Dějiny charismatické obnovy I.

Dobré ráno, bratři a sestry. Budeme potřebovat pomoc Ducha svatého. Poprosíme ho, aby přišel a pomohl nám.

Otče, my jsme tě dnes ráno chválili. Víme, že přebýváš ve chválách svého lidu a jsi tady. Vnímáme tvoji přítomnost, jak v nás působí. A vyznáváme, že bez tebe nemůžeme nic. A tak tě prosíme, abys nám seslal pomocníka, utěšitele, abys nám seslal učitele. Prosíme tě, Pane, dej nám oči k vidění, uši k slyšení, srdce, které je ochotné porozumět. Dej nám, Pane, dnes své zjevení. Prosíme tě, abychom mohli přijmout tvé slovo, abychom se mu chtěli poddat. Prosíme tě, Pane, potvrď nám své slovo spolu s mocí, která v nás působí. Za to všechno ti děkujeme a chválíme tě. Ve jménu Otce, Syna i Ducha svatého. Amen.

Jedna z věcí, o kterou mě Alena požádala, byla, abych se podělil o krátký přehled dějin charismatické obnovy v Americe. Ale nejenom v Americe, ale vůbec o to, co Duch svatý koná po celém světě. A mám takovou naději, že v každém z nás poroste vize pro to, co Bůh bude působit v těch dnech, které ještě přijdou a že poroste naše vize toho, co Bůh může a chce působit tady v České republice. Já jsem vstoupil do obnovy spolu s manželkou v roce 1971. Obnova začala vlastně jenom o pár let dřív, v roce 1967. Papež Jan XXIII. se modlil, aby okna se otevřela a přišel nový, čerstvý vzduch. A mnozí jste slyšeli příběh o studentech na Ducantské univerzitě, kteří hledali Boha celým srdcem. Nevěděli nic o působení Ducha svatého a jeho darech, ale Duch svatý na ně mocně sestoupil.

A to je začátek, o kterém říkáme, že jsou to počátky katolické charismatické obnovy.

Pak se to začalo šířit Spojenými státy a celou severní Amerikou. A byl to nezvladatelný oheň, který se začal projevovat na různých místech, byl to projev Boží svrchovanosti. Modlitební společenství začala vyrůstat jako houby po dešti a nebylo potřeba dělat velká oznámení nebo tisknout pozvánky. Prostě stačilo otevřít dveře a lidé přicházeli, a přitom nikdo nevěděl, kde se vzali. Rozšířilo se to velmi rychle v různých zemích po celém světě. Bylo to opravdu velice rychlé působení a to je jeden ze znaků skutečného probuzení - něco, co Bůh dělá náhle a ve své svrchovanosti, a žádným způsobem to nemůžeme nazvat dílem lidským. V těch dobách nenazývali takové lidi charismatiky, říkali jim blázni. Dá se říci, že jistým způsobem to tak i bylo. Ti lidé byli naplnění duchovní horlivostí, ale nebyli dostatečně zralí. Všichni jsme si mysleli, jak jsme duchovní, a to byl jeden z velkých omylů obnovy; uprostřed naší horlivosti spolu začali vedoucí zápasit a velmi brzy začala rozdělení. Ale přesto se děly dobré věci, obnova rostla a přinejmenším někteří lidé se začali učit ze svých chyb. Po pár letech se obnova trošku zklidnila, byl to čas zrání a obnova začala různým způsobem pronikat do církve.

Některé země jsou dnes na tom podobně, jako to bylo na začátku obnovy: vidíme to v Africe, Latinské a střední Americe. Ale například v USA se modlitební společenství zmenšují, na druhou stranu byly mnohé aspekty obnovy zabudovány do církve jako takové. Před třiceti, čtyřiceti lety bylo málo laiků, kteří by byli zapojeni do služby v církvi; dnes jsou farnosti, které mají třeba kolem stovky laických služebníků. Hodně se změnila hudba, mnohem více se zpívají chvály. Je také velký zájem o Písmo, mnoho lidí touží poznat Bibli. Kardinál Suenens řekl, už je to dávno, že cílem obnovy je možná jednoho dne zmizet. Lidi nemusí mluvit o charismatickém hnutí, ale to hnutí zmizí tím, že se stane součástí celé církve. Církev bude obnovena. Je to něco podobného, jako když Jan Křtitel řekl: „Já se musím menšit, aby on mohl růst.“ To je v pořádku. To je to, co bychom rádi viděli – obnovenou církev.

Zároveň můžu říct, že charismatická obnova je velice důležitá na celém světě, i pro Českou republiku. Chtěl bych vám nyní něco ukázat – dříve, než se dostaneme k textům z Písma, a to výroky církevních autorit, hlavně papežů. Mám tady několik citátů a jsou příliš dlouhé na to, abychom si je celé četli, takže bych chtěl z nich vybrat několik bodů a trochu je parafrázovat. Jde o to, že církev nás povzbuzuje, abychom byli obnoveni v Duchu svatém, abychom tuto obnovu prožívali, je to něco, co do církve patří. Mnozí kardinálové a biskupové se dívají na obnovu jako na něco, co není někde vně církve, ale přímo v jejím srdci. My se někdy necítíme být přímo v srdci církve, ale potřebujeme vědět, že to tak je, a uchopit to vírou. A my přece jsme lidé víry, že?

