Díky Slonbidlovi

Do internátní školy jsem šel dobrovolně a litoval toho pouze jednou týdně - v sobotu večer. Ostatní mládež vyrážela za zábavou a já musel protrpět dvě hodiny studia, sekanou s bramborem, pudink s rozinkami a půlhodinové nacvičování sborového zpěvu na velkou nedělní mši. Vyzrát se na to dalo jedině tak, že se na internát propašovaly lahve s alkoholem (dle našich finančních možností) a po večerce se v bufetu uspořádala pitka.

Náš spolužák Jackson řečený Slonbidlo odkoukal o pololetních prázdninách v jednom filmu způsob, jak alkohol dopravit dovnitř. Šlo o příběh dvou britských důstojníků, kteří utekli z vězeňského tábora tak, že jakoby nic vyšli hlavní bránou převlečení za gestapáky. A tak chlapec, který si vytáhl nejkratší sirku, prošel ven internátní bránou oblečený v černém obleku s podomácku zhotoveným kolárkem a zamířil k nejbližšímu obchůdku s lihovinami.

Se Slonbidlem jsem se pak setkal o deset let později na třídním srazu. Opíral se o bar s půllitrovkou pepsikoly v ruce. Když jsem ho počastoval několika nejapnými vtípky na téma našich studentských pi tek, kde nás svými výkony všechny předčil, zatvářil se trochu rozpačitě a řekl, že je alkoholik.

To mě vyvedlo z míry. Nevěděl jsem, co na to říct, jak reagovat. Můžu za to já? To já jsem ho koneckonců vždycky hecoval, aby pil víc, než je zdrávo. Ale on mě rychle ubezpečil, že se mnou to nemá nic společného.

Všechno prý vyvrcholilo, když už byl čtyři roky ženatý a měl dvě malé děti. Přišel domů jako vždycky zpitý do němoty a došlo k další z dlouhé řady hádek s manželkou. Popadl mladší holčičku -ještě miminko - a vyhrožoval, že ji nacpe do pračky a zmáčkne knoflík. Jenže uklouzl a dítě se hlavičkou udeřilo o roh odkapávací desky. Chudinka malá měla pět stehů na tváři.

Druhý den vyhledal pomoc v organizaci Anonymních alkoholiků. Vyprávěl mi, jak si musel na jejich schůzi stoupnout dopředu a vyznat se, že je alkoholik. Řekl mi, jak mu pomohli, a vyjmenoval dvanáct kroků, které musí každý člen učinit, aby se mohl se svým problémem vyrovnat.

Dal mi leták, kde je těchto dvanáct kroků vysvětleno, a já jsem si ho ponechal dodnes. Prvním krokem je přiznat si, že si nemohu pomoci sám, že se mi život vymkl z rukou. Druhým krokem je uvěřit v existenci síly mocnější než moje vlastní, která jediná mi může pomoci. A za třetí mám svěřit svůj život Bohu, „ať už si ho představuji jakkoli".

Později mě napadlo, že Slonbidlovy nesnáze - tedy jeho alkoholismus - jsou skvělým příkladem duchovního zmatku, v němž se každý z nás nachází, ale málokdo si ho uvědomuje. To, že naše situace není tak dramatická jako u alkoholiků, má své výhody i nevýhody. Občas potřebujeme nějakou dramatickou událost, aby nás navrátila do reality a my se viděli opravdu takoví, jací jsme, zbavení vší falše a přetvářek, za něž se rádi skrýváme.

V našem životě nemůže dojít k obnově, dokud si stejně jako alkoholik neuvědomíme a nepřiznáme svou slabost i minulé prohry. Jakmile je prohlédneme a zakusíme bezmoc, pak teprve můžeme ocenit základní princip duchovního života, tedy to, že bez Boha se nepohneme vpřed ani o jediný krok. V evangeliu se neříká „beze mě daleko nedojdete", ale „beze mne nemůžete dělat nic".

Potíž je v tom, že tuto pravdu uznáváme čistě jako teologický princip a v každodenním životě ji většinou opomíjíme. Opatrně se bijeme v prsa, aby se neřeklo, dáme si panáka a dřepneme si před televizi. Kdybychom zmíněnému principu opravdu věřili, pak bychom křičeli o pomoc jako můj spolužák Slonbidlo, obrátili bychom se jako on k Bohu a našli si čas k modlitbě, skrze niž se můžeme otevřít Boží léčivé moci. Množství času, které si člověk denně vyhradí k modlitbě, je skutečným znakem toho, jak přijímá svou slabost a absolutní potřebu Boha.

Právě pokora a modlitba zachránily Slonbidlovi manželství, a nejen to - vlastně je „udělaly". Když jsem viděl, jakým člověkem se můj spolužák stal a jak úspěšně se s manželkou zhostili společného života, došlo mi, že i já bych se sebou měl konečně něco udělat.

Navzdory pitkám v internátním bufetu se pro mě pití nikdy problémem nestalo, ale jiných problémů jsem měl bezpočet, a tak jsem se rozhodl, že budu v nadcházejícím postě nad zmíněnými dvanácti kroky rozjímat. Poté jsem se pokusil upřímně a poctivě vyzpovídat. Věděl jsem, že přede mnou leží dlouhá cesta, ale vzal jsem si příklad ze svého spolužáka, odrazil nápor duchovní letargie a našel sílu začít znova.

Z knihy Neztrácet naději, která vyšla v Karmelitánském nakladatelství, s jehož laskavým svolením tento úryvek uveřejňujeme.