Bůh na temné pouti

Bylo teplé dubnové ráno, seděla jsem v letadle a slzy mi stékaly po tvářích, mé srdce bylo odřené a opuchlé. Fyzicky jsem byla na dně, uvnitř se cítila otřesená a zaskočená závažností rozhodnutí, ke kterému jsem právě došla. Struktura světa, který jsem si pečlivě zbudovala, ležela v troskách. Takhle jsem si tuto novou část své cesty opravdu nepředstavovala. Sen však hýřil barvami a novými vzory.

Cesta nazpátek

Seděla jsem v letadle a čekali jsme na odlet; skutečnost byla podstatně jiná! Sen se sesul do prachu a já mířila domů s pocitem naprostého selhání. „Dobrotivý Bože, pošli mi pro tenhle úsek cesty dobré společníky!“ – tak zněla slova modlitby, která pramenila někde hluboko ve mně, zatímco letadlo rolovalo na startovací dráhu, směrem z Pákistánu zpět do Irska. Tahle cesta mne poznamená na zbytek života.

Půjdu

S Bohem jsme se vydali na cestu už před mnoha lety. Byli jsme „dobrými přáteli“. Jak let přibývalo, získávala jsem silnou citlivost pro Boha a hlubokou víru v něj, milujícího Otce, který je se mnou a pro mne. Jako mnoha jiným lidem, ani mně již nebyly cizí životní vrcholky ani údolí, ale všude jsem vnímala Boží starostlivou péči. Tento vztah se postupně prohluboval a já rostla ve své touze být svobodná pro cokoli, co on bude po mně chtít.

Pak přišla žádost o službu v Pákistánu. To vyžadovalo skok víry, „ano“, které mne odnese daleko za zónu bezpečí a jistoty. Ohrada byla vysoká, ale řekla jsem: „Půjdu!“

Ve svém „ano“ jsem cítila, že ve mně má Otec zalíbení právě tak, jako si zamiloval svého Syna, a že mne posiluje. Byla jsem „poslána“ stejně jako Ježíš a zatímco jsem si uvědomovala bolest z loučení a konců, hleděla jsem dopředu k novým výzvám a novým začátkům. V tomto duchu jsem opustila svou rodinu, přátele a domov. V mém srdci zaznívala vytrvale melodie Boha Otce: „Hle, já jsem s tebou po všecky dny“ (Mt 28,20).

Záležitost srdce

Pomalu a s obtížemi jsem si začala zvykat na požadavky nové kultury, země a lidí. Surová realita života mne opakovaně šokovala. Viděla jsem chudobu lidí, kteří žili na pomezí společnosti, s nízkým příjmem, většinou minimálním vzděláním a bez skutečné příležitosti zvrátit svůj úděl v zemi, kde jsou utiskovanými téměř všichni a zvláště ženy. Slzy, samota a izolovanost, které jsem zpočátku zakoušela, mne postupně, když jsem žila mezi vesničany a setkávala se se školními dětmi, tížily méně. Pomalu jsem se také učila jazyk. Celou tu dobu jsme byli s Otcem ve spojení.

Denně jsem se modlila a rozjímala o tajemství toho všeho. Nic jsem dosud nedělala, prostě jsem tam žila jako němý svědek Boha v tomto vzdáleném světě. Problémy, které vyvstávaly před mými standardy a hodnotami prvního světa, mi otevíraly srdce dokořán.

V této „záležitosti srdce“ jsem se prostřednictvím reflexe a uvažování nad Božím tajemstvím uprostřed přetížených lidí postupně měnila.

Drolení

Po třech měsících jsem se fyzicky začala drolit. Nejprve jsem se to pokusila překonat – svým vlastním rozhodným způsobem! Ale zápolit nestačilo a mně se začala houpat půda pod nohama. Můj svět se rozpadal. Zápasila jsem s Otcem v modlitbě a časem jsem se musela před realitou sklonit. Jakkoli hodně jsem věřila v tyto lidi a v to, že je správné, aby byla naše kongregace mezi nimi přítomná, viděla jsem zároveň, že pro tuto misii nejsem dost silná.

