Dobře investovat

Někoho by možná takový název udivil, kdyby nás k němu nepřivedl sám Ježíš svým výrokem: „ Tak to dopadá s tím, kdo si hromadí poklady, ale není bohatý před Bohem“ (Lk 12,21). Jak jsme už viděli, toto upozornění uzavírá podobenství, v němž Ježíš vypravuje příběh člověka, který byl obdařen hojnou úrodou a který si kladl otázku, co by s ní mohl udělat. Po zralé úvaze se rozhodl postavit stodoly, aby sklizeň uklidil do bezpečí a zajistil si šťastné dny. Jenomže zapomněl, že by jej ještě tu samou noc mohla zastihnout smrt! Na příkladu tohoto podobenství, jak už jsme si ukázali výše, Ježíš odsuzuje pošetilou myšlenku hledat bezpečí v bohatství, jež samo nic nezmůže proti smrti a jež si člověk do hrobu nevezme. Zároveň nám ukazuje jedinou volbu, která zaručuje úspěšné absolvování životní pouti: „ být bohatý před Bohem.“

Následuje poučení, které tuto volbu hlouběji objasňuje:

Proto vám říkám: Nedělejte si starosti o svůj život, co budete jíst, ani o své tělo, do čeho se budete oblékat. Vždyť život je víc než jídlo a tělo víc než šaty. (...) Po tom všem se shánějí ve světě pohané; váš Otec přece ví, že to potřebujete. Hledejte spíše jeho království, a to ostatní vám bude přidáno. (...) Prodejte svůj majetek a rozdejte na almužnu. Opatřte si měšce, které nezpuchřejí, poklad v nebi, kterého neubývá, kam se k němu zloděj nedostane a kde ho mol nerozežere. Vždyť kde je váš poklad, tam bude i vaše srdce (Lk 12,22-23.30-34).

V Lukášově evangeliu tato Ježíšova slova následují bezprostředně po poučení o tom, zeje nezbytné „být bohatý před Bohem“. Když tedy svým posluchačům připomíná, že jsou něco víc než svět, ve kterém žijí a uspokojují své nevyhnutelné potřeby, a když zdůrazňuje skutečnost, že Bůh bdí nad každou lidskou bytostí, ukazuje, kde mají lidé skutečné bohatství: v Bohu. Současně radí tomu, kdo se chce obohacovat správným způsobem: odevzdej se do rukou Božích a důvěřuj mu! K tomu, jak dále tvrdí, je třeba rozšířit svůj obzor, aby bylo možné otevřít se světu Božímu a vstoupit do dynamiky jeho lásky.¹ Jinými slovy, k tajemství skutečného „ obohaceni“ dospějeme, když se naučíme zbavovat se vlastnictví a svůj osud s důvěrou odevzdávat do Božích rukou. Je to přesně naopak, než jak působí peníze, které člověka obvykle svádějí k tomu, aby „hromadil pro sebe.“ Proto Ježíš nabádá: „ Žádný služebník nemůže sloužit dvěma pánům. Buď jednoho bude zanedbávat a druhého milovat, nebo se bude prvního držet a druhým pohrdne. Nemůžete sloužit Bohu i mamonu“ (Lk 16,13).

Toto upozornění, jež se zrodilo ze zkušenosti a stalo se příslovím, nesmí být chápáno jako Ježíšovo rozhodné odmítnutí peněz, jako by pro něho peníze představovaly jakousi zhoubnou moc. Když však Ježíš mluví o „službě“, předkládá nám volbu: peníze, nebo Bůh. A tak se každý člověk musí rozhodnout ve svém srdci: buď vloží svou víru v Boha, nebo bude důvěřovat bohatství. A tomu, kdo si představoval, že bude moci sloučit obojí, Ježíš odpovídá, že sladit obé je vyloučeno. Proč? Protože tyto dva druhy služby představují dva protikladné způsoby, jak zacházet se svou existencí. Vždyť jestliže v jednom případě člověk uznává svou závislost na Bohu a na ostatních, v druhém se naopak chová, jako by byl pánem svého života; i když tak často jen obluzuje sám sebe, aby se vyhnul skutečným otázkám.

