Dar společenství II.
Druhá část přednášky o společenství na charismatické konferenci 2004 v Českých Budějovicích.
Jaké existují druhy společenství? Už jsem předeslal, že nemá příliš cenu od sebe oddělovat rovinu lidskou a rovinu duchovní. Zůstaneme na rovině duchovní, nebudu mluvit o sousedství, o pracovních vztazích a o Evropské unii.
Na duchovní úrovni jsou společenství, která jsou široká, ale někdy bohužel také anonymní, třeba farnost, hnutí apod. Pak jsou společenství daleko osobnější. Jsou to společenství modlitby, společenství sdílení, společenství rodiny. Každý člověk potřebuje, aby do nějakého společenství či do nějaké skupiny patřil. Už jsem řekl duchovní a biblické důvody, proč je společenství důležité. Jsou ale i důvody, které nám napovídá zdravý selský rozum. Jedním z největších problémů dnešního světa je izolovanost lidí, oddělenost od sebe navzájem. Nejvíce to pociťují mladí lidé a potom lidé staří a opuštění, kteří cítí, často i právem, že o ně ostatní ztratili zájem. U mladých lidí je touha někam patřit velmi silná, a když neznají duchovní cestu, hledají na všech možných jiných místech, často samozřejmě i špatně. David Clark říká: ztratí-li lidé hluboký smysl pro společenství, začnou chřadnout a nakonec zemřou. Jistě se tím myslí především smrt mezilidských vztahů a smrt vnitřního života člověka jako takového. Může se to přihodit i v církvi, i při mši svaté – do společenství, kde je více lidí, může přijít leckdo cizí nebo člověk s nějakými problémy a cítí se tam osamocený, nepřijatý nebo izolovaný. To jsou tedy druhy společenství, se kterými se setkáváme. Bylo by velmi pomýlené na jednu stranu odepisovat význam křesťanského společenství, na druhou stranu do toho společenství utíkat a nechávat ostatní věci nevyřešené. Tak to může být i se společenstvím: člověk tam utíká, aby se realizoval, a úplně zapomíná na to, že má stejně tak budovat i ostatní vztahy v rodině, v práci i jinde.
Proč tedy společenství? Je to v první řadě odpověď na Ježíšovu výzvu, je to základní lidská potřeba, může to být také docela konkrétní odpověď na rozdělení tohoto světa. To se může zdát skoro velikášské, ale není tomu tak. Víme, že zlé i dobré věci začínají a rozvíjejí se nejdřív od maličkostí, ve skrytosti. Stejně tak i v tom, že se lidé scházejí, překonávají své rozdíly, nedorozumění, pochybnosti, podezření a všechno, co mezi nimi v mezilidských vztazích vyskytuje, je svým způsobem odpověď na nenávist, zlo a rozdělenost všeho, co vidíme kolem sebe v dnešním světě. Je to také příležitost ke společnému růstu, jak se píše v listu Galaťanům 6,2: Neste břemena jedni druhých a tak naplníte zákon Kristův. V širokém společenství farnosti není dost dobře možné, aby člověk nesl konkrétní břemena konkrétních lidí. Neste břemena jedni druhých a tak naplníte zákon Kristův. Jsou zde i další důvody: nejsem na cestě k Bohu sám, a to je moc důležité. Člověk není rád sám ani na normální cestě, když jde někam v horách nebo kdekoliv jinde, ale je rád, když má společníky i průvodce. Potřebujeme jít společně i na cestě k Bohu, kromě nějakého mimořádného povolání, třeba k poustevnickému životu, ale i před tím se člověk musí osvědčit v normálních mezilidských vztazích. Společenství mi může pomáhat, abych poznával své dary a sloužil jimi.
