Bůh - Otec nebo táta?

V tradici je hluboko zakořeněná představa Boha - přísného Otce. Již samo slovo otec se váže spíše s kýmsi nedostupným, přísným, s někým, kdo má moc, vůči němuž je radno udržovat odstup. Je Bůh spíše Otcem, nebo je tatínkem? Slovo "Abba" se přece doslovně překládá zdrobnělinou, která znamená tolik co "tati"...

Tu alternativu bych zde neužíval. Otec a tatínek nejsou slova, která by se navzájem vylučovala. V Písmu najdeme celý poklad výrazů, obrazů, které popisují tajemství krásy Boha Otce.

Velice často se objevuje obraz Otce jako někoho, kdo je věrný. "Pán přísahal, a neodvolá: jsi vyvolený, jsi pozván k životu se mnou." Věrnost je rysem, který se v bibli objevuje velice často.

Dalším rysem je milosrdenství: Právě Bůh je ochoten dát sebe, svého Syna v obě za hříšníky. Je jako pastýř ochotný zanechat devětadevadesát ovcí a jít hledat tu jedinou ztracenou. Je jako milosrdný otec z podobenství o marnotratném synu.

V Písmu se setkáváme též s obrazem sadaře, který prohlíží svou vinici, všímá si její krásy a možné plodnosti. Samozřejmě, že se sadař nemůže smířit s tím, že réva nenese plody, protože to by znamenalo, že je nemocná. Proto tedy máme obraz odřezávání suchých výhonků, očišování nemocných ratolestí, posiování slabých - a v tom skrytou symboliku vyjadřující nezbytnost kladení požadavků.

Je to také slovo, které použil poprvé Pán Ježíš - "Abba", tedy "tati", které nám odhaluje cosi naprosto nového, cosi, co je však přítomno již u proroka Ozeáše. Můžeme tam objevit tento krásný text: byl jsem jako ti, kdo jim nadlehčují jho, když jsem se k němu nakláněl a krmil jej (Oz 11,4b), jinými slovy: "byl jsem jako táta".

Zdá se mi, že bychom měli objevovat celou krásu a bohatství tajemství Božího otcovství, nalézat v něm sami sebe, ponořovat se do něj a po těchto různých cestách a v těchto různých obrazech nalézat vlastní vztah k Bohu Otci.

Dokonce zmíněný prvek tvrdosti - symbolizovaný sadařem prořezávajícím révu - tu nikdy není proto, aby révě uškodil. Je tu proto, aby ratolest očistil, posilnil, vydobyl z ní možnosti, které se v ní skrývají.

Je toto objevování krásy a věrnost, o níž jste hovořil, nejdůležitějším rysem otcovství - jak duchovního, tak i přirozeného?

Kdo chce být otcem, měl by se rozhodnout pro službu svým dětem: je lhostejné, zda jde o přirozené či duchovní rodičovství. Podstatné je to, že otec musí být ochoten sloužit.

A druhá věc: nestačí mít dobrou vůli, nesmírně důležité je to, aby věděl, jak to má dělat. Nestačí chtít sloužit, nestačí vědět, co je pro koho dobré, je třeba vědět i to, jak to předat... A právě ve formě předání se dopouštíme chyb - protože nejčastěji je to tak, že rodiče chtějí to nejlepší, a nikdo neví, proč je tu tolik konfliktů... Vyžaduje to, aby byl otec fascinován svou pokornou službou, svým ponížením. Není divu, že Pán Ježíš prohlásil, že kdo se neponíží jako dítě, kdo přijme jednoho z těch nejmenších - dosáhne božího království.

Může být otec partnerem?

Otec nikdy není partnerem! Partnery mohou být děti vůči sobě navzájem, přátelé, rodiče vůči sobě navzájem. Otec je otec a syn je syn, což vůbec neznamená, že otec je ten důležitější a syn méně důležitý. Chraň Bůh! Prohlášení, že otec je otcem a dítě dítětem, neinformuje pouze o tom, kdo je výše a kdo níže, vypovídá pouze o určitém přirozeném vztahu. Může dojít k tomu, že rodič nalezne ve svém dítěti přítele. Pozorujeme-li rodiny, můžeme si všimnout, že je tu buď pokus setřít rozdíl, nebo jej opět nadměrně zdůrazňovat. Ani jeden z těchto přístupů není dobrý.

Rok 1999 byl vyhlášen rokem Boha Otce. Mnozí lidé prohlašují, že vztahy, které si přinášejí z rodného domu, jim velice brání v objevení Boží lásky, jiní opět prohlašují, že to nemá větší vliv na jejich rozhodování. Má skutečně to, že měl někdo špatný vztah k vlastnímu otci, tak rozhodující vliv na uzavření se vůči Boží milosti?

Neuspořádané vztahy s rodiči jistě ovlivňují dospívání dětí. To je zjevné. Mnohokrát jsem mohl pozorovat, že vztah k vlastnímu rodnému otci určitě ovlivňuje životní způsob dítěte. A zda to má vliv na Boží obraz? Jeden z mých svěřenců, když jsme hovořili o otcovství, řekl, že když dítě, které začíná zakoušet první kontakt s rodičem, tvoří ve své představivosti (zatím nevědomky) první vzorce, začíná říkat "táta" a potom uslyší, že Bůh je také Táta, pak jistě existuje určitý mechanismus přenášení tohoto vztahu. Rodič je dítěti obrazem Boha. Je třeba si uvědomit, že rodič může dítěti velice pomoci při objevování krásy Božího otcovství, anebo také může pohříchu toto objevování ztížit, může dokonce uškodit. Tím nechci říci, že jestliže někdo zakusil od rodičů zranění, nemůže s jistotou nikdy objevit Boží pravdu a krásu. Hovoříme vždy pouze o určitém vlivu, nikoli o definitivním následku.

-----

z magazínu List 12/98, překlad z polštiny Jindra Hubková