Duch Svatý - největší potřeba církve
Téměř o třicet let později, v roce 1986, jeho nástupce Jan Pavel II. vydal encykliku o Duchu svatém v životě církve a světa, v níž naléhá na všechny křesťany, aby věnovali pozornost Duchu, protože se připravují vstoupit do třetího křesťanského tisíciletí. Píše:
„Mysl a srdce církve se obrací k Duchu svatému spolu s tím, jak končí dvacáté století a blíží se třetí tisíciletí od příchodu Ježíše Krista na svět, a jak vyhlížíme veliké jubileum událostí, kterou se církev chystá oslavovat.“
Charismatická obnova je v mnoha věcech podobná jiným reformním hnutím, která vznikala a vznikají v dlouhé historii církve. Obnova zdůrazňuje osobní vztah k Ježíši, osobní úctu, jež vyrůstá z tohoto vztahu, klade důraz na modlitbu, chválu, na hlubší smysl společenství, obnovené slavení svátostí a touhu po evangelizaci.
Přesto je tu jeden důležitý rozdíl. Charismatická obnova věnuje zvláštní pozornost Duchu svatému, jeho životu a poslání mezi křesťany a v celé církvi. Obnvoa napomohla posunu skutečnosti Ducha svatého opět do středu zájmů v životě „obyčejných“ křesťanů. Je klíčovou silou, která navrací charismatické dary Ducha jak zasvěceným osobám, tak laikům.
Žel, pro mnohé křesťany je Duch svatý stále ještě „skrytým Bohem“, nejméně známou osobou Nejsvětější Trojice, která je běžnému věřícímu vzdálená. Všichni samozřejmě víme, že v Bohu jsou tři osoby, ale dostala se skutečnost Ducha svatého v naší víře za sféru pouhé abstrakce? Uvědomujeme si skutečně Ducha svatého jako osobu, jsme si vědomi jeho přítomnsoti a konání tak jako první křesťané? A co jeho dary dané k tomu, abychom budovali tělo církve? Kde zůstaly projevy těchto nástrojů moci v životě naší farnosti, společenství, v kněžské službě?
Kdosi poznamenal: „Kdyby se dnes Bůh rozhodl vzít nám Ducha svatého, pak by pětadevadesát procent toho, co církev dělá, klidně fungovalo dál, aniž by kdo poznal rozdíl. A přece, kdby byl Bůh odňal svého Ducha společenství prvních křesťanů, pak by okamžitě zaniklo pětadevadesát procent všechno, co dělali.“
Mnozí lidé však stále ještě pokládají církev za Kristovo tělo, jemuž byl Duch svatý přidán jako jakýsi pomocník. Ve skutečnosti však tomu nebylo tak, že by Ježíš nejprve založil církev a následně jí přidal Ducha. Role Ducha není druhořadá. Jako byl Ježíš zplozen Duchem v Mariině těle a posílen pro své poslání křtem, tak je i církev zplozena a posilována Duchem. Tentýž Duch, který naplnil Ježíše, uschopňuje i jeho následovníky, aby se stali nástoji spásy. Nemůžeme žít pouze z našich přirozených a výlučně lidských zdrojů. Potřebujeme moc Ducha, který v nás přebývá, dýchá, inspiruje a vede nás.
Jan Pavel II. často hovoří o „nové evangelizaci“. Ta by měla připravit lidstvo roku 2000 na nové objevení Krista a měla by lidem pomoct přijmout ho za svého osobního Pána a Spasitele. Toto poslání nesmí skončit konvencemi, sborníky, organizováním „akcí“ atd. To, co církev potřebuje především, nejsou další a další dokumenty a konference, jakkoli důležité, ale nové Letnice, nové vylití Ducha. Jenom tehdy, budeme-li my, živé kameny církve, plni Ducha svatého, budeme schopni předávat Krista druhým.
V této perspektivě je nutné, abychom my, kdo jsme toto vylití skrze křest v Duchu svatém zakusili, trvali na vzývání příchodu jeho přítomnosti.
------
Převzato z bulletinu ICCRS.