Duch svatý v dokumentech 2. vatikánského koncilu IV.
4. VZTAH K ODLOUČENÝM BRATŘÍM
4.1. Uznání "těch druhých"
Přímo revolučním krokem v práci koncilu (který mnozí katolíci ani po pětatřiceti létech nevstřebali) bylo uznání křesťanů jiných církví a denominací za skutečné křesťany. Nebyla přitom popřena ani jedinečnost katolické církve, ani existence rozdílů mezi církvemi a vyznáními, ani nebyla relativizována ta plnost prostředků spásy a nauky, ke které se katolická církve stále hlásí. (srov. LG 8 a 15). Byla ale uznána pravdivost mnoha oblastí víry křesťanů - nekatolíků a hlavně: bylo uznáno Boží působení, působení Ducha svatého i v těch, kdo vyznávají Krista jako jediného Pána a Spasitele, ale netvoří s námi jednotu ani pokud jde o nauku, ani pokud jde o svátostnou a církevní praxi.
Církev ví, že je z mnoha důvodů spojena s těmi, kteří jsou pokřtěni a nazývají se křesťany, avšak nevyznávají celou víru nebo nezachovávají jednotu společenství pod vedením Petrova nástupce. Mnozí totiž mají v úctě Písmo svaté jako směrnici víry a života a projevují upřímnou náboženskou horlivost, s láskou věří v Boha, Otce všemohoucího, i v Krista, Božího Syna a Spasitele. ..... K tomu přistupuje společenství v modlitbě a jiných duchovních dobrodiních: dokonce i jakési pravé spojení v Duchu svatém, poněvadž svou posvěcující silou, svými dary a milostmi působí také v nich a některé z nich posilnil až k prolití krve. (LG 15)
4.2. Jeden Duch - dárce darů pro všechny
Ekumenické zkušenosti ukazují, že pro mnoho křesťanů, katolíků stejně jako nekatolíků, je jedno z nejdůležitějších zjištění, že totiž "ti druzí" - ať je to viděno z kterékoliv strany - mají také skutečné dary Ducha.. Tímto zjištěním ovšem nepadnou a nemohou padnout hranice mezi církvemi a nezmizí existující rozdíly. Má-li ale křesťan, ať už z kterékoliv církve, úctu k působení Ducha svatého a je-li schopen poctivě rozeznat jeho dary, padnou po tomto zjištění předsudky. Předsudky říkající, že Duch svatý může působit jen v nás. S úlevou potom může ten či onen zjistit, jak skvělý a velkorysý je Bůh, dárce darů Ducha (a jak malicherní jsme my, kdo máme být vděčnými příjemci těchto obdarování).
Kromě toho mohou existovat mimo viditelné hranice katolické církve některé, ba mnohé a významné prvky a hodnoty, které společně budují a oživují církev: psané Boží slovo, život milosti, víra, naděje a láska i jiné vnitřní dary Ducha svatého a viditelné prvky. Všechny tyto věci, které pocházejí od Krista a k němu vedou, právem patří k jediné Kristově církvi. (UR 3)
Je jisté, že žádná skupina křesťanů, žádná denominace ani žádná církev si nemůže reklamovat jen sama pro sebe žádný z Božích darů - ani Písmo, ani milost, ani dary Ducha. Proto je možné právě tato společně sdílená obdarování chápat jako trvalý impulz k překonávání rozdělení, ke sjednocovacím snahám.
4.3. Spása přichází řadou cest
Koncil uznává, že ačkoliv má katolická církev plnost prostředků spásy, nejsou jiné církve - které tuto plnost nemají (např. mají jen dvě svátosti místo sedmi, nemají biskupskou službu v apoštolské posloupnosti apod.) - pro získání spásy bezvýznamné. Duch Boží, Duch Kristův, není spoután ani našimi hranicemi, ani našimi nedostatky. A tak, jako si poslouží i prací nedokonalých služebníků katolických, poslouží si i nedokonalými služebníky jinými či neúplnou naukou i praxí jiných církví a společností, vyznávajících Krista jako jediného Spasitele. Toto tvrzení vychází v koncilových textech i mimo ně z velké úcty k velikosti Boží i z empirického poznání života a práce těch, kdo v Krista věří, ale s námi nejsou zcela spojeni (což je nejen vlídnější, ale i pravdivější název, než "odloučení bratři", ovšem v době, kdy název "odloučení bratři" nahradil nevlídná označení, jako" heretici" či "schizmatici", bylo označení "odloučení bratři" pokrokem).
