Dějiny charismatické obnovy IV.

       Kolik víry je potřeba, abychom mohli zabít obra? Kolik víry je potřeba, abychom mohli získat zemi? Kolik víry je potřeba k tomu, abychom mohli pohnout horou? Jaká je odpověď? Víra velikosti hořčičného semínka. Máme tolik? Máme: Písmo říká, že Pán dal každému člověku porci víry. Tajemství spočívá v tom, co s touto vírou, která nám byla dána, uděláme. Jsme otevřeni pro charismatický dar víry? Protože to je ta víra, která hýbe horami. V Písmu hora představuje překážku. Měli jste někdo někdy nějaké překážky? Ježíš říká: „Mluv k té hoře, mluv k té překážce.“ Tak jako Ezechiel: mluv k těm suchým kostem a ony ožijí. Ta hora se pohne. Ale chceme mluvit? Chceme se modlit, věřit a dovolit Bohu, aby dělal to, co on sám chce?

20. kapitola Matoušova evangelia je velice zajímavý úryvek. Učedníci jsou shromážděni s Ježíšem a Jakub a Jan mají zvláštní přání. Na jiném místě v Písmu jsou Jakub a Jan nazýváni synové hromu, ale tady poslali maminku, aby s Ježíšem promluvila. A co chtěli? Chtěli vysoké pozice v Ježíšově království, po pravici a po levici, chtěli být důležití. A Ježíš říká: „Víte, oč žádáte?“ No jasně, my to víme. „Můžete pít pohár, který budu pít já?“ Jasně, žádný problém. A Ježíš říká: „Ano, to budete.“ A bylo to tak. Skutky říkají, co se stalo s Jakubem: zavřeli ho a popravili. On pil z toho poháru. Jakub byl první, který zemřel, a Jan byl ten, který žil z apoštolů nejdéle. Viděl všechny ostatní, jak umírali, a zemřel v exilu na Patmu. Tradice říká, že během svého života byl škvařen v ohni. Napil se z toho poháru. A Ježíš tuto situaci použil, aby ukázal, jak se můžeme stát velkými v jeho království. Chceme být velcí? Musíme se tedy umenšit a stát se služebníky všech ostatních. A budete sloužit, sloužit a sloužit. Není to stejné jako ve světě. Ve světě je pravidlem, že musíte vystoupit nad všechny ostatní. Musíte mít úspěch, a pokud je to potřeba, stoupnout na prsty nebo na hlavu někoho dalšího. Ale Ježíš říká, že se máme postavit k patě žebříku a říct: „Můžu ti pomoci dostat se nahoru? Můžu ti pomoci, když budeš lézt nahoru?“ A jednoho dne se Ježíš skloní, najde si tě a postaví nahoru na ten žebřík. Máme se pokořit pod mocnou Boží ruku a on nás v pravý čas povýší. Můžeme dosáhnout velkých věcí, když budeme věrní v malém, když budeme služebníky všech. To je znamení křesťanského vedení. A je to klíčem k tomu, abychom mohli získat zemi.

Statistici říkají, že křesťanství v Evropě bude postupně mizet, ale oni zapomněli na jednu věc: nevěděli o lidech v téhle místnosti. Nevěděli, co může Bůh udělat s málem. Ježíš vzal svůj kříž. A my?

Chtěl bych nyní poprosit Dannyho, aby přišel a podělil se s námi o svědectví. Danny byl na mnoha misijních cestách a jeho hlavní službou je modlitba.

