Církevní hnutí a jejich teologické místo

12.03.2007, autor: Joseph Ratzinger, kategorie: Charismatická obnova

Ve své velké misijní encyklice Redemptoris Missio Jan Pavel II. říká: „Uvnitř církve se nabízejí různé druhy služby, funkcí a způsobů, jak přivádět ke křesťanskému životu. Myslím přitom na novinku, která se v poslední době objevila v nemálo církvích: na velký rozvoj tzv. církevních hnutí, která mají silnou misijní dynamiku. Jestliže se pokorně zařadí do života místní církve a budou srdečně přijata biskupy a kněžími do diecézních a farních struktur, vytvoří tato hnutí v pravém slova smyslu skutečný Boží dar pro novou evangelizaci a misijní práci.“

Hnutí však trpěla dětskými nemocemi. Byla v nich cítit moc Ducha, který ale působí skrze lidi a neosvobozuje je jednoduše od jejich slabostí. Existovaly tendence k výlučnosti, a tak neschopnost včlenit se do života místních církví. Ve svém mladistvém nadšení byla hnutí přesvědčena, že místní církev se musí jakoby povznést na jejich výši a přijmout jejich formu a že se naopak ona sama nesmí nechat stáhnout do struktury, mnohdy opravdu poněkud zkornatělé. Docházelo k nesrovnalostem, na kterých nesly různým způsobem vinu obě strany.

Tento fenomén se v různých podobách v dějinách Církve periodicky opakuje. Existuje trvalá základní forma církevního života, v níž je vyjádřena kontinuita, a existují vždy nové zásahy Ducha Svatého, tuto strukturu oživující a obnovující. Proto se nemůžeme vyhnout zásadní otázce, jak lze správně určit teologické místo těchto hnutí v Církvi.

Instituce a charisma

Pro řešení otázky se nejprve nabízí jako základní schéma dvojice instituce a charisma. Pokoušíme-li se však lépe objasnit oba pojmy, abychom nalezli platná pravidla pro určení jejich vztahu, ukazuje se cosi neočekávaného. Snažíme-li se určit teologicky přesně pojem instituce, rozpadá se nám pod rukama. Vždyť co je v Církvi nesoucím institučním prvkem, který jí vrývá své rysy jako trvalý řád jejího života Je to svátostný úřad na svých různých stupních – úřad biskupa, kněze a jáhna. Tato svátost je vposledku jediná trvalá a závazná struktura Církve a ustavuje ji jako instituci. To, že tento jediný trvající prvek struktury Církve je svátost, zároveň znamená, že ho Bůh musí neustále znovu tvořit. A proto může být neustále znovu přijímán a žit pouze z novosti povolání, z nedisponovatelnosti Ducha, a dostává tak charismatický rozměr.

Jak tedy vypadá vzájemný vztah mezi stálými církevními řády a vždy novými charismatickými průlomy Schéma instituce-charisma neposkytuje na tuto otázku žádnou odpověď. Přesto z něj lze vyvodit několik prvních pravidel:

a) Důležité je, aby kněžství bylo chápáno a prožíváno charismaticky. Kněz sám má být duchovní člověk, člověk probuzený a poháněný Duchem Svatým.

b) Tam, kde je duchovní úřad takto duchovně a charismaticky prožíván, tam se nevytváří instituční krunýř. Tam je vnitřní otevřenost pro charisma, jakýsi cit pro Ducha Svatého a jeho dílo. Tam může i charisma rozpoznat v nositeli úřadu svůj vlastní původ a tam lze v rozlišování duchů nacházet cesty plodné spolupráce.

c) Církev musí s univerzální platností udržovat administrativní řády, které sama vytvořila, co nejmenší, aby zůstala otevřena nenadálému, neplánovanému volání Pána.

Univerzální a místní úřady

Nelze pochybovat o tom, že bezprostředními nositeli Kristova poslání po Letnicích je dvanáct mužů, se kterými se velmi brzy setkáváme pod názvem apoštolové. Oni mají příkaz nést Kristovu zvěst až na konec země (Sk 1, 8), jít ke všem národům a učinit ze všech lidí jeho učedníky (Mt 28, 19). Jim přiděleným prostorem je svět. Bez místních omezení slouží výstavbě jednoho Kristova Těla, jednoho Božího lidu, jedné Kristovy Církve. Apoštolové nebyli biskupy určitých místních církví, ale právě apoštolové, a jako takoví přiřazeni celému světu a celé Církvi, která se v něm měla vybudovat. Univerzální Církev předchází místní církve, jež vznikají jako její konkrétní uskutečňování.

Skrze misionářské působení apoštolů vznikají místní církve, jež mají zapotřebí zodpovědných vůdců. Ti jsou povinni zachovávat jednotu víry s Církví, utvářet vnitřní život místních církví a zaručovat otevřenost křesťanských obcí, aby mohly dále růst a darovat dosud nevěřícím spoluobčanům dar evangelia. V této situaci museli představení místních církví, biskupové, rozpoznat, že se stali nástupci apoštolů a že apoštolský úkol spočívá cele na jejich bedrech.