Mohu uvést konkrétní příklad. Když jsme měli ve farnosti přípravu biřmovanců po dvou letech, někteří z těch, kteří byli biřmováni minule, souhlasili s tím, že se stanou vedoucími skupinek biřmovanců; bylo jich asi 10-15. Někteří z nich říkali, že i když v přednáškách slyšeli totéž, co bylo i v jejich přípravě, dala jim ta příprava víc. Poznali mnohé z toho, čím je Pán Bůh obdaroval. To je ono; teprve když člověk začne sloužit, když začne žít s druhými jako křesťan, teprve tehdy má on sám možnost poznávat a rozvíjet své vlastní dary a mohou mu v rozlišení pomoci i druzí. Jedna žena měla problém: chodila už dlouho do společenství a říkala: „Já mám dojem, že jsem tam na nic, ostatní se umí krásně modlit, umí krásně říkat své zkušenosti, někteří se modlí v jazycích, někteří umí mnoho zorganizovat a já žádný z těchto darů nemám.“ Když nad tím přemýšleli a mluvili o tom, jen tak mimochodem řekla, že se za každého z nich každý den konkrétně modlí. Jak je to velký dar, kterého si ta žena nepovšimla, ale který touto věrnou modlitbou uskutečňovala a naplňovala! Člověk se také učí modlit i navenek. Mnozí z vás, kteří jste prošli seminářem obnovy, víte, jak z člověka padají bariéry, jak je člověk najednou schopný a ochotný říct také něco vlastními slovy, a i když se to třeba nedaří navenek, člověk se k modlitbě přidává ve svém nitru. Mám bratry a sestry, kteří mi pomáhají s mými břemeny, třeba i svým svědectvím. Člověk prožívá nějaký problém v rodině, v duchovním životě, psychický problém apod. a ve společenství, které už vybudovalo mezi sebou vztah důvěry, se najde někdo, kdo je ochotný říct své osobní svědectví. Ten, kdo naslouchá, o tom třeba ještě není schopný mluvit, ale je pro něj posilou, když slyší, že někdo prožívá podobné problémy. Není to škodolibá radost, že v tom není sám, ale spíše povzbuzení a upevnění. Je tu někdo, kdo prožívá podobný problém, kdo se s ním pere, komu Pán pomáhá; to je také velký dar společenství.
Ve společenství, pokud je postaveno na Božím slově, roste k Božímu slovu vztah. Ve společenství můžeme růst ve vnitřním uzdravení: pokud jsou vztahy budovány na základě Božího slova, pod vedením Ducha svatého, pak už tyto vztahy samy o sobě uzdravení přinášejí, ale jistě se tak děje i konkrétní modlitbou bratří a sester, když je mi tento dar vyprošován. Ve společenství se můžeme a máme učit něco velice těžkého, což jeden z největších cílů a také darů společenství: mohu a mám se učit milovat své nepřátele (Lk 6,27). Nepřítel není jenom ten, kdo mi chce nějak ublížit nebo uškodit, je to i někdo, kdo je mi nesympatický, kdo mi nevyhovuje. Terezie z Lisieux říká: Na Karmelu sice nepotkáváme nepřátele, ale najdeme tam sympatie i antipatie. Cítíme se být přitahováni k jedné sestře, zatímco druhá sestra nás donutí udělat velkou okliku, abychom se jí vyhnuli. Ale Ježíš mi říká, že tuto sestru je třeba milovat, modlit se za ni, ač mě její chování vede k domněnce, že ona sama mě nemiluje. Milovat nestačí, je třeba to i dokázat.
Společenství nás také učí věrnosti a vede nás k růstu v lásce. Jak se to může konkrétně projevovat? Odvrácením se od zla a obrácením se k Bohu. Jak se obrácení může projevovat v životě člověka, čteme v listu Galaťanům 5,19-23: Skutky lidské svévole jsou zřejmé: necudnost, nečistota, bezuzdnost, modlářství, čarodějství, rozbroje, hádky, žárlivost, vášeň, podlost, rozpory, rozkoly, závist, opilství, nestřídmost a podobné věci. Řekl jsem už dříve a říkám znovu, že ti, kteří takové věci dělají, nebudou mít podíl na království Božím. Ovoce Božího Ducha však je láska, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrota, věrnost, tichost a sebeovládání. Proti tomu se zákon neobrací.
