Bůh a jogurt
Říkám si, že toto přece platí i pro mě. Začínám tedy rozmlouvat s Bohem a připomínat se mu… Říkám mu, že jsem s ním již leccos prožil, že jsem ho mnohdy cítil po svém boku, že jsem zažil jeho působení, že se „pro něj nasazuji“, že se snažím na něj nezapomínat… Pokračuji v komunikaci a ptám se ho, jestli on nezapomněl na mě: mám doma ženu a dítě a církevní plat mi nestačí ani na pokrytí běžných režijních nákladů, připomínám mu, že bydlíme v 1+1 v nezdravém špinavém domě s asociálními sousedy, kteří nám znepříjemňují život a mě přivádějí k šílenství, zuřivosti a temným myšlenkám. Připomínám mu, že bych potřeboval (anebo spíš chtěl) auto, že bychom potřebovali mít možnost vyjet někam na vzduch atd., atd… A potom říkám: „Bože jsem tady, otevírám svá ústa, jak mě k tomu vyzýváš, naplňuj je tedy, já pro tebe dělám (skoro) všechno, co můžu, a nevím, co už mám dělat jinak. Tobě patří celý svět a na mně takhle šetříš. Starej se, prosím tě, i o mě!!!“ Dokonce i symbolicky otevírám ústa a Boha vyzývám, ať je plní.
No a jak jsem zabrán do této komunikace, vyruší mě velké zabušení na dveře mé kanceláře. V těchto ranách poznávám jednoho ze svých přátel, který (jako vždy) vletí do mé kanceláře jako velká voda. A říká: „Ahoj, pojď se mnou, něco pro tebe mám!“ Poměrně bez nadšení vstávám ze svého křesla a přemítám, o co jde. Protože byl červen, říkal jsem si, že bude mít asi nazbyt nějaké třešně. To mě ale zrovna nenaplňuje nadšením, protože třešně sice rád mám, ale nejraději je jím přímo ze stromu a nerad se nimrám v kupovaných nedozrálých nahnilotinách. On mě ale přivádí ke svému autu, které je až po střechu plné něčeho jiného: jogurtů, které znám z televizní reklamy. Říká: „Vem si co pobereš. Jedu s tím pak dál.“ Jogurty dostal z nějakého velkoobchodu, protože jim za několik dní končila minimální trvanlivost a byly neprodejné. Pobírám tedy co jde a láduji s nimi lednici a svolávám spolupracovníky k jogurtovým hodům. Některé jogurty dávám stranou, abych je přinesl domů a některé dávám do mrazáku pro horké letní chvíle na pracovišti. Potom se vracím do kanceláře, abych pokračoval ve své práci. Tam nacházím ležet breviář, otevřený na straně 984 se Žalmem 81, ve kterém se praví: „Otevři ústa a naplním je“…
Tehdy jsem pochopil, že načasování mé modlitby a dodávka jogurtů byly v šéfově režii. Chtěl mi říci, že o mně ví, že mě má v merku…
Tyto události se staly před rokem a půl. Od té doby se situace v mnohém vyvinula k lepšímu. Sice stále bydlíme ve stejném bytě (se stejnými sousedy), ale rýsuje se možnost jiného bydlení. Finančně jsme na tom lépe. Dostali jsme pěknou dovolenou na vzduchu v Tatrách. Zajímavé je, že už i na autu a řízení (moc) nelpím. Krom toho jsem samozřejmě dostal i mnoho jiných hmotných i nehmotných darů. No a jak mě asi Bůh „bohužel“ vzal za slovo, plnil má ústa tak, že i několik kil váhy jsem přibral… Hlavně ale vím, že slyší, neoslyší a nezapomíná, že má i smysl pro humor a umí k nám promlouvat. Naším jazykem, do našich situací, pro nás pochopitelně.
Jsem zvědav, s čím zase do mého plahočení přijde…
-IMA-