Toto určení podstaty úřadu biskupa zahrnuje dva nosné prvky:

a) Apoštolská posloupnost znamená nejprve to, co je pro nás běžné: zaručení kontinuity a jednoty víry – v kontinuitě, kterou nazýváme kontinuita svátostná.

b) S tím je však spojen i konkrétní úkol, který přesahuje správu místních církví. Biskupové se teď musí starat o plnění Ježíšova příkazu, aby se všechny národy staly jeho učedníky a aby evangelium bylo neseno až na konec země. Jsou zodpovědní za to, aby se Církev nestala jakousi federací místních církví žijících vedle sebe, ale udržela si svou univerzalitu a jednotu. Univerzální prvek, který překračuje místní církevní služby, je nezbytný.

Apoštolská hnutí v dějinách Církve

Již ve 3. stol. se objevil v životě Církve nový prvek – a klidně jej nazvěme „hnutí“ – mnišství. Určující impuls u Antonína, který je pro nás zřetelně jasnou postavou na počátku mnišství, je vůle žít evangelium radikálně v jeho celistvosti. U Basila, který dal východnímu mnišství jeho trvalou podobu, pak vidíme velmi přesně problematiku, se kterou se dnes potýkají mnohá hnutí. V žádném případě nechtěl vytvořit vedle normální Církve vlastní instituci. Nehledá se zvláštní společenství, hledá se celé křesťanství. Basilovi se vedlo podobně jako dnešním hnutím. Musel nakonec uznat, že se hnutí radikálního následování nedá beze zbytku sloučit s místní církví.

Hnutí mnichů vytváří nové životní centrum, které neruší místní církevní strukturu poapoštolské Církve, ale ani se s ní jednoduše neztotožňuje, nýbrž v ní působí jako oživující síla, jakýsi rezervoár, z něhož mohou pro místní církev pocházet duchovní správci vskutku duchovní, v nichž se vždy nově slučuje instituce a charisma.

Pohlížíme-li na dějiny Církve v jejich celistvosti, ukazuje se na jedné straně, že je v Církvi místní církevní forma určovaná biskupským úřadem nutně nosnou a v průběhu času přetrvávající kostrou. Avšak vždy nově jí procházejí i vlny hnutí, které nově uplatňují univerzalistický aspekt apoštolského poslání a radikalitu evangelia, a právě tak slouží také duchovnímu životu a pravdě místních církví.

Církevní hnutí a papežský primát

V Církvi musí vždy existovat i služby a poslání, jež nemají povahu čistě místní církve, ale slouží příkazu týkajícímu se celku a rozšíření evangelia. Právě zde nacházejí církevní hnutí své teologické místo. Papež je odkázán na tyto služby, ony jsou odkázány na něho, a ve společné službě obou druhů poslání zaznívá symfonie církevního života.

Jako shrnutí bychom mohli říci: Primát Petrova nástupce je tady proto, aby zaručoval tuto podstatnou komponentu církevního života a uváděl ji v řádnou souvislost se strukturami místní církve. Apoštolská hnutí se objevují v dějinách ve vždy nové podobě – nutně, jsou přece odpovědí Ducha Svatého na měnící se situace, v nichž Církev žije. A jako nemůžeme vyrobit, administrativně ustavit povolání ke kněžství, tak už vůbec nemůže autorita organizačně zavést hnutí. Hnutí musí být darována a darována jsou. Jen si jich musíme všímat – s darem rozlišování musíme přijímat všechno správné, učit se překonávat to, co je nepotřebné. Zpětný pohled na dějiny Církve vděčně zjistí, že se přes všechny těžkosti vždy znovu podařilo vytvořit v Církvi prostor pro nový život.

Církevní hnutí a místní církev

Obě strany zde musí být ochotny nechat se vychovávat Duchem Svatým a také církevními představiteli. Tak je třeba napomenout hnutí, že jsou – i když nalezla na své cestě celek víry a předávají ho dál – darem celku Církve a že se musí podřizovat požadavkům této celistvosti, aby zůstávala věrná své vlastní podstatě. Avšak i místním církvím, i biskupům je třeba říci, že nesmí sloužit uniformismu duchovně správních útvarů a plánování. Nesmí své vlastní pastorační plány učinit měřítkem toho, co je Duchu Svatému povoleno, aby působil. Kvůli všelijakému plánování by se církve mohly stát nepropustné pro Božího Ducha, pro sílu, ze které žijí.

Kristus žije a posílá od Otce Ducha Svatého. To je ta radostná a oživující zkušenost, kterou prožíváme právě v setkání s církevními hnutími naší doby.