„Dobré jitro!“ II.
Když si procházím příslušná místa Starého zákona, na která Jeruzalémská bible odkazuje, vyjádřil bych svůj celkový dojem trochu odlišně. Podle mého přesvědčení lze smýšlení žalmistovo shrnout takto:
Ráno je počátkem nového stavu věcí (najednou je tomu jinak než dosud, než ještě předchozího večera).
Tento nový počátek je žalmistou (a každým věřícím) toužebně vyhlížen, úpěnlivě vyprošován.
Očekávaný nový stav věcí (a konec starého) je Božím dílem.
Děje-li se něco od samotného jitra, je to pevné a trvalé.
Jsou-li věci nové od samotného jitra (změna se odehrála nepozorována lidským zrakem v noci) je to dokladem svrchovanosti Boží moci a zárukou, že tento nový stav věcí bude trvalým, spolehlivým!
(Přičemž pro to, čemu já říkám amatérsky „nový stav věcí“, pro to má ovšem Písmo výraz speciální, který nám možná trochu zevšedněl: spása.)
Jako situace tomuto nejpodobnější se nám mohou vybavit různé lidové nebo domácí zvyky, jejichž jádro spočívá v tom, že děti ráno po probuzení nacházejí za oknem dárečky, a nebo prostě ono první bělostné zasněžené ráno nadcházející zimy.
Ráno jako čas radostného překvapení…
Uveďme tedy některé citace z Písma:
Ráno je dobou vyhlíženou
Ž 130,6:
Má duše vyhlíží Panovníka více než strážní jitro, když drží stráž k jitru.
Ž 57,9:
(po úpěnlivém nářku zní najednou píseň důvěry a chvály:)
Probuď se už harfo a citero, ať jitřenku vzbudím!
Ráno je dobou nového pořádku věcí
Ž 73,20:
Jako snem po procitnutí, Panovníku, pohrdneš jejich přeludem, až se vzbudíš.
(ráno jako čas odvržení starého a špatného)
Ž 30,6:
Večer se uhostí pláč a ráno všechno plesá.
(ráno je doba probuzení do nového stavu věcí)
Ráno je dobou projevení nebo poznání spásných skutků Božích
Ž 49,15:
Ženou se jak ovce do podsvětí, sama smrt je pase. Zrána je pošlapou lidé přímí…
Ž 143,8:
Ohlas mi zrána své milosrdenství, neboť doufám v tebe.
To, co začíná hned ráno, je pevné a trvalé
ať už jde o dlouhodobý úděl člověka:
Ž 73,14:
Každý den se na mě sypou rány, každé jitro bývám trestán.
Job 7,18:
(Co je člověk), že na něj dohlížíš každého rána a každou chvíli ho zkoušíš?
ať jde o skutky lidí:
Jer 21,12:
…toto praví Hospodin: Za jitra zjednávejte právo…
ať jde o jednotlivé zvláštní projevy Boží péče
Ž 46,6:
…Bůh mu pomáhá hned při rozbřesku jitra.
Ž 90,14:
Nasyť nás svým milosrdenstvím hned ráno a po všechny své dny se budeme radovat a plesat.
Iz 33,2:
(Hospodine) Buď paží svého lidu každé ráno…
Sof 3,5:
Spravedlivý Hospodin je uprostřed něho (tj. vzpurného Jeruzaléma), bezpráví neučiní, každé jitro vynáší na světlo svůj soud, denně, bez ustání…
Mohli bychom namítnout, že v těchto textech jde ovšem o jitro očekávané, nikoli přítomně prožívané. A pak je na místě otázka: Lze v nich tedy vůbec hledat návod, jak svůj den začínat? Věřím, že ano. Prožívám-li ráno v modlitbě, vstupuji-li do nového dne skrze modlitbu, pak tato modlitba obnovuje a upevňuje mou víru v Boží blízkost, dává mi zahlédnout - očima víry – onen nový stav věcí, tedy spásu v jejím stálém přibližování se či dorůstání do plnosti, spojuje mne s Bohem a vede k důvěře a chvále. Zde si připomeňme text:
Ž 5,4:
Hospodine, ty můj hlas uslyšíš zrána, ráno ti připravím oběť a budu čekat.
