Doufat proti vší naději I.

Toto pásmo svědectví o naději zaznělo během XIII. Katolické charismatické konference v Ostravě 2002 (moderuje Katka Lachmanová). Dnes přinášíme jeho první část.

Na programu jste si asi přečetli, že název tohoto pásma svědectví je „Doufat proti vší naději“. Je to slovo z Písma svatého; Abrahám doufal proti vší naději. Já bych chtěla začít jedním citátem z Písma, jen krátce na úvod, a pak předám slovo dalším.

Jeremiáš 29,10-11: „Toto praví Hospodin: až se vyplní sedmdesát let Babylonu, navštívím vás a splním na vás své dobré slovo, že vás přivedu zpět na toto místo. Neboť to, co s vámi zamýšlím, znám jen já sám, je výrok Hospodinův. Jsou to myšlenky o pokoji, nikoli o zlu. Chci vám dát naději do budoucnosti.“ Myslím, že mnozí z nás známe druhou část, to se velmi často čte a předkládá druhým lidem k povzbuzení. „Co s vámi zamýšlím, znám jen já sám. Jsou to myšlenky o pokoji, ne o zlu. Chci vám dát naději do budoucnosti.“ Mě až teď oslovilo, že je potřeba to číst v kontextu, že verš před tím mluví o vyplnění sedmdesáti let Babylonu. My bychom rádi myšlenky o pokoji prožívali teď a nejpozději zítra nebo pozítří, nejvíc ještě týden vydržím, ale aby už ten světlý horizont byl vidět! Prorok mluví k Izraelcům pro povzbuzení, ale v době, kdy jsou v zajetí. Dokonce jim říká: ano, bude to ještě trvat, ale Bohu se to nevymklo z rukou, On o vás ví a je před vámi světlý horizont. On skutečně o vás ví. A celá naděje v biblickém slova smyslu není jen laciný optimismus, že všechno dobře dopadne, neberme to tak tragicky. Ne, biblická naděje je spolehnout se na to, že Pán Bůh o nás ví, že nás má rád a že Jeho plány s námi jsou dobré. On je všemohoucí, tzn. umí to zaonačit tak, aby nakonec, ať už jdeme temným údolím, nebo výšinami, nebo to střídáme, to nakonec bylo skutečně k dobrému pro ty, kdo milují Boha, jak čteme v listu Římanům.

Svědectví si budeme vyprávět ne proto, abychom si řekli, že když se budeme správně modlit, když budeme správně věřit, když si budeme citovat správná místa z Písma, tak všechno musí dobře dopadnout. Jste už mnozí dost staří, než abyste věřili tomu, že dobře dopadne všechno, za co se modlíme, rozumíte? Mnohokrát jste se modlili za někoho nemocného a on zemřel nebo se mu ještě přitížilo. Mnohdy se modlíte za někoho z rodiny a nevidíte zatím východisko atd. Není možné, abychom si tady hráli na něco, co není, a řekli si 5 krásných svědectví, která dopadla dobře. A přesto křesťanská naděje mluví o tom, že Bůh je nad tím vším, je i nad temným údolím, ví o nás, je náš dobrý Pastýř a i pro věci, kterým dnes nerozumíme, má On plány o pokoji, ne o zlu a chce nám dát naději do budoucnosti. Chce, abychom se nezavrtali jako krtek do temnot bezprostředně před námi nebo kolem nás, ale abychom pozvedli hlavu k otevřenému nebi, o kterém mluvil otec Aleš dopoledne.

Chtěla bych toto pásmo začít párem nostalgických vzpomínek, když dovolíte. Je mi třicet osm let, narozeniny už mám za sebou, jsem už z těch. kdo tady zažili stávkování. K tomuto kraji mám zvláštní vztah, dokonce příbuzenský. Můj tatínek pochází z Karviné, studovala jsem na vysoké škole báňské v Ostravě, byla jsem tu sedm let a na těchto kolejích, kde jste teď ubytováni, jsem strávila čtyři roky.

Bylo to za totality a mám na ty roky zvláštní vzpomínky. Po čtyřech letech na universitě jsme to tady odstávkovali, brzy nato jsem odjela do misijní školy na Maltě. Neskončila jsem tedy jako inženýrka ekonomiky, ale dala jsem se na jinou dráhu, také díky tomu, že padl totalitní režim a bylo možné dělat něco jiného. Vzpomínám na ty roky jako na velice vzácné, měli jsme tu malé společenství studentů, asi dvacet lidí. Scházeli jsme se na kolejích v jednom pokoji a tam jsme se modlili. Rok před pádem režimu jsme se scházeli každý večer na hodinu modlitby a modlili jsme se, aby v té naší zemi Pán něco prolomil. Nechci říct, že jsme vymodlili, že je tu dnes konference, my jsme jen přidali svou trošku do mlýna. A dnes vidím, že z těch drobných zrnek, které jsme tu zaseli, vyrůstají nádherné věci. Pro mě je to tedy takový malý zázrak, že jsme teď tady. To je taková troška do mlýna a vidíte, že někdy to ani sedmdesát let netrvá, než uvidíme před sebou světlé horizonty.

Teď vám představuji jednoho místního bratra, Ondřeje, s kterým jsem se seznámila před pár lety. On zde také hodně pomáhá a řekl by nám své svědectví, které může být hezkým povzbuzením, zvlášť pro rodiče, které mají obavy o své dospívající děti nebo děti již možná hodně bloudící. Předávám mu slovo.

