„Dobré jitro!“ I.
Každý člověk je vystaven této spoustě obtížných a protikladných myšlenek, které ho jako paraziti, kobylky nebo komáři obletují a brání mu, aby se věnoval tomu, co je jeho základní povinností. Ti, kteří se o duchovní život nepokoušejí, si toho nevšímají a žijí z dojmů, z četby, z novin, z poslouchání zvuků, hluků, televize, přecházejí od jedné takovéto věci ke druhé v ustavičném víru představ fantazie a žádostí. Co uviděli, hned zapomenou pro to, co uvidí za chvíli, zrovna tak jako ten, kdo se dívá na jeden televizní pořad za druhým, zůstává pořád pod vlivem určitého vzrušení.
Neuspořádanost mysli je, můžeme říci, stálou životní situací, i když si ji neuvědomujeme. Uvědomíme si ji, když se začneme ztišovat, pravidelně meditovat: pak na nás útočí houf zbytečných, marných a neuspořádaných myšlenek a boj s nimi se může stát skutečným martyriem, skutečným pokáním, které dokáže nahradit tolik jiných vnějších pokání. 1)
A jako tento popis roztěkanosti, rozptýlenosti a neschopnosti se usebrat výtečně odpovídá naší vlastní zkušenosti, stejně dáváme za pravdu i z něj vyvozenému poučení:
Zápas s neuspořádaností mysli je jedna z nejdůležitějších činností pro toho, kdo chce poslouchat Boha a plně se odevzdat jeho působení. 2)
Když otec kardinál líčí některé konkrétní způsoby neposlušnosti mysli, uvádí výslovně, že kritickou dobou pro uspořádání mysli jsou - mimo jiné - i ranní chvíle.
Takový je okruh těchto myšlenek: vypadají celkem nevinně, vyplňují první ranní hodiny, když se člověk budí, přepadají nás v době, kdy nejsme příliš zaneprázdněni, a v mžiku vtrhnou do naší mysli takovým způsobem, že když se dáme znovu do práce, cítíme se smutní, skleslí a slabí, aniž víme proč. Ve skutečnosti jsme je pozorně neukáznili, nezastavili jsme je; a tak nás podvědomě prostoupilo jakési nadšení nebo nelibost, jakýsi elán nebo deprese nebo vztek na nás samé či na druhé, a my jsme je pak pěstovali. (...)
Objevení tohoto složitého vnitřního světa je součástí duchovní cesty a vede nás k tomu, abychom zahájili ustavičný a velmi naléhavý zápas. 3)
Bdělost, rozlišování myšlenek a boj proti špatným myšlenkám, neřestem a vášním jsou důležitými oblastmi zkušenosti a nauky prvních mnichů a otců pouště. 4) Nezbytnosti takového vnitřního zápasu si byl vědom i jeruzalémský patriarcha sv. Albert (+ 1214). Proto v pravidlech, která napsal pro první karmelitány a která se pak stala řeholí Karmelu, cituje slova Písma: "Život na zemi je zkouška" (Job 7,1 - dle Vulgaty) a "všichni, kdo chtějí zbožně žít, trpí pronásledování" (2 Tim 3,12) a zahajuje takto samostatnou kapitolu řehole, vyzývající k bdělosti a k duchovnímu boji - v důkladném odění plnou Boží zbrojí (opět s bohatým zázemím ve výrocích Písma). Tím natrvalo předkládá i nám téma pro otce a mnichy křesanského starověku tolik důležité.
Aby podal návod, jak naši mysl od rušivých vlivů očišovat, cituje ve zmíněné knize kardinál Martini mnicha Evagria. Tento vzdělaný a zkušený učitel totiž výstižně vylíčil proces, jímž dochází k "zakalení" našeho nitra. A Evagriovo varování popisuje právě pokušení, které přichází v ranní době: 5)
Existuje logismos, nazývaný tulák (poutník), který k bratřím přistupuje hlavně za úsvitu: vodí mysl z jednoho města do druhého, od vsi ke vsi a od domu k domu. Ona se přitom zpočátku prostě dává do řeči s druhými. Pak se s někým známým zapovídá hodně dlouho, ničí (dosl.: rozkládá - až ve smyslu hniloby, tlení) svůj stav přiměřeně kvalitě těch, s nimiž se setká, a krůček za krůčkem se vzdaluje od vědomí Boha (= Boží přítomnosti) a ctnosti a zapomíná na své povolání a slib.