Naší ranní obětí je modlitba
A předpokladem ranní modlitby je jednak ona okamžitá ostražitost a půst vjemů od chvíle procitnutí, jak jsme o nich uvažovali výše, ale snad i výslovné obnovení základních rozhodnutí našeho života, případně konkrétní odřeknutí se: já si od samotného jitra nejen chci dát pozor na „tuláka“ a nenechat se vláčet, ale nově vyhlašuji (před Bohem i před sebou samým) záměr ubírat se určitým směrem. Tak mohu hned po procitnutí stručně obnovit své rozhodnutí žít pro Boha (ne pro sebe, ne v otroctví vlivů a strachů), ochotu brát svůj kříž, ochotu budovat vztahy ke konkrétním lidem…
Jsem pevně přesvědčen, že teprve z takto „probuzeného“ nitra může vycházet opravdová chvála, čili: toto novým ránem podnícené nové rozhodnutí se pro Boha má předcházet tomu, než otevřu svůj breviář (a ranní chvály už dávno nejsou modlitbou pouze kněží a řeholníků)… Jinak se totiž pokouším obrazně řečeno hrát krásné skladby z kvalitních not, ale na nepřipraveném nástroji.
O židovské tradici ranní modlitby píše Di Sante10: „Při pohledu na světlo, jež se díky dobrotivosti Boží každodenně rodí, Izrael blahořečí Věčnému a velebí ho, čímž připojuje svůj hlas k hlasu andělů nebeských a celého veškerenstva. (…) Stvoření je znamením Boží lásky, věnované člověku jako dar. Tato beracha však spíše než o stvoření hovoří o znovu-stvoření… (…) (Věřící žid) každého rána hledí tváří v tvář čerstvému, novému světu, který Bůh právě stvořil!“
Jak krásný podtext tu skutečnost, že „je ráno“ dostává! A to tu ještě není ani zmínky o Božích skutcích, o nichž mluví Nový zákon. Připojme tedy pouhé dvě citace z evangelia:
Mk 1,35. Časně ráno, ještě za tmy, (Ježíš) vstal a vyšel z domu; odešel na pusté místo a tam se modlil.
Mk 16,2: Brzy ráno, prvního dne po sobotě, sotva vyšlo slunce, šly (ženy) k hrobu…
Pro křesťany je každé ráno na prvním místě připomínkou Ježíšova zmrtvýchvstání, atmosféry velikonoc a neděle.
Jsou tedy ranní hodiny časem opravdu „nabitým“ co do duchovního obsahu.
Milým svědectvím k našemu tématu je také postřeh knihy Moudrosti 16,27-28 vzhledem k Ex 16,21.23: zjitra nasbíraná mana se dala tepelně zpracovávat (pečením, vařením), zatímco nesebrána se pod prvními paprsky slunce rozpustila, zmizela. To je znamení, že je třeba se modlit již za rozbřesku.
Mdr 16,28-28:
Vždyť to, co nebylo zničeno ohněm, roztálo hned, jakmile se zahřálo pod prchavým paprskem slunce, aby vešlo ve známost, že je ti třeba děkovat dřív, než vyjde slunce, a s ranním červánkem přicházet k tobě s modlitbou.
Ekumenický překlad bible překládá: „děkovat“ a „přicházet s modlitbou“, nová Vulgáta: „ad benedictionem“ a „te adorare“. Benedire tedy = děkovat (tak i F. Kunetka, viz vpisek v Katechismu kat. církve). Také z následujícího verše je zřejmé, že v požadované ranní modlitbě jde o vděčnost vůči Bohu:
Mdr 16,29:
Neboť naděje nevděčného roztaje jako zimní jinovatka a odteče jako neužitečná voda.
Když jsem se s těmito svými úvahami hned v počátku svěřil otci Michalu Špačkovi, upozornil mě ještě na dvě blízká témata. Důraz na ranní hodiny souvisí v tradici naší zbožnosti i s obětováním prvotin, jak se setkáváme u mnoha starých národů. Prvotiny (latinsky primitiae) patřily božstvu. Mohlo jít o část – první díl- z kořisti z úrody nebo z mláďat.