Ať už jsme si toho vědomi či nikoli, často se stává, že peněz využíváme k pokusům uniknout svému lidskému údělu. Jindy nám zase peníze dávají pocit, že se můžeme vymanit ze svého omezení. Prostřednictvím peněz, které už máme nebo o něž usilujeme, si vytváříme iluzi falešného bezpečí nebo si nalháváme, že můžeme všechno. Neboť, jak se všeobecně míní, s penězi je možné všeho docílit, všechno koupit, všechno podniknout. Penězi je také možné zajistit si společenské uznání. Člověk se potom stává tím, co má nebo co vlastní, ztotožňuje se se svým majetkem, společenským postavením, způsobem života a zároveň podle týchž hledisek hodnotí i všechny ostatní. Tehdy má člověk pocit, že nikomu nic nedluží, a zřídkakdy u něho najdeme smysl pro nezištnost. Často je tomu dokonce naopak: člověk se honí za ziskem a peněz využívá k tomu, aby se ukazoval, aby vládl a nemilosrdně drtil ostatní.

Je ale takový člověk šťastný? Zkušenost říká, že ne: peněz není nikdy dost, a tak v lidském srdci často převládne strach -strach, že budou peníze chybět nebo aspoň že jich nebude tolik, kolik člověk potřebuje, strach, že o ně přijde, strach z budoucnosti a z ostatních. Za této situace nezbývá než se chránit, a tedy ukrýt to, co člověk má, nebo - což je ještě horší - uzamknout své srdce. Obecně se dá říci, že je to projev odmítnutí vidět pravdu. Člověk si nepřizná frustrace a nespokojenost, jež peníze plodí, nechce si připustit, že se mu staly cílem o sobě a že na ně bere ohled při každém svém rozhodnutí. Podvádí sám sebe. Podvádí ostatní. Snaží se oklamat smrt. Dává přednost zdánlivé nezávislosti před skutečnou pravdou. Může ale postupovat jinak?

V protikladu k tomuto mechanismu, jehož původ nespočívá v ničem jiném než v touze být plně pánem svého života, předpokládá akt víry a rozhodnutí se pro Boha, že uznáme křehkost lidské existence a smíříme se s ní. Věřící, když uznává, že není vlastníkem své existence, totiž svoluje, že se bude přijímat od Boha i od ostatních. Tím, že souhlasí s touto závislostí lásky, učí se současně, jak se osvobodit od všeho, co mu poskytuje jen falešné bezpečí, jak se zbavit všech těch laciných triků, jež mu dovolují vyrovnávat se s pomíjivostí a křehkostí života a s nevyhnutelným setkáváním se s lidmi. Ví, že může žít jen z toho, co přijal, a že tedy nemá ani vlastní majetek, který by měl bránit nebo který by měl právo si nárokovat; má pouze jediné právo: přijmout sebe sama. A konečně, jelikož se učí přijímat se od Toho, kterého uznává jakožto Lásku, věřící zjišťuje, že v tomto případě - na rozdíl od vztahů založených na penězích, kdy člověk žije v iluzi, že není nikomu nic dlužen - on sám nikdy nepřestane milovat a že ho bude jeho Bůh stále znovu tvořit, aby se stal tím, kým ve skutečnosti je.

Zde dospíváme k samotnému jádru evangelního poselství, jež je neustálou pobídkou všem lidem přijímat se od Boha, aby z lásky dali svůj život pro druhé. Znamená to, že peníze a majetek je nutno zcela zavrhnout? Ne, je tomu dokonce naopak, protože v těchto souvislostech se peníze stávají nástrojem, jenž slouží rozvoji a štěstí lidí. Je to ale rozvoj a štěstí, jež má svůj původ v Bohu, a to, jak víme, nemůžeme hledat jinde než ve vztahu k druhým. Takový je hlubší význam četných Ježíšových kázání, kdy nás vyzývá, abychom přestali peníze uctívat jako modlu a z majetku učinili nástroj sloužící svobodě a solidaritě. Už v Lukášově evangeliu Jan Křtitel odpověděl těm, kteří se ho ptali, co mají učinit na znamení svého obrácení: „Kdo má dvoje šaty, ať se rozdělí s tím, kdo nemá žádné. A kdo má něco k jídlu, ať jedná stejně¹" (Lk 3,10). A Ježíš to později rozšířil o následující ponaučení:

Dávejte, a dostanete: míru dobrou, natlačenou, natřesenou a vrchovatou vám dají do klína. Neboť jakou mírou měříte, takovou se naměří zas vám (Lk 6,38).²

