Chvála je dar 7× v týdnu

Noel Richards, jeden z nejznámějších vedoucích chval, autor písní, které se
zpívají ve společenstvích napříč národy i církvemi, „duchovní otec“ velkých
vizí, přijel v listopadu sloužit do Prahy na Konferenci prorockých chval. Při
této příležitosti se nám ho podařilo „ulovit“ během jedné z přestávek a položit
mu aspoň pár otázek, a to zcela exkluzivně pro webové stránky obnovy!

Noel pochází z Velké Británie - konkrétně z Walesu -, v současné době žije s
manželkou a dvěma dětmi v Cobhamu, kde se stali součástí Cobham Christian
Fellowship (dnes Pioneer People). Noel zde slouží jako vedoucí chval, nahrál
celkem 9 alb, za sebou má zorganizování koncertu chval na londýnském fotbalovém
stadiónu ve Wembley, kterého se zúčastnilo 45 000 lidí, a před sebou další
nemalou vizi.

Myslím, že na prvním místě byla potřeba. Patřil jsem v sedmdesátých letech do
hodně mladé církve, neměli jsme varhany, ani klavír, jen kytary. Ale chtěli jsme
své uctívání také vyjádřit písněmi. Tak jsme používali, co jsme měli, tedy
kytary. Staré písně jsme s nimi zpívat nemohli, takže bylo potřeba něco složit.
A tak to vlastně začalo. Chtěli jsme Boha uctívat způsobem, který by odpovídal
nám, mladým lidem. A to se dělo v posledních 25 letech i na jiných místech, lidé
začali také tímto způsobem chválit Pána. Začalo to vlastně v sedmdesátých
letech, šlo o hnutí, které šlo napříč národy, státy. A dnes mladí lidé v našem
sboru považují to, co děláme, za trochu nudné a hledají zase svůj způsob
vyjádření. Je to neustálý proces změn, vývoj, dlouhá cesta.

Nejprve bych chtěl zdůraznit, že služba vyrůstá z našeho osobního života. To,
co jsme v soukromí, určuje to, co jsme na veřejnosti. Potřebujeme být lidmi,
kteří uctívají Boha v soukromí, abychom to mohli dělat veřejně. Proto povzbuzuji
lidi, kteří vedou, aby to, co dělají v kostele v neděli, odráželo, co dělají v
soukromí. Potřebujeme pochopit, kdekoli jsme, že máme být „chváliči“ sedm dní v
týdnu, nejen v neděli nebo když přijdeme do kostela, že chvála je způsob života,
způsob, jak mluvíme, jednáme. Proto si myslím, že bychom si měli uvědomit, že se
můžeme k Bohu připojit sedmkrát v týdnu, 24h denně. A když se sejdeme v kostele,
vyjadřujeme to, co jsme v soukromí. Pokud je to těžké, pokud je pro nás těžké
zpívat doma, bude to těžké i na veřejnosti. Pokud doma netančíme, nebudeme
tančit ani na veřejnosti. Myslím, že potřebujeme pochopit, že chvála je pro nás
dar, dar 7krát v týdnu. To, k čemu se třeba přidáváme jen v kostele, můžeme mít
každý den.

Koncert ve Wembley byl v roce 1997 a od té doby jsem mohl zažít setkání v
Berlíně, Budapešti a Barceloně. Začal jsem si číst o berlínském Olympijském
stadiónu. Když tu byly v roce 1936 Olympijské hry, zvon, který měl Hry odstartovat,
měl na sobě nápis: „Já shromáždím mládež světa.“ Moje vize zní „Mladí tohoto
světa, mladí v srdci se setkají v Berlíně k uctívání.“ Mojí vizí je, aby se
sešli lidé z východní i západní Evropy, z Ameriky, Asie, Austrálie, Nového
Zélandu. Moc se na toto ohromné setkání těším. Bude asi větší, než bylo ve
Wembley. Mělo by se uskutečnit v roce 2005.

Ano, to je. (Smích). Snažím se stejně povzbuzovat lidi v České republice, aby
mysleli v intencích stadiónů, kde se sejdou lidi k uctívání, aby se sešli na
těchto pro mnohé „výšinách“, aby zde Boha uctívali a svolávali Jeho požehnání na
tento národ.

Děkujeme za rozhovor a za Tvou službu!