Duch svatý - původce chvály
3.2 Duch svatý původcem pravé chvály
Ať by tato práce pojednávala o jakémkoliv druhu nebo způsobu modlitby, nebylo by možné opomenout Ducha svatého, který je původcem a učitelem každé modlitby.81
Člověk je natolik slabý, že ani neví, jak se modlit, jak prosit či chválit, ale Duch svatý přichází na pomoc (srv. Ř 8,26). Písmo ukazuje, jak krásné chvalozpěvy vznikly působením Ducha. Marie, poté co počala z Ducha svatého a přišla k Alžbětě, zazpívala Magnificat. Zachariáš byl naplněn Duchem svatým a chválil Boha Izraele. Sám Ježíš velebil Otce v Duchu svatém: „V té hodině zajásal v Duchu svatém a řekl: „Velebím tě, Otče, Pane nebes a země...“ (Lk 10,21a) Svatý Pavel vyzýval, aby věřící zpívali chvalozpěvy a duchovní písně plni Ducha (srv. Ef 5,19).
Svatý Basil Veliký poukazoval na Ducha svatého jako na „místo“, kde se přináší Bohu oběť chval a díků, a podkládá toto tvrzení Ježíšovými slovy: „Ti, kteří Boha opravdově ctí, budou ho uctívat v Duchu a pravdě.“ (J 4,23)82 Nejen, že duše je chrámem Ducha svatého, ale také Duch je chrámem duše, ve kterém člověk oslavuje Boha. Tato chvála je naplněna tím, že právě díky Duchu svatému se odhaluje člověku tajemství Krista, skrze něhož lze vystoupit k Otci.83
Duch svatý zůstává velikým darem, který přichází do srdce člověka spolu s modlitbou.84 Kdekoliv na světě někdo pozvedá hlas k Boží chvále, tam je Duch svatý, životní dech modlitby. A čím více se tato modlitba rozšiřuje po světě, tím více se rozšiřuje přítomnost a působení Ducha svatého, který „vdechuje“ modlitbu do srdce člověka.85
Tato neoddělitelnost Ducha a modlitby napovídá, že člověk, který chce Boha chválit, musí otevřít své srdce Duchu svatému, aby jeho chvála byla naplněna.86 Pro modlitbu chvály i pro celý křesťanský život platí tedy Pavlova slova: „Jsme-li živí Božím Duchem, dejme se Duchem také řídit.“ (Gal 15,25).
3.3 Svobodný akt vůle
Výše bylo naznačeno, že modlitba je dar, to však nevylučuje účast člověka.87 Jestliže je chvála povoláním člověka, je pochopitelné, že zvláště v těžkých situacích nebude lehké toto povolání naplňovat. Člověk musí neustále činit vědomá rozhodnutí pro Boha a jeho oslavu. V utrpení, soužení a nesnázích vyrůstá chvála z důvěry, že vše napomáhá k dobrému těm, kdo milují Boha (srv. Ř 8,28).
Opět je příkladem Maria, která učinila svobodné rozhodnutí, „ano“ pro Boží plán a toto „ano“ přerostlo ve chvalozpěv. Nelze chválit Boha pouze tehdy, když k tomu má člověk ochotu, to by byla sobecká modlitba. Rozhodující je, zda člověk dokáže hledat podněty ke chvále. Vždyť je tolik příležitostí oslavovat Boha za všechno co dal a dává.88
Jestliže člověk dokáže učinit krok ke chvále i v těžkých situacích, je to ryzí akt, který má před Bohem velkou cenu. Když se svatého Františka zmocňovalo zoufalství a byl plný různých nemocí, složil svůj nejkrásnější chvalozpěv na stvoření.
3.4 Chvála a jiné formy modlitby
3.4.1 Chvály a prosby
V prosbách člověk uznává, že na Bohu závisí ve svém denním životě a proto ho prosí za různé věci, ať již hmotné či duchovní, v přímluvě se pak přimlouvá za jednotlivce, skupiny či národy a volá Boha, aby zasáhl do situací v nichž se nachází.89 Takto definované prosby by se měly spojovat a přerůstat ve chválu.
Biblický člověk vyjadřoval velkou důvěru v Boží prozřetelnost právě tím, ž e nechával své prosby přerůst ve chválu (srv. Ž 43; 51; 71). Toto se také silně projevuje v liturgii, jak již bylo naznačeno výše. Také v Ježíšových slovech v Getsemanech můžeme vidět velkou důvěru a chválu. Prosí o odejmutí kalicha, ale je připraven Boha chválit. To se projevuje na kříži, kde se modlí žalm 22, který je zakončen chválou.
Prosba může být samozřejmě spojena s chválou i v opačném sledu. Když je člověku zatěžko Boha chválit, měl by prosit o sílu pro tuto chválu (srv. Ž 67).
3.4.2 Chvála a dík
Modlitba chval a díků stojí natolik vedle sebe, že časem splývá a rozdíl není patrný. Bylo již také řečeno, že hebrejština slovo pro dík ani neměla. Ani tato práce chválu a dík výrazně nerozlišuje, učiní to pouze pro doplnění. Křesťan chválí a velebí Boha prostě proto, že je a takového, jaký je. Díky mu vzdává za to, co mu Bůh daroval, co vykonal v jeho životě. Chvála je obecná, dík konkrétní.90
Člověk, který učiní reflexi nad svým životem, dochází k tomu, že všechno je milost.91 To, že smí dýchat, vnímat, myslet, milovat, že existují věci kolem něho, svět, vesmír, a také druzí lidé, kteří s ním tvoří společenství. Dochází k tomu, že za všechno nejen smí, ale musí děkovat.92 Také dík je v tomto smyslu povinností vůči Bohu. Chvála ho však přesahuje, ta je radostí a oslavou Boha pro něho samého.
Existuje způsob, jímž dík přechází ve skutečně vznešenou chválu. Podstata tkví ve smýšlení, jímž člověk vyjadřuje svůj dík. Děkovat lze pouze za něco, co není samozřejmé, nutné, nebo založené na nějakém právu. Co jiného je však nutné, nežli Boží existence? Kdo má mít právo na bytí, když ne On? Zde tedy dík střídá chvála, protože Bůh je jí hoden ze své podstaty.93 „Jsi hoden, Pane a Bože náš, přijmout slávu, čest i moc, neboť ty jsi stvořil všechno a tvou vůlí všechno povstalo a jest.“ (Zj 4,11).
3.4.3 Chvála a klanění
Jestliže se chvála prohlubuje a člověk začne vnímat ve světle Boží velikosti svoji malost, modlitba se mění v klanění.94 Nelze samozřejmě násilně rozdělovat chválu od klanění, spíše je možné vidět v klanění určitý vrchol chvály. Člověk padá před Bohem, protože Bůh je Bůh. Klanění je výraz již naprosté závislosti a upoutanosti na něho. Nezbývá tedy nic jiného, než padnout a klanět se.95
Dalo by se také říci, že stejně tak jako chvála, je i adorace důvěrným vyznáním lásky Bohu. Latinské „adoratio“ původně znamenalo poslání políbení rukou. Nejhlubší touha po něžném doteku milého při políbení je zde zaměřena na Boha.96
Děkujeme Pastoračnímu středisku Praha za souhlas k vydání tohoto článku.