Když Ježíš odsuzoval zároveň iluzi peněz a nebezpečí života „v bohatství“, varoval vlastně lidstvo před nebezpečím ještě větším, totiž před nutkáním odmítnout svůj lidský úděl, k němuž nezbytně patří pocit nejistoty vzhledem k budoucnosti (zvláště se zřetelem na perspektivu smrti) a stejně nevyhnutelný pocit závislosti. Ježíš zde vlastně upozorňuje na kult peněz, které nahrazují Boha, demaskuje modlu, kterou ze sebe člověk dělá, jakmile se odmítne smířit s postavením stvořené bytosti. Ukazuje tak, že volba mezi Bohem a penězi náleží do řádu víry. První místo totiž přísluší Bohu. To je ostatně jedna ze základních charakteristik evangelního poselství, že uvažuje o penězích a bohatství ne v rovině jejich společenské funkce, nýbrž v rovině jejich vztahu k Boku. Nuže, „sloužit Bohu“ neznamená nenávidět peníze, ale svobodně jich užívat a hledět, aby sloužily ve vztahu k Bohu a k bratrům. To je ona „nejlepší investice“. Zároveň se tím, že sloužíme Bohu, učíme nečekat od peněz víc, než mohou poskytnout. Mají-li peníze moc člověka si podmanit, pak na druhou stranu víme, že mohou přispět k jisté svobodě. Mohou-li zotročit, pak je naproti tomu známo, že mohou poskytnout i nesmírně cenné služby.

Tím, že Ježíš vybízel své učedníky, aby „byli bohatí před Bohem“, tedy nepopíral touhu po nezávislosti a po bezpečí, která přebývá v srdci každého člověka: jenom ji přeorientoval k Tomu, který ji může uspokojit a naplnit. V tom navázal na nesčetné starozákonní úvahy, v nichž vidíme, jak se současně uznává velikost i nepatrnost lidské bytosti: nepatrnost, protože byla stvořena Bohem a protože musí uznat postavení stvořené bytosti, velikost, protože byla stvořena k podobě a obrazu Božímu, aby v ní mohl Bůh pokračovat ve svém stvořitelském díle (Gn l,26nn). A tak v samotné své ubohosti a křehkosti člověk zjišťuje, jak je bohatý vším tím, co pro něj Bůh již vykonal, i posláním, které mu svěřil. Chudoba pak už vůbec není obyčejnou mezí, kterou se musí snažit překonat, nýbrž představuje, pakliže ji uzná a přijme, místo, v němž je zrozen k povolání stát se Bohu synem a ostatním bratrem. Jestliže člověk uzná svou ubohost, otevírá se nekonečnému bohatství bytosti Boží a má na tomto bohatství i podíl. Nezbývá mu než žasnout:

Hospodine, Pane náš,
jak vznešené je tvoje jméno po vší zemi!
Svou velebnost vyvýšil jsi nad nebesa.
Vidím tvá nebesa, dílo tvých prstů,
měsíc a hvězdy, jež jsi tam upevnil:
Co je člověk, že na něho pamatuješ,
syn člověka, že se ho ujímáš?
Jen maličko jsi ho omezil, že není roven Bohu,
korunuješ ho slávou a důstojností. Svěřuješ mu vládu nad dílem svých rukou,
všechno pod nohy mu kladeš: všechen brav a skot a také polní zvířata
a ptactvo nebeské a mořské ryby, i netvora, který se prohání po mořských stezkách.
Hospodine, Pane náš, jak vznešené je tvoje jméno po vší zemi!“
(2 8,2.4-10; srov. Ž 144,3-4)

Proto ten, kdo chce být opravdu bohatý tím, že se oprostí od uctívání hmotných statků, se musí vydat jedinou cestou: musí uznat svou vlastní ubohost. Jedni to konkrétně naplní tím, že se zcela zřeknou veškerého svého majetku, pro jiné to bude znamenat přehodnocení vztahu k penězům a hmotnému jmění.³ Avšak jedna věc je jistá: jedině ten, kdo uzná svou chudobu a naučí se sám sebe přijímat od Boha i od druhých, může skutečně odolávat lásce k penězům a chovat se jako zodpovědný správce majetku, který slouží všem. Potom se sám může otevřít bratrskému společenství ve všech jeho podobách, včetně té materiální. V Bibli to bude vyústěním dlouhého myšlenkového zrání, jež se završí pověstným: „Blahoslavení, vy chudí, neboť vaše je Boží království“ (Lk 6,20).

Uznáme-li však, že chudí jsou šťastní, neznamená to ještě, že jejich životní podmínky budeme pokládat za dobré, a rovněž to neznamená, že proto budeme pohrdat bohatstvím.

Poznámky