Chtěl bych se s vámi krátce podělit o svědectví o události, která se odehrála před čtyřmi lety. Dnes mluvíme o mnohých jáhnech. Asi před čtyřmi lety jsem byl u lékaře, a když jsem odcházel, potkal jsem jednoho kamaráda, který je jáhen; předtím jsem ho asi rok neviděl. Šel navštívit manželku, která pracuje ve stejné budově jako můj lékař. A on mě pozval, abychom si chvilku popovídali. Šli jsme do kanceláře jeho manželky a pár minut jsme spolu mluvili. Když už se náš rozhovor chýlil ke konci, řekl: „Prosím, modli se za jednu naši kamarádku, která žije v Nebrasce;“ což je asi 2500 km daleko od Kalifornie. „Ona má rakovinu a pravděpodobně v několika dnech zemře.“ A já řekl: „Ano, budu se rád za ni modlit.“ Když jsem odcházel, velice silně jsem cítil Boží přítomnost a v srdci jsem slyšel jedno slovo: „Běž!“ A tak jsem řekl tomu svému kamarádovi Albertovi: „Tak pojďme,“ a on se ptal: „Kam? Na oběd?“ A já jsem řekl: „Ne, do Nebrasky.“ On se mě zeptal: „To bys udělal?“ A já jsem říkal: „Ano, pojďme, co nejrychleji to půjde, teď nebo o víkendu.“ On byl velice překvapen, že bych to opravdu udělal. Já jsem mu vysvětlil, že jsem opravdu cítil přítomnost Ducha svatého, jak sestupuje a jak nás zve k tomu, abychom tam jeli. Albert skutečně nevěřil tomu, že bych se zvedl a jel tam. Neměl jsem peníze, abychom se mohli sbalit a jet, ale podíval jsem se na program letecké společnosti, která nabízí občas nějaké lety zadarmo. Měl jsem nasbíráno dost mílí, právě na ty dvě volné letenky. Proto jsem ve víře zavolal na aerolinie a objednal jsem je. Zavolal jsem Albertovi a řekl: „Tak oba jedeme,“ a zavěsil jsem. Letěli jsme o dva dny později. V Nebrasce mají ti lidé, ke kterým jsme jeli, restauraci a bar. Ona paní stále ještě pracovala, ale šourala se jen tak kolem. Pozvala nás, abychom šli k baru, kde se podávájí nápoje, protože to bylo klidnější místo a nebylo tam moc lidí. A tak jsme tam seděli a modlili se. Bylo tam pár lidí, jeden muž ve věku asi 92 let stále kroužil kolem našeho stolu a kouřil. A když jsme skončili modlitbu za tu paní, zeptal se, co jsme to vlastně dělali. A tak jsem řekl: „Modlili jsme se za ni, protože ona má rakovinu.“ A on řekl: „Já jsem starosta sousedního města a mám rakovinu plic. Do kostela nechodím, ale pomodlili byste se za mě?“ Řekl jsem, že ano, a tak jsme se za něho modlili. Po té modlitbě vstal a byl celý rozzářený. Ta paní, za kterou jsme se modlili, nás požádala, jestli bychom nemodlili i za jejího manžela, který byl členem motorkářského gangu a několik dní předtím přijal Krista. Ten muž, když jsme se za něho modlili, měl vidění Ježíše, který stojí za oblaky; pak přišel temný anděl, který vyšel z jeho hlavy, nechal v jeho mysli černou skvrnu a tento člověk byl svobodný. Přišli jsme k nim domů a modlili se za jejich dvě děti. Naši hostitelé se pak vrátili do práce a my jsme tu noc spali v místnosti nad restaurací. Ráno jsme se nasnídali a Albert se ptal: „A co kuchaři?“ Tak jsem mu řekl: „Běž a zeptej se jich.“ On na to řekl: „Pojď tam se mnou.“ Já jsem ho ale poslal samotného, takže šel ke kuchaři, přivedl ho a pak se za něj modlil. Když jsme skončili tuto modlitbu, kuchař řekl, že se musí vrátit do kuchyně připravit snídani, ale pořád tam stál. Byl to ateista, ale ta modlitba se ho velice dotkla. A později, když jsme letěli domů, řekl mi Albert, že ten kuchař přijal Ježíše. Albert, jáhen, byl velice dojatý tím, co viděl, a řekl: „Neuměl jsem si představit, že by se mohlo něco stát díky tomu, že se zvednu a půjdu.“ Za dva týdny mu zavolala ta paní, za kterou jsme se modlili. Řekla mu, že byla na lékařské prohlídce a rakovina zmizela. I její manžel prožil další část svého osvobození. Říkala, že ho viděla, jak vyběhl do pšeničného pole, poklekl tam s rukama vzhůru a chválil Boha. Ale o pár měsíců později se stala jiná věc. Oni měli dva syny – 8 a 12 let. Ti jeli jednou na hodinu náboženství autobusem, srazili se s velkým náklaďákem; jeden z těch synů zemřel a druhý byl těžce zraněn. A ten manžel mi potom zavolal a řekl mi: „Tvoje modlitba mě vlastně připravila na to, že ztratím syna, nikoliv ženu.“ Amen.