Je tedy třeba, aby se ten, kdo se vzdálil světu, díval na tohoto démona a pozoroval, odkud přichází a kde se zastaví (usedne, dotírá, přilepí se, vetře se - použité slovso má všechny tyto významy). Protože on celý okruh této pouti nepodniká pro nic za nic nebo náhodou. Ale dělá to s úmyslem rozvrátit vnitřní stav anachorety (poustevníka), aby tak mysl, rozpálena tím vším, opilá mnoha rozmluvami, v tu chvíli podlehla démonu smilstva nebo hněvu či smutku,6 které nejvíce poškozují průzračnost (čirost, prostupnost pro světlo, jasnost) jejího vnitřního stavu (složení, její stavby, tvářnosti).
V této chvíli mi dovolte malé odbočení od našeho tématu. Když jsme připravovali právě uvedený překlad, zaujal mne i předchozí odstavec Evagriova spisu, pojednávající o rozlišování myšlenek. Je velmi důležité rozpoznat, zda myšlenka, která zaplňuje moje nitro, pochází jen z mé mysli nebo je vnuknutím Božím (andělským) či démonským. Podle toho k ní totiž pak zaujmu postoj. Evagrius tedy napsal:
Jak jsme poznali dlouhodobým pozorováním, mezi myšlenkami andělskými, lidskými, a těmi, které pocházejí od démonů, je tento rozdíl: Andělské se snaží poznat podstatu věcí a vyzkoumat jejich duchovní význam, jako například za jakým účelem bylo stvořeno zlato a kvůli čemu je rozseto v podobě písku někde v hlubinách země a získává se s velkými obtížemi a námahou. Jak to, že nalezené se promývá vodou, vydává se ohni a potom je předáno rukám umělců, kteří z něho dělají svícen pro stánek, kadidelnici, kalichy a nádobky (2 Par 4,21), ze kterých - milostí našeho Spasitele - nepije už král babylonský (Dan 5,3). Kleofáš si z těchto tajemství odnáší hořící srdce (Lk 24,32).
Démonská myšlenka toto neví a nerozumí tomu, pouze nestydatě ponouká ke zmocňování se (získávání, vlastnění, hromadění, dobývání, chtivosti) smysly vnímatelného zlata a předpovídá požitek a slávu, které z toho pramení.
A lidská myšlenka neusiluje o to, aby se zlata zmocnila, ani se nepídí po tom, čeho je zlato symbolem, ale vnáší do mysli pouze prostý obraz, bez vášně nebo žádostivosti.
Podobné rozlišení je třeba říci i o jiných předmětech, když bude člověk vnitřně (dosl. skrytě) používat rozum podle tohoto pravidla.
Z těchto vět je zřejmé, jak odlišnou podobu může nabýt náš život - podle myšlenek, kterým dáme ve svém srdci prostor: můžeme být lidmi kontemplace, hluboké úcty a lásky vůči Bohu i stvoření, nebo můžeme být lidmi kořistnými, věčně nespokojenými a násilnickými, nebo můžeme žít tupě, bezobsažně a jen ze svých sil.
Vrame se nyní k našemu zamyšlení o pozvedání mysli k Bohu v ranním čase. Poznali jsme, že první okamžiky dne jsou velmi důležité: můžeme se s myslí očištěnou spánkem hned obrátit k Pánu, nebo nebdělostí či nemoudrostí můžeme do svého srdce vpustit a nechat v sobě vládnout kdeco, přičemž později prohlásíme, že jsme jaksi "vstali špatnou nohou napřed".
