Astrologie a Otcové
Proroctví Izaiáše o pádu Babylonu ukazuje, že Hospodinu se příčí určování osudu člověka z hvězd stejně jako každé věštění a magie: „Postav se tu se svým zaklínáním, se spoustou svých kouzel, jimiž se od mládí zaměstnáváš! Snad budeš mít úspěch, snad naženeš strachu... Jen ať se postaví a zachrání tě ti, kdo pozorují nebesa, kdo zírají na hvězdy, kdo při novoluní uvádějí ve známost, co by tě mohlo potkat. Hle, jsou jako sláma... Každý z nich na svých cestách bloudí, nespasí tě nikdo“ (Iz 47, 12–13.15; srov. také výmluvný příběh v Dan 4). Proti víře v astrologii se zřetelně vyslovili někteří církevní otcové, např. Justin mučedník, Basil, Jan Zlatoústý, Augustin, Atanáš, Ambrož, Metoděj Olympský aj. Nezapomeňme, že to byli vesměs velcí vzdělanci své doby. Žili v prostředí, které astrologii přikládalo velkou váhu, a věděli toho o ní mnohem více než my. Přesto se od ní důrazně distancují, poukazujíce na neslučitelnost astrologie s teologií a s křesťanskou antropologií. Svatý Basil se přímo vysmívá těm, „kdo se tomuto imaginárnímu umění věnují, a těm, kdo jim naslouchají s otevřenou pusou, jakoby ti první skutečně mohli znát jejich osud.“
Podívejme se na několik zásadních argumentů církevních Otců: Nejzávažnější námitkou je, že víra v osud (fatalismus) je v rozporu s křesťanským pohledem na člověka. Podle křesťanství byl člověk stvořen Bohem k jeho obrazu, je povolán k tomu, aby se mu po celý život připodobňoval stával se mu podobným v lásce. I když všechny okolnosti svého života člověk nemůže ovlivnit, je obdařen svobodnou vůlí a uprostřed všeho, co jej částečně určuje, se může rozhodovat pro dobro nebo pro zlo. Jeho velké i malé volby jej postupně utvářejí, přičemž alespoň částečně ovlivňují a utvářejí i jeho okolí. Proto člověk nese za své volby a skutky zodpovědnost (v Krédu vyznáváme, že bude souzen). Pokud by za jeho charakter i osudy byly zodpovědné hvězdy, popřeli bychom svobodnou vůli člověka a s ní velice zásadní rozměr lidství. Svatý Augustin nazývá předpovídání osudu člověka podle dnu narození „škodlivou a nakažlivou pověrou“. K tomu předkládá k úvaze známý příklad z Bible, tak rozdílné povahy a osudy dvojčat Esaua a Jákoba, a tvrdí: I dvojčata se sice v narození o nějaký okamžik liší, a u hvězd to může znamenat nějaký drobný posun v konstelacích. Ten posun je však pro astrology ze země neznatelný, tudíž jejich předpovědi musí být nutně chybné. A pokud se někomu stane, že se mu předpověď horoskopu vyplní, jde podle sv. Augustina o vliv padlých andělů, démonů (podobně jako ve spiritismu). Ti totiž rádi zasahují do životů lidí, kteří se pověře otevřou, aby je utvrdili na cestě od důvěry v Boží Prozřetelnost k pověře. Proto Augustin vyzývá křesťany, aby astrologii důrazně odmítali a vyhýbali se jí jako všem způsobům věštění, jež jsou z hlediska křesťanské víry zahrávání si s klamem a nevěrou (srov. De doctrina christiana, II, 21-23).
Otcové se shodují na tom, že víra v Krista jakožto Pána znamená absolutní novost, před níž musí ustoupit všechen fatalismus, magie a jiné pokusy pohanů, jak pochopit a ovládnout běh věcí.
Sv. Ignác z Antiochie vyjadřuje tuto pravdu symbolicky právě na příběhu mudrců z východu, kteří se nechali hvězdou dovést až ke kolébce Spasitele (Mt 2,2). Tradice Církve tuto příhodu nazvala Zjevením Páně, zdůrazňujíc skutečnost, že mudrci z východu se před dítětem betlémským poklonili a vzdali mu úctu náležící králi; jinými slovy, uznali jeho panství, jak píše sv. Ignác: „Jak jej poznal svět? Hvězda zazářila na nebesích nade všechny hvězdy a její světlo bylo nevýslovné a všichni žasli nad její novostí a všechny ostatní hvězdy i slunce a měsíc této hvězdě ustoupily a ona rozlévala své světlo na všechno. A divili se, odkud ta novost, jim tak neobvyklá. Odtud se rozpadla všechna magie a zrušila pouta špatnosti. Nevědomost je rozptýlena, staré království zrušeno...“ (List Efezským, XIX, 2-3).
(Tento článek poprvé vyšel v tištěné Effatě 1/2008)