Začneme papežem Pavlem VI. To se dotýká prvních dnů obnovy. To, co bude následovat, papež řekl 10. října 1973, v době, kdy charismatická obnova prožívala první explozi. Někteří z vedoucích obnovy dostali pozvání, aby přišli do Říma na velkou oslavu. A 10.000 charismatiků přišlo do Říma, naplnilo Náměstí svatého Petra a byli tam spolu s papežem Pavlem VI. Existují i nějaké filmové dokumenty a je opravdu krásné vidět na svatopetrském náměstí všechny ty lidi. A papež Pavel VI. tam sedí potichoučku a pozoruje, co se děje. Potom se papež k těm lidem obrátil a promluvil. Hovořil o obecných charakteristikách skutečné obnovy – touze po hluboké modlitbě, modlitbě osobní i modlitbě ve společenství; návratu ke kontemplaci a novém důrazu na chválu; touze odevzdat se úplně Ježíši; novém hladu po Božím slově a četbě Písma; štědré lásce mezi bratry a sestrami; nové ochotě ke službě v církvi. A papež mluvil o důležitosti začlenění toho všeho do církve: toto by mělo být v církvi normální. To vše zmínil například v dopise kardinálu Suenensovi v roce 1978.

Papež Jan Pavel II. přišel na scénu v roce 1975 a setkal se s vedoucími charismatických skupin (ICCRO); ti papežovi promítli čtyřicetiminutový dokument. A papež Jan Pavel potichu to video sledoval a pak řekl „Děkuji.“ Tohle byl výraz víry. Zpěv, slova, gesta, jak to nazvat – to je revoluce živé víry. A papež mluvil i o tom, že se něco podobného děje i v jeho vlastní zemi, v Polsku. A říkal: „Není to sice tak výrazné jako v tom vašem filmu, ale je to totéž, je to jako další díl téže knihy.“ A pak papež řekl: „Já jsem vždycky patřil k obnově v Duchu svatém.“ A vydal osobní svědectví. Vyprávěl, jak když ještě chodil do školy, to mu bylo 12 nebo 13 let, a tehdy měl problém s matematikou. V té době mu jeho otec dal knihu o modlitbě, kde byla modlitba k Duchu svatému. A otec mu řekl „Tuhle modlitbu k Duchu svatému se musíš modlit každý den, celý život.“ Díky tomu pak mohl porozumět různým darům Ducha svatého. A papež řekl, že je přesvědčen o tom, že tato obnova je znamením Ducha svatého a je to něco, co dnešní svět potřebuje, protože svět je nebezpečné místo plné materialismu a lidské moci. Papež Jan Pavel II. byl nadšený tím, co viděl v obnově.

V roce 1982 mluvil k biskupům jižní Francie. Mluvil o videu, které předtím viděl, a o všech pozitivních aspektech, které tam shlédl, jako například o znovuobnovení modlitby. Ale řekl těmto biskupům, že jsou zodpovědní za to, aby dohlíželi na toto nové hnutí, a povzbuzoval je, aby jejich kněží dohlíželi na ekleziální charakter každé takové skupinky věřících. Tito kněží by pak měli v těchto skupinách a komunitách sloužit svátostmi, aby všichni působili společně v jednotě a obnovu povzbuzovali.

V roce 1993 se konalo shromáždění charismatických vedoucích v Assisi, možná tam byl i někdo z vás. Celkem se sešlo 1500 lidí z 92 zemí. Postavili tam obrovský stan, kam by se všichni vešli, protože v Assisi by jinde tak velký prostor nebyl. Přijel také otec Cantalamessa a dával nám v tom stanu týdenní rekolekce. A bylo tam mnoho lidí ze zemí, kde skončil komunismus, a také z bývalého Sovětského svazu. Potom jsme na konci týdne nasedli do autobusu a jeli jsme do papežovy letní rezidence; tam v Castel Gandolfu se Svatý otec k těmto lidem obrátil, promluvil k nim a povzbuzoval všechny ty vedoucí, kteří tam byli shromážděni. Mluvil o ideálu a cíli charismatické obnovy – „Už nežiji já, ale žije ve mně Kristus.“ A mluvil o své čerstvé zkušenosti ze Dne mládeže v Denveru a o tom, jak spousta lidí odpověděla na Boží pozvání „Koho pošlu?“ a spousta z nich odpověděla – „Ano, pošli mě, já půjdu.“

Následující slova řekl papež v roce 2004 v předvečer Letnic, svých posledních letnic tady na zemi. Pozval tehdy všechny vedoucí obnovy v Duchu svatém z Itálie, aby přišli 29. května, právě v předvečer letnic, na náměstí svatého Petra. Oni se to dozvěděli asi 14 dní předem; mnozí měli různé plány, chystali konference a shromáždění, ale všechno zrušili a přijelo jich na náměstí svatého Petra asi 20 000. Papež jim řekl: „Díky charismatickému hnutí množství křesťanů, mužů i žen, mladých i dospělých, znovu objevilo letnice jako živou zkušenost každodenního života.“ A to jsou skutečně poslední letnice, kdy tento papež byl ještě s námi zde na zemi. A řekl, jaká je jeho naděje: „Doufám, že spiritualita letnic se rozšíří v církvi a že se projeví jako obnovená touha po modlitbě, svatosti, společenství a hlásání.“ A my věříme, že Duch svatý mluví i skrze Svatého otce a že mluví k naší svaté církvi. A dnes se můžeme ptát: „Kde je ta svatá církev?“ Kde jsme? My jsme tady. Duch svatý a Svatý otec říkají svaté církvi v České republice: „Máte být lidmi obnovené modlitby, svatosti, společenství a máte být také lidmi hlásání.“ To je výzva pro nás. To jsou věci, které jsou znaky opravdového probuzení.