Ale připojme ještě několik myšlenek na doplnění. S větším porozuměním si teď všímáme toho, jak vytrvale klade asketická tradice církve důraz na ranní rozjímání (tedy, že máme co možná rozjímat v ranním čase, i za cenu různých osobních obětí, jež s tím mohou pro nás souviset) a na mlčení během noci, které začíná po večerní modlitbě a trvá až do skončení modliteb ranních, ba někdy je dokonce prodlužováno ještě dále do dopoledne. To se týká samozřejmě především prostředí řeholních komunit, ale v moudře upravené podobě to bývalo a je vždy přejímáno i jednotlivými osobami "ve světě" - podle možností každého jednotlivého člověka.
Co do podstaty tu vždy jde o záměrný "půst vjemů", který pak umožní snáze se spojit s Bohem prostřednictvím modlitby. Přeneseno přímo do dnešního praktického života to může znamenat: musím ostražitě zvážit, kdy poprvé nechám ve svém dni zaznít rozhlasový přijímač či dokonce televizor, kdy poprvé sáhnu po novinách či tak důmyslně lákavých časopisech s pestrou obálkou i obsahem. Jinak se mi totiž může snadno stát, že Evagriovu "tulákovi" přímo skočím do náruče, a přitom "jsem to nemyslel špatně..." Své případné následné snaze o modlitbu tím hodně nešikovně "pouštím žilou". A podobně bych si měl více hlídat, kdy a jakým dialogem (či monologem!) naopak já vstupuji do rodícího se dne svého bližního.
Velký důraz tradiční praxe zbožnosti na ranní modlitbu se ovšem týká spíše ranní doby v širším smyslu - nejen těch chvil hned po probuzení. Svůj vliv tu měl jistě i někdejší životní styl a antický pořádek dne, který vůbec kladl těžiště dne právě do jitřních a ranních hodin. Přirozenou psychologickou příhodnost ranní doby pro rozjímání vysvětluje karmelitán P. Jan Brenninger takto: "Ranní doba je pro meditaci nejvhodnější proto, že tehdy bývá duch nejklidnější a snadno jej lze zaměřit na určitou věc. Nadto je obvyklé stanovit meditaci na onu dobu proto, poněvadž tak se dobře zaměří k Bohu dílo celého dne." 7)
Nahlédněme také alespoň kratičce do Písma svatého Starého zákona. K verši žalmu: "...až procitnu (Hospodine), nasytím se pohledem na tebe ," (Ž 17,15 - překlad Dr. Bognera) doplňuje Jeruzalémská bible poznámku: "Hodina ranního probuzení je privilegovanou chvílí pro projevy Boží štědrosti." 8) Toto tvrzení je pro nás v souvislosti všeho, co jsme dosud řekli, velmi zajímavé. Poznámka pokračuje dále: "Je to také čas spravedlnosti." Toto je dvojí základní charakteristika starozákonního pohledu na ranní čas. K ní je přidáno vysvětlení: "Jitřenka a světlo symbolizují spásu. Večer a tma naopak symbolizují zkoušku a neštěstí." 9)
-----
Převzato s laskavým svolením z časopisu Karmel 4/99.
Poznámky
1) CDK, Brno 1994, s. 79-80.
2) tamtéž, s. 80.
3) tamtéž, s. 81-82.
4) srov. A. Grün, Jak zacházet se zlým, Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 1995, a nejnověji M. Ancilla, Ve škole otců pouště, Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 1999 (zvl. s. 28-45).
5) S laskavou pomocí P. Michaela Špačka jsme se pokusili o nový překlad Evagriova textu s přihlédnutím k italskému a ruskému překladu Filokalií. Nevyhýbáme se hromadění různých možností překladu jednotlivých slov, případně i vysvětlující poznámce, jde nám o co nejdůkladnější porozumění smyslu.
6) Zde jmenuje tři z osmi hlavních logismů (což je Evagriův katalog osmi kategoorií pokušení, z něhož se v západní tradici později zformoval seznam sedmi hlavních hříchů).
7) Directorium carmelitanum vitae spiritualis, Typis polyglotis vaticanis, 1940, s. 364.
8) Jeruzalémská bible. Žalmy, Krystal OP, 1998.
9) tamtéž.