Proto tyto odloučené církve a společnosti i přes nedostatky, které na nich podle našeho přesvědčení lpí, rozhodně nejsou bez významu a váhy v tajemství spásy. Neboť Duch Kristův se nezdráhá používat jich jako prostředků spásy, jejichž účinnost se odvozuje z plnosti milosti a pravdy, která byla svěřena katolické církvi. (UR 3)
4.4. Touha po jednotě
Tak Duch ve všech Kristových učednících vzbuzuje touhu a úsilí, aby se pokojně, způsobem stanoveným od Krista, sjednotili v jednom stádu pod jedním pastýřem. (LG 15)
Nejpevnější zárukou oprávněnosti, zdravosti a užitečnosti ekumenických snah pro růst víry je zjištění, že jsou působeny Duchem Božím. Toto zjištění, proklamované koncilem, je opřeno jak o teologickou práci, tak o zkušenost víry jak katolíků, tak členů jiných církví a denominací. Duch svatý, který je jeden a v sobě nerozdělen, který působí svobodně v křesťanech nejrůznějších vyznání, sám o sobě nemůže působit jinak, než jako sjednocující moment. To ovšem neznamená, že všichni ti, kdo Ducha svatého ctí a kdo mají účast na jeho darech budou buď automaticky jednotni, nebo aspoň nebudou dělat nic, co by jednotu rušilo nebo co by vytvářelo další bariery. Život z Ducha je u nás, křesťanů, bohužel realizován v naší lidské nedokonalosti a je trvale torpedován naší hříšností. Proto Duch svatý působí jako výzva k jednotě, jako tvůrce jednoty, ale ne jako automatická vše sjednocující síla. Koncil s tím počítá, a proto vyzývá katolíky, aby se snah, vedoucích k porozumění, k sblížení, ke spoluprácí, ke sjednocování zúčastnili.
Dnes se v mnoha částech světa projevují pod vlivem milosti Ducha svatého četné snahy modlitbou, slovem i skutkem dospět k oné plnosti jednoty, kterou chce Ježíš Kristus. Proto tento posvátný sněm vybízí všechny katolické věřící, aby pochopili znamení doby a horlivě se účastnili ekumenického díla. (UR 4)
Nakonec jen v krátkosti dodejme, že přes všechny nedostatky a přes všechny kroky zpět či přes všechen odpor proti ekumenismu, který z katolické církve ani z mnoha jiných církví a společností nikdy zcela nevymizel, se toto přání koncilu stále realizuje. Nejde jen o smíšené teologické komise a jejich výsledky, ať už jde o rozhovory na úrovni Světové rady církví, nebo o rozhovory s anglikány, ortodoxními nebo letničními. Jak encyklika Jana Pavla II. Ut unum sint, tak list k přípravě na Velké jubileum roku 2000 Tertio millennio adveniente, stavějí ekumenismus na přední místo v úkolech církve a nejeví žádné známky únavy nebo zásadní změny kurzu. Ekumenismus je výzva Ducha svatého. A ve všech církvích jsou, jak známo, lidé impulzům Ducha více otevřeni a jiní zas méně otevřeni. Není ovšem možné popřít, že katolická církev jako celek ve svých pastýřích shromážděných na koncilu i potom realizujících jeho poselství výzvu k ekumenismu přijala a bere za svou.
5. ZÁVĚR
Tato přednáška není ničím víc, než přehledem, který zachycuje jen část zmínek koncilových dokumentů o Duchu svatém. Snad výběr krátkých úryvků koncilových dokumentů a jejich komentování pomůže posluchači či čtenáři, aby si uvědomil alespoň něco z toho, co vlastně koncil řekl. Zjistí přitom nejspíš, že běžné církevní vědomí a běžná církevní praxe je za texty koncilu v mnohém značně pozadu. Dokonce je možné, že někdo po pětatřiceti letech objeví některé koncilové myšlenky a závěry jako netušeně revoluční. Budiž. Méně příjemné je, že je dnes řada lidí - a to nikoliv starých - kteří jsou svým myšlenkám daleko od koncilu, ne-li daleko před ním. A domnívají se, že církvi prospějí, když jí budou žít v jiném duchu, než který se prosadil na koncilu. Je snadné říci, že je to omyl, že koncil je dílem Ducha svatého, že kdo chce být katolíkem, nemůže ho nebrat na vědomí a nemůže ho nerealizovat. Je to snadné a jak víme, málo účinné. Vzhledem ke zkušenostem, nahromaděným za staletí v církvi, se zdá, že není příliš užitečné ani se dlouze a široce zabývat restauračními nebo prostě koncil odmítajícími tendencemi, ani není dobré nebrat je na vědomí. Snad nejlepší je vzít je jako výzvu. Jako výzvu k tomu, aby katolík vstřebával to, co koncil přinesl a on o tom zatím moc neví. A by se hlavně snažil to, co vstřebá, žít. Okusit v praxi. Sdílet s druhými.
Máme jistě naději, že Sněm katolické církve bude pro mnohé příležitostí nejen přemýšlet o problémech dneška, ale také poznat víc ohromné bohatství, které 2. vatikánský koncil vytvořil a zanechal. Ale kdyby toto všechno bylo tím nejlepším způsobem utříděno, aktualizováno, sepsáno, odhlasováno a promulgováno, nezmění to samo o sobě ještě život církve u nás. Ale to, co je člověkem, skupinou, společenstvím, farností přijato a žito, to už život církve změnilo a mění. Kvůli tomu tedy má cenu přemýšlet i o tom, co říkají o Duchu svatém dokumenty 2. vatikánského koncilu.
-----
Děkujeme Pastoračnímu středisku Praha za souhlas se zveřejněním tohoto textu.