Chválím, chválíš, chválíme I.

Tímto textem otvíráme cyklus, ve kterém se budeme zabývat důležitým rozměrem křesťanské modlitby, k jehož oživení zvláštním způsobem přispívá také Obnova v Duchu svatém - chválou. Čeká nás nastínění možných forem chvály jak na úrovni osobní tak na úrovni společenství, praktických rad pro vedení chval a pro hudebníky, avšak nejprve je důležité, abychom si znovu připomněli základní východisko, abychom si před zodpovězením otázky jak, odpověděli na otázku proč. A to bude předmětem tohoto prvního uvažování.

Pokud má slovo chvála pro vás kromě jiného také příchuť určité povinnosti, zajetého stereotypu či dokonce nudy, je třeba si uvědomit, že toto všechno vyplývá většinou spíše z formy chvály, ze způsobu jejího praktikování, než z její podstaty, a že není tudíž zas až tak obtížné se těchto pocitů zbavit, obrátíme-li svou pozornost na jádro chvály. Tím je skutečnost, že chvála není v první řadě formou, nýbrž stavem srdce. Vyjádření tohoto stavu srdce navenek je pak až na druhém místě, a je záležitostí originality a kreativity každého jednotlivce, ale o té až příště.

Nyní si řekněme, o jaké rozpoložení srdce se to vlastně jedná. Stručně můžeme řící, že chvála je jedinou adekvátní reakcí a odpovědí na Boží jednání s člověkem. Co jiného také dělat, projevil-li mi někdo tak velkou lásku jako Ten, který se za mě obětoval, který mě zadarmo vykoupil, a tak mi získal věčný život? “Co k tomu dodat? Je-li Bůh s námi, kdo proti nám? On neušetřil svého vlastního Syna, ale za nás za všecky jej vydal; jak by nám spolu s ním nedaroval všecko?” (Ř 8, 31-32). U samého pramene je osobní zkušenost s obdarováním Bohem, obdarováním spásou. V té chvíli se celý náš život stává “chválou jeho slávy” (Ef 1, 12), chvalozpěvem, který nezní vždy “na plné pecky” za doprovodu kytar, který je někdy i sotva slyšitelný, který je však v našem srdci neustále přítomen, a to i v dobách zkoušek a různých úskalí. I když někdy nerozumíš Božímu jednání ve tvém životě, tvá mysl je plná otázek či dokonce výčitek Bohu, hluboko ve tvém srdci může přesto ještě hořet plamínek chvály vyjadřující tvou víru v to, že Bůh je dobrý, že jsi v jeho rukou, plamínek, který se přispěním Ducha Svatého může i v těžkých chvílích rozhořet v požár. Proto může Pavel říci: “Stále se radujte”(1Tes 5, 16).

Tato radost je především vnitřním postojem, který může někdy přetékat ve formě neovladatelného jásání, tichého uctívání a někdy také nemusí přetékat vůbec, což vždy neznamená, že neexistuje. Setkal jsem jsem se se dvěma extrémními pohledy na věc. Jeden říká: “Máš starosti? Chval Pána!”. Na základě toho, co bylo řečeno výše je to do jisté míry oprávněné, avšak toto “lámání do chvály” je často psychologickým nátlakem, nerespektováním osobní svobody jedince, jeho jedinečnosti před Bohem a může vést až do stavu, kdy se člověk cítí zraněn a získá odpor k určitým formám chvály. Na druhé straně je tu postoj: “Já nemůžu Pána chválit, protože to teď tak necítím”. To je také do jisté míry oprávněné, vždyť Bůh netouží po žádné přetvářce, avšak přiznejme si, že je v tom často určité “zakuklení se” do vlastní pasivity, zaměřenost na sebe sama, neschopnost odhlédnout od svého aktuální problému či hříchu a pohlédnout na Boha, který jediný mě může zachránit. A navíc je-li tvoje křesťanství postaveno na pocitech, brzy se zřítí jako domeček z karet a mnoho ti z něj nezbyde. Krátce můžeme řící: na jedné straně nezdravý nátlak, na straně druhé nezdravá pasivita.

To zdravé spočívá v uvědomění si podstaty chvály, zodpovězení si otázky proč (viz výše), a co se společenství týče v určité vyváženosti, která souvisí s citlivostí toho, kdo chvály vede, v jeho schopnosti vnímat každého jednotlivce. Praktická rada: vedeš-li chvály, nezavírej oči, ale sleduj co se děje, jinak by se v extrémním případě mohlo stát, že ty budeš jásat “u stropu” zatímco ostatní budou vsedě klopit oči. Avšak především a na prvním místě k velkému uvolnění a snad i uzdravení může přispět, když uznáme originalitu a jedinečnost každého z nás a dáme si navzájem svobodu být takoví jací jsme, svobodu vyjadřovat se tak, jak je to každému vlastní.

Doporučuji vám učinit dvě věci. Zaprvé: v tiché modlitbě, např. nad biblickým textem uvedeným v úvodu, si znovu uvědomit, co je podstatou chvály, uvědomit si, jaký je Bůh a co pro mě vykonal a nechat ze svého srdce znovu vytrysknout chvalozpěv úžasu a díků. Zadruhé: při vhodné příležitosti si vhodným způsobem na společenství mezi sebou řekněte, že si dáváte vzájemně svobodu v projevu, svobodu být při modlitbě chval takoví jací jste. Ten, kdo jásá si pak nebude připadat divně před tím, kdo nejásá a naopak ten, kdo setrvává v tichém klanění si nebude připadat divně před tím, kdo vyjadřuje svou chválu hlasitým způsobem. Přispěje to k uvolnění a hlavně k zaměření pozornosti všech na Boha.

Chvála tedy není v první řadě forma, ale stav srdce. A není také něčím, co se děje jen na společenství, je tím co se děje ve tvém životě, je vyjádřením tvého vztahu s Ježíšem Kristem.