Jmenuji se Ondřej Rozkopal a jsem přímo z Ostravy. Chci vám vyprávět svůj životní příběh. Moc si dětství nepamatuji, ale myslím, že bylo pěkné. Od mládí jsem celkem chodil do kostela a jako desetiletý kluk jsem prožil první svaté přijímání a zpověď, ale jediné, co si z toho pamatuji, je, že jsem měl vždy více hříchů než ostatní. Neměl jsem moc rád autoritu a nesnášel jsem školku, školu a různé takové věci. Pak jsem přišel na jinou školu a moc se mi tam nelíbilo, těm děckám jsem nesedl. Od střední jsem postupně začal kouřit a chlastat, kouřit marihuanu a zkoušet i další drogy. Doma to taky nebylo moc dobré, protože můj táta je v moonistické sektě, a tak bylo doma trochu dusno. Jednoho dne jsem byl pozván do jednoho společenství, naneštěstí tam byli charismatici, byli v bílém, z nějakého „řádu“ a jakmile se začali modlit, zvedli ruce nad hlavu a začali cosi mluvit v nějakých jazycích. Já jsem tomu nerozuměl a tenkrát mě to strašně odradilo. Pak jsem prožil biřmování a tam jsem se poprvé setkal s živou vírou. Viděl jsem, že v těch lidech něco je, že to myslí vážně; když zpívali, tak si i tleskali a mě to přišlo úžasné. Pořád jsem něco hledal, dnes bych to nenazval láska, spíš Ježíš, ale tenkrát jsem hledal nějakou lásku. Taky jsem hledal nějakou holku, ale byl jsem spíš stydlivý a neuměl jsem moc balit, takže z toho nic nebylo. V osmnácti letech se ze mě stal takový poloautomat, protože jsem pokračoval ve „světském“ životě. Ráno jsem vstal, šel do školy, večer se zkouřil a šel spát. Zkoušel jsem různé drogy, i LSD, a jak jsem si to vzal víckrát, začal jsem mít zlé sny. Ve snu jsem se ocitl dvakrát na hrozně škaredém místě, nevím kde to bylo, ale nemohl jsem ven a bylo mi tam hrozně. Potřeboval jsem z toho ven, už toho na mě bylo moc.

Možná čekáte nějaký happy end, ale cesta ven nebyla zas tak lehká. Byly takové tři věci, které mě hodně ovlivnily. První byla ta, že když jsem nevěděl, co dělat, zeptal jsem se mamky a ona mi řekla, že by bylo dobré zajít k celoživotní zpovědi. Tak jsem zašel, bylo to 19. 9. 1999, takové zvláštní datum… Něco se ve mně hnulo, ani nevím co. Žil jsem dál tím stejným životem, ale mělo to na mě asi velký vliv.

Druhá věc: začal jsem po té zpovědi chodit do jednoho společenství a četl různé křesťanské knihy. Jedna se jmenovala „Život v nových dimenzích“ a tam bylo také napsáno, že každý křesťan má dar Ducha svatého, stačí jen poprosit a objevíme Ho. Tak jsem si řekl, že to zkusím; večer jsem jen tak klekl a řekl: Bože, tak já Tě tedy prosím o nějaký dar, jenom takhle jednoduše. A něco v hlavě, ne slova, spíš myšlenka, se mi ozvalo, jestli věřím tomu, že něco dostanu. Já jsem po chvíli boje řekl, že ano. A najednou mi přišla do hlavy slova a já jsem začal mluvit v jazycích. Byl to pro mě hodně velký zážitek, protože jsem druhý den na mši cítil Boží lásku takovým způsobem, že jsem se nemohl hýbat a prosil jsem Boha, aby ustoupil ode mě, čehož jsem vzápětí litoval, ale opravdu se to nedalo.

Třetí věcí bylo to, že než jsem úplně přestal s tím dřívějším životem, upadl jsem do hodně těžké krize, řekl bych z bláta do louže, začal jsem mít hodně velké deprese, nikdo pořádně nevěděl, co se se mnou děje, cítil jsem se často prázdný a nejhorší na tom bylo, že jsem byl pořád ještě do někoho nešťastně zamilovaný; samozřejmě, že mě nechtěl. V té krizi se stalo, že jsem postupně přestal s tím, co jsem dělal, přestal jsem kouřit, do dneška nepiju, neberu žádné návykové látky. Kristus mě vysvobodil ze všech těch závislostí. Tak jsem se začal modlit a číst Bibli, což je pro mě zázrak. Dnes je mi ještě často těžko a vím, že to není lehké, ale když jsem k Bohu volal, tak vím, že je to On, kdo mě vyslyší a kdo mě má rád, že mi pomůže. Často se mi stalo, že mi opravdu velmi pomohl.

Ještě bych chtěl říct, že věřím tomu, že každý z vás je povolán k něčemu velkému. Bůh si přeje, aby o každém z nás mohl říct, že „velké věci mi učinil ten, který je mocný“. Mně opravdu učinil velké věci. Vůbec jsem si nemyslel, že bych tu mohl někdy stát a mluvit. Kristus nikdy neřekl, že cesta, po které se vydáme, bude lehká, ale slíbil nám, že bude stát za to. Já jsem toho živým příkladem. Ještě vám přečtu jednu věc z Bible, která mě na začátku hodně oslovila, a to z knihy Zjevení 21: „Hle, příbytek Boží uprostřed lidí, Bůh bude přebývat mezi nimi a oni budou jeho lid, On sám, jejich Bůh, bude s nimi a setře jim každou slzu z očí. A smrti již nebude, ani žalu, ani nářku, ani bolesti už nebude, neboť co bylo, pominulo.“ Děkuji.

Pokračování příští týden.