Bůh to může udělat znovu II.

V roce 1998 jsem si zajela na TEC pro čtvrt roku zapomenuté boty. Plánovala jsem hned zmizet, nezůstat déle než hodinu, rozhodně ne tři dny. Ale byl tam Američan, který potřeboval tlumočníka. Zůstala jsem a tlumočila pro něj, a tak se dneska dá říci, že jsem tam, kde jsem, protože jsem si jednou v jednom domě zapomněla tenisky. Hrozně moc jsem se Boha ptala: "Mám tu zůstat? Mám se jet učit na zkoušku?" A nic jsem neslyšela! Jen se mi moc chtělo tam zůstat, a tak jsem zůstala. John byl první živý misionář, kterého jsem kdy potkala. To bylo v červnu. O měsíc později jsem Johnovi spolu s několika dalšími z TECu pomáhala založit v Rakousku program podobný TECu, pro mladší, s názvem Quest, Hledání. John nám dal školení, jak Quest pořádat, a řekl, že teď je na nás, jestli ho založíme v Čechách, nebo ne. A že nás k tomu možná Bůh volá. To mě naštvalo - jenže při modlitbě jsem pak pochopila, že to, nad čím se tak vztekám, je pravda a že mi Bůh právě dává další kus toho, za co už tak dlouho prosím: povolání, konkrétní způsob, jak mu sloužit. Došlo mi, že Quest je možnost svědčit o Pánu radostně, pohodově a účinně. A navíc způsob, jak tuhle možnost dát i spoustám dalších mladých lidí.

A tak v roce 1998 hrstka mladých zůstala s velkou výzvou: rozjet Quest v Čechách. Dneska Quest běží, a díky němu se lidé setkávají se sebou, s druhými a s Bohem. A mimochodem, nehledáte náhodou, co dělat? Co takhle TEC či Quest? Naše republika je žeň která potřebuje dělníky, kteří se chopí nástrojů a půjdou sklízet. TEC a Quest jsou nástroje. Nechcete je od nás?

V roce 1999 přišel od toho Johna, který nás onehdy nechal samotné s Questem v rukou, dopis z USA: pojedu pořádat misijní výjezd do Indie. Pojede někdo z vás se mnou? Já hned odepsala: ne, nemůžu, nemám na to. A Bůh mi dal radost, která neodešla a která říkala: budeš tam! Uvěřila jsem, že je to jeho vůle, a začala ho chválit za to, že se o mne postará. Vízum jsem si koupila s vírou, že peníze na letenku, očkování a pobyt dostanu, i když nevím jak a od koho. A přišly, od známých i od neznámých přátel. Matouš 6,33 opravdu platí. U tohohle verše mám dodnes vložený útržek letenky do Bombaje.

V červnu a červenci 1999 jsem tedy spolu s dalšími pěti lidmi z USA, Irska a Čech pořádala TECy a Questy v Indii. Celkem jsme těchhle dvou- a třídenních programů udělali devatenáct, za padesát dní jsme měli tři dny volna a našimi programy prošlo kolem 1200 lidí. Naším cílem bylo TEC a Quest v Indii založit, předat je místním křesťanům, a to se nám podařilo. Už od samého začátku jsme mladé Indy zapojovali jako členy týmů těch programů. Během pěti týdnů v Puně se z těch, kteří s námi dělali Questy, vytvořilo společenství, které si začalo říkat Quest. Naše věc už nebyla jen naše. Quest je jejich. Tehdy jim bylo mezi 14 a 17 lety. Poslední dva Questy už vedli sami a my jen asistovali. Podobně to bylo s TECem - v Puně i v Bombaji. Dospělí účastníci našeho TECu vedeného v angličtině začali plánovat, jak TEC pořádat pro lidi mluvící jazykem Marathi. Tím chci říci: pochopili, jaká je vize TECu: zasahovat jeho pomocí radostnou zvěstí další a další lidi. Je to jako kostičky domina - a prvotní impuls byl: "jděte do celého světa a hlásejte evangelium." Slyší to každý, ale ne každý to vezme vážně. Jsem vděčná Johnovi, že poslechl, pozval koho mohl, a i když se k němu připojili jen tři lidé (na poslední tři týdny čtyři), nevzdal to, jel do Indie a z toho, co měl, dal vše, co mohl. A jsem vděčná, že jsem byla u toho. U toho, když lidé díky našim programům přijímali Ježíše. I u toho, když můj vedoucí týmu při jednom svém svědectví plakal - a s ním všech padesát skoro dospělých kluků, kteří seděli na zemi a poslouchali. A já pochopila, že Bůh ke zraněným lidem posílá zraněné lidi.

Příště vám napíšu, jak to bylo s Maďarskem, Bosnou a Slovenskem. Tolik zatím povídání jedné holky, které je dvacet tři a která je na tom stejně, jako vy. Ptá se a hledá. Jeden verš na závěr: koukněte se do Jeremiáše 29,11 až 13. Tak. ať vám Pán žehná!

Vaše Andrea