Dar společenství I.

Přinášíme první část přednášky P. Petra Karase, která zazněla na charismatické konferenci v Českých Budějovicích roku 2004.

Všechny vás zdravím a myslím, že stačí, když se představím jako farář z Dolních Bojanovic. Začnu rovnou s tématem, ale snad ještě dodám, že stejně jako P. Stanislav, který zde přednášel včera, pocházím i já z Vysočiny, z Třebíče, ale to není podstatné.

Téma, o kterém chci mluvit, se jmenuje „Dar společenství“ a je to téma, které se dá pojmout ze všech možných konců; zadání znělo, že by to mělo být pojato obecně. Omlouvám se tedy mnohým z vás, že vám budu říkat věci, které už znáte, také se trochu omlouvám organizátorům, protože na té úplně obecné rovině nezůstanu. Myslím, že by bylo škoda nezmínit některé konkrétní body, které s životem ve společenství snad mohou souviset. Občas budu citovat z knihy Jeana Vaniera, který založil v roce 1964 komunitu „Archa“, takže má s životem ve společenství velkou zkušenost. Kniha se jmenuje „Společenství – místo slavení a odpuštění“, do češtiny je to přeloženo poněkud volně slovy: Rodí se nová naděje.

Všichni jistě znáte pohádku o veliké řepě. Řepa se urodila veliká, převeliká, dědeček sám na ni nestačil, když ji chtěl vytáhnout ze země. Tak to šlo postupně, byla tam babička, vnouček a vnučka, pejsek a kočička, až nakonec s pomocí myšky se to zdařilo, takže řepa byla vyproštěna ze země a cíle bylo dosaženo. Myslím, že tuto prostou pohádku, která se hodí pro nižší věkové kategorie, než je většina z vás tady, znáte, ale můžeme ji přijmout jako podobenství. Je to příběh, který něco říká o potřebě lidí žít a spolupracovat ve společenství. Je to potřeba, která k člověku patří, a tato pohádka naznačuje některé z bodů, proč tomu tak je.

Tak tedy: jeden člověk sám nestačí, platí to v běžném lidském životě i v životě duchovním. Dále: každý je důležitý, dokonce i nejslabší myška tam má své nutné místo; teprve když i ona přišla, tak se to podařilo. Všichni musejí zabrat naplno: kdyby se někdo poflakoval, tak se to také nepovede. Všichni musí zabrat nejen naplno, ale také každý musí táhnout stejným směrem, jak jinak? Všichni znají cíl, o který jim jde, a musí tam být někdo, kdo začne, kdo strhne ty ostatní, kdo jim jde příkladem. V tomto případě, v té pohádce, to byl dědeček. To je tedy lidská rovina. Ale já si myslím, že vlastně totéž, čistě i něco navíc, platí i o rovině duchovní. Víme, že nelze tak jednoznačně odtrhnout rovinu křesťanskou od roviny lidské. Stará zásada říká, že milost předpokládá přirozenost. Bez věcí přirozených, pokud nejsou dostatečně v pořádku, není ani dobrých věcí duchovních.

Podívejme se, co nám o tom všem říká Bible. Bible mluví o tom, že člověk je stvořený k Božímu obrazu; to je hluboká výpověď, která v sobě obsahuje mimo jiné a možná na prvním místě to, že člověk je stvořený ke vztahu. Na počátku bylo všechno dobré, na počátku byl především dobrý a plný vztah člověka k Bohu, ke stvoření, k druhému člověku i k sobě samotnému. Víme také, čím se to pokazilo. Přichází tragická událost, kterou člověk staví bariéru mezi sebe a Hospodina, ale také mezi sebe a své bližní, a dokonce se to všechno pokazilo i v životě člověka samotného. My říkáme, že lidská přirozenost byla ne snad úplně zničena, ale narušena. Pak přicházejí důsledky: první vražda – Kain a Ábel, přicházejí mnohé jiné hříchy, dochází ke stavbě babylonské věže, kdy se lidé chtějí vyrovnat Hospodinu; následkem toho je zmatení jazyků a totální nedorozumění, lidé se rozcházejí po celém světě a nejsou schopni se pořádně dohodnout. Důsledky tohoto hříchu neseme v sobě všichni stále. Stále nejsme schopni se dohodnout, i když mluvíme stejným jazykem, česky, ale kdesi v srdcích je zranění, rozdělení. Bůh nenechává člověka v této tragédii osamoceného a jistě ne náhodou jsou prvním zázrakem Letnice – budu citovat Sk 2,58: „V Jeruzalémě byli zbožní židé ze všech národů na světě, a když se ozval ten zvuk, sešlo se jich mnoho a užasli, protože každý z nich je slyšel mluvit svou vlastní řečí. Byli ohromeni a divili se: Což nejsou všichni, kteří tu mluví, z Galileje? Jak to, že je slyšíme každý ve své rodné řeči?“

Tento zázrak jazyků má daleko hlubší význam, než jen pro tu momentální chvíli, tzn. že stávající obtíž je vyřešena a my nepotřebujeme tlumočníka. Seslání Ducha svatého předznamenává to, co je největší touhou Boží a Ducha svatého, a to aby se jednou, postupně, a věříme, že v Božím království dokonale, překlenula propast prvního hříchu. Aby lidé zase našli cestu k jednomu jazyku a k jednomu srdci. Pán Ježíš to potvrzuje: kde se dva nebo tři shodnou na nějaké věci a budou o ni prosit, Bůh jim odpoví. A Ježíš dokonce říká: „Já jsem uprostřed nich.“ (Mt 18,19-20). Tedy Boží touhou je spojovat lidi, vést lidi k jednotě a k porozumění. Touhou ďábla je stavět lidi proti sobě, dokonce leckdy i ve jménu tzv. dobrých myšlenek a ideálů, snaha lidi rozdělovat. Také víte, že slovo diabolos má právě tento význam: ten, který rozděluje, ten, který staví proti sobě. A ještě jeden citát, ve kterém Pán Ježíš říká, že on přišel, abychom my měli život a měli ho v hojnosti, někde se překládá život v plnosti. To také souvisí s tématem společenství, i když to třeba nemusí být na první pohled patrné.

Budu citovat z Jeana Vaniera o účinnosti toho, když se lidé spojí k modlitbě nebo se spojí jakýmkoli jiným způsobem: Výkřik vytrysklý z komunity nebo ze společenství je vyslyšen Bohem zvláštním způsobem. Když se modlíme k Bohu společně a prosíme o nějaký dar, milost, Bůh naslouchá a vyslyší nás. To je jinými slovy to, co říká Pán ve svém evangeliu.