Seděla jsem teď v prachu svého rozdrobeného světa hrozně potlučená a neuvěřitelně zklamaná. Odvaha onoho „Půjdu!“ bledla před odvahou a důvěrou, kterou jsem teď potřebovala k návratu domů.

Onoho dubnového rána byla moje prosba k Otci velmi skutečná: „Pošli mi dobré společníky!“ Dovedete si asi představit, jak jsem byla překvapená, když má modlitba došla konkrétní odpovědi při mém přestupu v Manchesteru, kde mi přišli naproti dva drazí přátelé, aby mne doprovodili na poslední části cesty domů. Ano, prosila jsem a Bůh se postaral. Dojalo mne a potěšilo, že se mnou Bůh může jednat tak laskavě. Věřím, že k nám Bůh vždycky přichází v naší temnotě – ačkoli nepoznán a jakoby mlhavě.

Temná noc

Doba po mém návratu byla obdobím bloudění a nejistoty. Měla jsem pocit, že se nacházím na špatném místě. Zdálo se, že všechna světla zhasla. Nesvítil mi už na cestu ani měsíc, ani hvězdy! Hněv, osamocení, izolace, ztráta a smutek se střídaly ve vlnách. Cítila jsem se jako žena, která potratila, můj nádherný sen se narodil mrtvý. Ztratila jsem to, v co jsem doufala, že se narodí. Z tohoto temného kouta jsem křičela k Bohu.

Vratká lodička mého života ztratila kotvu a můj život se houpal a zmítal na tomto černočerném moři. Měla jsem pocit, že mě opustil Ten, jehož přítomností jsem si vždy byla jistá. Modlila jsem se za odvahu překonat tuto temnotu. „Víra znamená pamatovat si v temnotě, co jsem zakusila na světle.“ Zkoušela jsem si připomínat dobré časy s Bohem, zatímco jsem kormidlovala svou loď zčeřenými vodami – anebo stál u kormidla někdo Jiný?

Záblesky

Pomalu, ale stále více začínalo probleskovat světlo. Lidská znamení odrážela Otcovu péči o mě na této temné pouti: náručí mé mámy, když mne držela s mou bolestí a zmatky, láskyplná podpora rodiny i komunity, pavučina blízkých i vzdálených přátel, kteří mne přiváděli zpět do života svým nasloucháním a milujícími a modlícími se srdci. Byla jsem jako malý ptáček, kterého živí drobky. Otec mne učil vzdát se před tímto utrpením a dovolit, aby uvnitř mne pracovalo. Ovoce se bude sklízet v pravý čas.

Zjistila jsem, že nejsem, za koho jsem se považovala, a že Bůh je jiný, než jsem myslela. Mnoho věcí v mém životě bylo obnaženo. Některé mé iluze byly odtrženy a já se stávala svobodnější. Už si netroufám říci, že „znám“ Boha, jak jsem kdysi tvrdila. Proplouvám nyní životem méně sebejistě, ale se srdcem více otevřeným, pokořeným a váhavým.

Ztracena a nalezena

Jsem si teď více vědoma toho, že se úplně svěřuji milujícímu, volajícímu Otci, který využívá všech situací k tomu, aby mne připravil na bůhvíco! Znám ho jako Jistotu, Toho, který mne bezmezně miluje, kdo mne v těchto tmavých a zimních měsících neztrácí z očí a kdo se o mne stále stará. Je pro mne svatým Tajemstvím, tím, komu mohu důvěřovat a na koho se mohu spolehnout, protože se o mě po celý život a věčnost stará.

Na konci temného úseku cesty jsem se cítila jako děvčátko, které zabloudilo v lese a ztratilo se. Unavené usnulo. Její otec ji hledal a nalezl ji, jak spí. Dává na ni v temných hodinách pozor a čeká, až se probudí. Až procitne, zjistí, že stojí vedle ní. Přemůže ji radost a vzkřikne: „Tati, tati, konečně jsem tě našla!“

Převzato z Living Space. Pracovní překlad David Vopřada.