Dobře prožívané společenství a dobře prožívané vztahy v něm vedou člověka k tomu, aby nesl ve svém životě toto ovoce Ducha svatého. Je to iniciativa Ducha svatého, ale chce to naši ochotu spolupracovat.
Účastí ve společenství poznávám také své vlastní slabosti; to je velký dar, i když se nám ho moc nechce rozbalovat, protože tušíme, že překvapení nebudou úplně příjemná.
Co mi společenství „bere“? Pokud chce být člověk věrný, bere to čas a úsilí. Nárok učit se milovat nepřátele, to je dlouhá a těžká cesta na celý život. Společenství odhaluje má zranění a mé slabosti. Dobře prožívané společenství nás vede k tomu, abychom sundávali své masky, za kterými se schováváme, abychom se vyhnuli problémům, zraněním, konfliktu, ale tím se potom stáváme zranitelnějšími. Tak poznáváme, že společenství se pro nás může stát i místem hrůzy. Zní to přehnaně, ale někdy to není příjemné, když člověk poznává, co v sobě nosí. Společenství ukazuje na naše zraněné nitro. Je o tolik lehčí žít s pejsky a kočkami, to dnes lidé často říkají: můj pejsek mě nezklame. Nezklame, ale také mi nenastaví zrcadlo, abych se viděl, jaký jsem. Pes není partnerem pro život, ve kterém člověk pozná své nitro, to je i skutečnost Adama. Společenství, ve kterém panují upřímné a otevřené vztahy, vede člověka k tomu, že ztrácí iluze. Nejdřív iluze o něm ztratí ostatní, ale nakonec je o sobě ztrácí i on sám, a to je těžké a bolestné. Ukáže se má chudoba a mé slabosti, neschopnost si s někým porozumět, ukáže se zablokovanost, narušená citovost nebo sexualita, ukáže se závist i nenávist. Dokud jsme byli sami, mohli jsme si namlouvat, že milujeme všechny, ale druzí nás usvědčují z opaku. Dostojevský v knize Bratři Karamazovi vypráví: za jedním starcem přichází zbožná žena, vyznává se ze svých duchovních citů a prožitků a říká: „Otče vidím na sobě, že stále více miluji celé lidstvo, ale jedna věc mě zneklidňuje: čím víc miluji lidstvo, tím víc mám dojem, že jsou mi protivní lidé kolem mě.“ To je sice na první pohled legrační, ale často na to skočíme i my sami. V knize Rady zkušeného ďábla také radí zkušenější pokušitel mladšímu, aby vedl lidi k tomu, aby milovali Číňany, ale aby se nesnášeli třeba s rodiči a aby jim to nepřipadalo podivné. Je to také něco, co ode mě společenství vyžaduje. Souvisí to ještě s jiným základním postojem: pravdivostí k sobě samotnému i před druhými. K tomu je třeba podotknout, že ani upřímnost ve společenství nebude totéž jako zpovídání se. Člověk má právo na své soukromí a na své tajemství.
S tím souvisí ještě jedna věc: společenství mi bere tzv. psychologický klid. My si ho někdy ztotožňujeme s Božím pokojem. Když mám klid, nic mě neruší, nemám nějaké velké problémy, může si člověk někdy říkat: to je ten pokoj od Pána Boha. Ale to může být falešný pokoj, to může být právě ten pokoj postavený na nepravdivých základech, kdy si člověk něco o sobě namlouvá, kdy žije třeba i ve zlu, ve hříchu. Jestliže se člověk tohoto chce zbavovat, je mu tento tzv. pokoj vzat. Na cestě k Božímu pokoji se musí projít lecjakou bouří. Pavel říká, že Boží slovo je ostré, rozsuzuje naše myšlenky. Jinými slovy, Boží slovo nás také usvědčuje ze hříchu a společenství nám má v tom také napomáhat.