Celý život jediná chvála 1
Ježíš, Pán, nekonečně touží po tom, aby v něm a s ním a skrze něho, celé stvoření oslavovalo a chválilo Otce. Mě však povolal a uschopnil, abych se přidal k jeho podivuhodné chvále. Chtěl by, aby se také ve mně rozezvučela a stále více mě uchvacovala. Má však skrze mě také rozechvít a zasáhnout všechny oblasti jeho stvoření, které jsou mi nějakým způsobem svěřeny.
„Člověk je stvořen, aby chválil Boha, našeho Pána...“ Svatý Ignác klade ve své knížce exercicií tuto výpověď na začátek duchovních cvičení. Najdeme ji ve „Východisku a základu.“ Chvála patří k bytostnému jádru lidského způsobu života. Chvála je základní postoj, který máme uskutečňovat v křesťanském životě. Je to životní úkol a musí se stát tím, co zůstává (po celou věčnost) a co se nikdy neztratí. Nikdy nesmí být považována za cosi podružného, za jakýsi přívažek.
Avšak nejen člověk, nýbrž celé stvoření, se má stát jednou velkou chválou. Boží Syn se proto ne v posledku stal člověkem, aby jménem celého stvoření oslavil Otce a vzdal mu tak pravou a Bohu milou chválu. „Bůh si předsevzal, že podle svého plánu, až se naplní čas, přivede všechno na nebi i na zemi k jednotě v Kristu“ (Ef 1,10). Všechno v jeho pozemského životě, slova, činy a také jeho vydání v utrpení a smrti má svůj smysl: oslavit Otce, vzdát mu chválu, učinit ho velkým. „Já jsem tě oslavil na zemi, když jsem dokonal dílo, které jsi mi svěřil“ (J 17,4). V protikladu k hříšnému člověku, který se egoisticky sám chce učinit velikým, zná Ježíš jen jedno: učinit velkým Otce, sebe sama však malým. Za hříšníky se ponižuje až k smrti na kříži, kde se před Otcem jakoby ztrácí. „Já sám nehledám svou slávu...“ (J 8,50).
Právě v tomto protipohybu k chování hříšníků, „získá spravedlivý služebník spravedlnost mnohým; jejich nepravosti on na sebe vezme“ (Iz 53,11). Je-li řečeno: „Tu svobodu nám vydobyl Kristus“ (Ga 5,4), znamená to především svobodu ke chvále a velebení, která, jako tomu bylo u Marie, přivádí k modlitbě Magnificat. (Magnificare znamená učinit velkým!) V listu Efezským 1,3 a násl. se mluví o tomto božském daru, který uschopňuje ke chvále: „Pochválen buď Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista, který nás v Kristu obdařil vším duchovním požehnáním...abychom chválili slávu jeho milosti...v něm byla i vám vtisknuta pečeť zaslíbeného Ducha svatého jako závdavek našeho dědictví na vykoupení těch, které si Bůh vydobyl k chvále své slávy.“
V dovršení se jednou stane chvála výrazem nepřetržité radosti a jásotu. Bude to pak znamenat nejhlubší naplnění. Něco z této radosti může člověka uchvátit už nyní, zareaguje-li na úchvatnou nádheru hor spontánním zajásáním, neboť dar ducha nás uschopňuje mít účast na nebeské chvále už v tomto životě. „Váš život je skryt spolu s Kristem v Bohu“ (Ko 3,3).
Každá ryzí a opravdová chvála Boha těší. Tancuje-li David před archou, chce tímto způsobem oslavit Boha, který je tam přítomen. Oslava Boha má význam a je bohumilá. Nejde o tanec, nad kterým se Saulova dcera Míkal pohrdavě pozastavila. (srov. 2S 6,14.20 a násl.).
Bůh odměňuje chválu svou náklonností a často i svou znatelnou přítomností. „Když se začalo hrát na pozouny a cimbály a jiné hudební nástroje, chválili Hospodina, protože je dobrý a že jeho milosrdenství je věčné. I naplnil oblak ten dům, dům Hospodinův,...neboť Boží dům naplnila Hospodinova sláva“, říká se v 2Pa 5,13 a násl.
Někdy nám chvála připadá zatěžko. Může se však doopravdy rozvinout až tehdy, přitakáme-li Boží přítomnosti, náklonnosti a milující vládě. V utrpení, soužení a nesnázích vyrůstá z důvěry, z víry, že „všecko napomáhá k dobrému těm, kdo milují Boha“ (Ř 8,28).
Z knihy: Meinhard Gyr: Obnovte se v Duchu, vyd. Karmelitánské nakl. Kostelní Vydří 1994
(din)