I zde se nám snadno nabízí prostor pro rozjímání. Jde tu o snahu: dát Bohu, dát nejprve jemu, dát mu tehdy, kdy výběr je ještě největší (tak tomu bylo u kořiti), dát mu to první, co po době očekávání máme (a na čem tedy nejvíc lpíme), dát mu to, co už je (co je jisté) – neslibovat až to další, co přijde „někdy“, „potom…“ (tak tomu bylo u úrody mláďat), dát mu prostě to nejlepší…
Zdá se, že i u Izraelitů bylo odevzdání prvotin Hospodinu jednáním zcela spontánním, jež bylo teprve následně upraveno Zákonem (srov. Zvláště krásný text Dt 26,1-10). A starozákonní předpis o prvotinách úrody se pak do křesťanské spirituality promítl v obratu „primitiae diei adherent Domino“ – prvotiny dne náležejí Pánu.
A druhou příbuznou oblastí je požadavek řehole sv. Benedikta: „Ať se ničemu nedává přednost před službou Bohu.“ Tuto přednost pojímáme obvykle ve smyslu významu: ať se ničemu nedává větší důležitost…, ale je možné onen požadavek řehole vyložit také ve smyslu časového uspořádání toho, co obsahuje náš den, - prostě: ať se začne modlitbou, bohoslužbou…
Myšlenky, které vám nyní tlumočím a sděluji, jsem dlouho nosil jen v sobě, aniž bych se odhodlal zpracovat je do podoby článku. K tomu mne pohnul až odstavec z direktáře (jakéhosi sborníku pokynů pro život v klášteře) bosých karmelitánů a karmelitek z doby před pětapadesáti lety.11 Vyjadřuje to důležité, o čem jsme doposud uvažovali, zcela prostým přirovnáním:
Nejen osoby řeholní, nýbrž všichni zbožní křesťané mají se snažit, aby prvotiny svých srdcí zasvětili Pánu Bohu. To nejprvnější tudíž, po čem mají ráno při procitnutí toužit, má býti sám Bůh; po něm mají hned vztáhnout ruku své žhavé touhy, aby se ho pevně uchopili a nepustili, jako činívají poutníci, kteří mají u sebe zlato a drahokamy. Sotva totiž procitnou ze spánku, hned s úzkostí a strachem šahají po svém pokladě, aby se přesvědčili, zda o něj nepřišli. Kdo tedy chce Božské Velebnosti přinésti tuto tak příjemnou ranní oběť, musí se vynasnažit, aby k němu neměly přístupu světské myšlenky v tom krátkém čase, kdy pozdvihuje své srdce k nebi, ano, jeho první myšlenka má směřovati k Ježíši Kristu, našemu Pánu, Snoubenci jeho duše. Nesmí však zapomenouti, že ďábel, který usiluje lidského ducha naplniti tolika marnými a škodlivými myšlenkami, také se přičiní, aby se zmocnil co nejdříve tohoto příbytku, a tak aby Bohu uchvátil čest z oběti, již rozumní tvorové dluží svému tvůrci.
Konkrétní příklad, jak může vypadat takové obětování se Pánu hned po procitnutí, uvádí příručka „do kapsy“ pro karmelitány, vydaná na počátku 20. století. 12)
Ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého. Amen.
Požehnána buď, Svatá Trojice a nerozdílná Jednoto; chceme vzdávat chválu Bohu, který nám prokázal své milosrdenství.
Ve jménu našeho Pána Ježíše Krista vstávám; on sám ať mě žehná, řídí, střeží a dovede do života věčného. Amen.
Vzdávám ti díky, Nejsvětější Trojice, za stráž (nade mnou) této noci, za milosrdně mi prokázanou nedotčenou úhonou a za ostatní udělená dobrodiní; dej prosím, abych Ti ustavičně náležitě vzdával díky. Amen.
Poznámky
10) C. Di Sante, Židovská modlitba, Oikúmené, Praha 1995, str. 66-68.
11) P. Fr. Jan od Ježíše Marie, OCD, Klášterní kázeň neboli praktický návod k dokonalému plnění úkonů klášterního života, kopie strojopisného překladu, 1944.
12) Vademecum ad usum Fratrum Beatissimae Dei Genitricis et Virginis Mariae de Monte Carmelo, Typografia Hospitii St. Jacobi, Harlem 1916.
------
Převzato s laskavým svolením z časopisu Karmel 4/99.