Duch svatý - voda tryskající do života věčného

Apoštolové řekli, co byl Ježíš zač. Na něj sestoupil Duch Boží jako holubice (srov. Mt 3,16; Mk 1,10; Lk 3,22; Jn 1,32). To je ten Duch, o němž Izajáš pravil: „A spočine na něm Duch Boží“ (Iz 11,2), na což jsme již poukázali.¹ A dále: „Duch Páně je nade mnou, proto mě Hospodin pomazal“ (Iz 61,1; Lk 4,18). O tomto Duchu Pán říká: „Nebudete to vy, kdo mluvíte, ale mluví ve vás Duch vašeho Otce.“ (Mt 10,20). Na jiném místě říká učedníkům, když k nim mluví o moci znovuzrození v Bohu: „Jděte ke všem národům, křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého“ (srov. Mt 28,19). Opravdu, ústy proroků slíbil, že jej vylije v posledních dnech na služebníky a služebnice, takže budou prorokovat (srov. Jl 3,1-2; Sk 2,17-18). Proto také sestoupil na Syna Božího, který se stal Synem člověka. S ním se rozhodl přebývat mezi lidským pokolením a spočinout (srov. Iz 11,2; 1Pt 4,14) mezi lidmi a přebývat uprostřed vzoru stvořeného Bohem. Činil v nich Boží vůli a obnovoval je tím, že jim dával přejít od starého věku k novosti Kristově.

Duch přivádí všechno k jednotě

David žádal tohoto Ducha pro lidské pokolení slovy: „Daruj mi sílu přímého Ducha“ (srov. Ž 51,10.12). Lukáš praví, že poté, co Pán vstoupil na nebesa, sestoupil na učedníky o Letnicích (srov. Sk 2,1-14) a že má moc uvést všechny národy do života a odhalit jim Nový zákon. Proto ve všech jazycích společně zpívali Bohu hymnus, zatímco Duch uváděl do jednoty rozdělené kmeny a obětoval Otci prvotiny všech národů (srov. Sk 2,5-12). Proto také Pán zaslíbil poslat Těšitele (srov. Jn 15,26), který nás připojí k Bohu. Vskutku, tak jako se ze suché mouky bez vody nemůže stmelit pevná hmota, ani chléb, tak ani my jsme se z mnoha nemohli stát jedním v Kristu Ježíši (srov. Řím 12,5; 1Kor 10,17; Gal 3,28) bez vody, která přichází z nebe. A jako suchá země, nemůže nést ovoce, pokud nepřijme vodu, tak jsme ani my, když jsme dříve byli suchým dřevem (srov. Lk 23,31), nenesli jako ovoce život bez deště, který zkanul z výšin (srov. Ž 68,8). Naše těla však obdržela pomocí koupele² jednotu, která přináší k neporušenosti (srov. Ef 5,26; Tt 3,5), pokud ji naše duše přijaly dílem Ducha (srov. Jn 3,5). Pročež je zapotřebí všech, aby se všichni přiblížili Božímu životu.

Duch je tryskající vodou

Když se Pán slitoval nad onou nevěrnou Samaritánkou (srov. Jer 3,7), která neměla jen jednoho manžela, ale páchala smilstvo mnoha sňatky, dal ji uvidět a slíbil jí vodu živou (srov. Jan 4,10), aby již nežíznila a nemusela se umývat vodou získanou nepoctivě, když bude mít nápoj tryskající do života věčného (srov. Jan 4,14). Pán ji obdržel jako dar (srov. Jan 4,10) od Otce a dal ji také těm, kdo s ním mají podíl, a seslal Ducha na celou zemi.

Gedeonovo roucho - symbol Ducha svatého

Když Gedeon, Izraelita vyvolený Bohem, aby vysvobodil izraelský národ z nadvlády cizinců, předem viděl milost tohoto daru, předložil svůj dotaz (srov. Sd 6,36-40) a prorokoval, že se lněné sukno ,obraz lidu, na kterém předtím byla rosa, vysuší, tj. že již nemudou mít od Boha Ducha svatého - jak praví Izajáš (5,6): „Mrakům zakážu skrápět je deštěm.“ - zatímco na celé zemi bude ležet rosa, tedy Duch Boží, který sestoupí od Pána, „Duch moudrosti a rozumnosti, Duch rady a bohatýrské síly, Duch poznání a zbožnosti, Duch bázně před Hospodinem“ (Iz 11,2-3). Dal jej církvi, poslal z nebe Přímluvce (srov. Jan 15,26) na celou zemi, kam - jak praví Pán (srov. Lk 10,18) - ďábel spadl jako blesk. Potřebujeme proto Boží rosu, abychom se nepopálili a abychom se nestali neplodnými, a proto kde máme žalobce (srov. Zj 12,10), tam máme i obhájce (srov. Lk 10,30-37)

Člověk je svěřen Duchu svatému

Pán svěřil Duchu svatému svého člověka, který upadl mezi lupiče; měl s ním soucit, obvázal mu rány, dal mu dva královské denáry (srov. Lk 10,30-35), a proto, když jsme obdrželi prostřednictvím Ducha obraz a nápis Otce a Syna (srov. Mt 22,20; Mk 12,16; Lk 20,24), využijme svěřeného denáru a vraťme jej zpět Pánu rozmnožený. (srov. Mt 25,14-30; Lk 19,12-27)

Kde je Duch, tam je církev

Církvi je svěřen dar Boží (srov. Jan 4,10), jako dech stvořené předlohy (srov. Gn 2,7), aby všechny údy, které jej přijmou, byly oživeny. V církvi je obsaženo společenství s Kristem, tj. Duch svatý, zástava neporušitelnosti (srov. Ef 1,14; 2Kor 1,22), potvrzení naší víry (srov. Kol 2,7) a žebřík, po němž se stoupá k Bohu (srov. Gn 28,12). „A v církvi ustanovil apoštoly, proroky a učitele“ (1Kor 12,28) a každou další činnost Ducha (srov. 1Kor 12,11). Všichni, kdo se neutíkají k církvi, na ní nemají účast a vylučují se z života vinou zvrácené nauky a nekalých skutků. Vskutku, kde je církev, tam je Duch Boží, a kde je Duch Boží, tam je církev a všechna milost. Duch je pravda (srov. 1Jn 5,6). Proto ti, kdo na něm nemají účast, nejsou živeni pro život z matčiných prsou a nečerpají z jasného pramene, který vyvěrá (srov. Zj 22,1; Jn 7,37-38) z těla Kristoav, nýbrž si „vykopali cisterny rozpukané“ (Jer 2?13) ze země a pijí vodu páchnoucí bahnem, utíkají od víry církve a nenechávají se vést a tím, že se nenechají poučit, odmítají Ducha.

-----

Poznámky

¹ Adv. haer., 3, 9, 3 (SC 34, pp. 156-160)

² Bezpochyby se zde koupelí myslí křest.

Adversus haereses, 3, 17, 1-4 (SC 34, pp. 302-308), 3, 24, 1 (SC 34, pp. 398-400)

Pracovní překlad, David Vopřada