Být chodící mrtvolou

Bez rodiny, nejbližších, přátel. Mimo společenství. Pro druhé „mrtvý“. To vše prožíval malomocný, který (podle zákona) musel žít na opuštěných místech. Ba dokonce se nesměl ke druhým přibližovat - byl pro něj ohrožením, nebezpečím. A navíc - žít s představou, že jeho nemoc byla důsledkem hříchu, zla! Zažíval tedy na sobě smrt (zaživa prožíval smrt - bez vztahů, bez společenství s druhými, bez Boha - vždyť neměl účast na bohoslužbě a „žil v hříchu“). A k tomu ještě - nejen že na něm smrt lpěla, ale dokonce byl jejím nositelem! Lidé od něj proto utíkali. Nezažíval pak takový malomocný i vnitřní smrt, pocit naprostého odmítání - jak od lidí (a vlastních příbuzných, tedy nejbližších!), tak od Boha? A k tomu ještě ta „nepříjemná nemoc“ - nemoc „ztrapňující“, protože jej činila nevzhledným, odpuzujícím. Nestál pak takový jedinec krůček od vlastního sebeodmítání? (Odmítání tedy nejen od vnějšího okolí!) Krůček od nenávisti k vlastnímu tělu? A krůček od smrti … fyzické? (Nejen tedy duševní a duchovní!)

Je tu však někdo, kdo není bezmocný. První člověk, kdo nemusí utíkat před tímto malomocným. První, který se ho dotkne! Pro kterého nakažlivá nemoc není překážkou! První, kdo mu tím dotekem ruky může sdělit: „Přijímám tě!“ A nejen to - je tu konečně někdo schopný „odít“ toho malomocného novou důstojností. „Už se nemusíš cítit jako vyvrhel, jako chodící mrtvola, jako zosobnění smrti. Chci, aby tě nemoc opustila. Toužím, abys mohl opět najít pravé lidské vztahy. Svou důstojnost před Bohem. Protože - žádná smrt mě nemůže zastavit. Já jsem silnější.“

Ježíš vnáší život tam, kde je smrt. Pohlcuje smrt nejen v jejích projevech vnějších, ale i vnitřních: sebeodmítání, narušené vztahy, pocit zmařeného a zbytečného života, nedocenění, ba dokonce odmítnutí ve společenství (ve farnosti?). Ježíš uzdravuje někdy ihned, někdy ale také postupně. Nejčastěji zakoušíme jeho uzdravující doteky v delším období, v procesu postupné rehabilitace (společenské) a rekonstrukce (poničeného obrazu sebe sama, pokřiveného vztahu k sobě i k druhým - ale i k Otci!).

A je to velké dobrodružství vidět a zakoušet na sobě, s jakou fantazií Kristus používá různé lidi a situace, aby v nás obnovil původní Boží mistrovské dílo. Jen jedno žádá - abychom mu dovolili se nás dotýkat. A abychom neutíkali před ním … jako „nevěřícný malomocný“, který se už považuje za ztracený případ … i pro Krista!

Jen jedno - jednat jako ten prozíravý a moudrý malomocný!

Malomocný povzbuzuje, aby ses před Kristem neskrýval - se svými ranami, před kterými ty sám zavíráš oči. Vždyť Kristův dotek je jemný - a proměňuje. S důvěrou přistupuj k němu … se svými „otoky, jizvami, skvrnami“, ale i pocity nepřijetí, vyhoření.