Historie Obnovy IV.

Zatímco v minulém čísle nám pohled na historii obnovy zprostředkoval jeden z moravských charismatiků, Ludvík Kolek, v tomto závěrečném dílu našeho cyklu se přesuneme na západnější polovi­nu našeho území a dozvíme se něco o charismatic­ké obnově v předlistopadových i polistopadových Čechách, jak ji na vlastní kůži zakusil otec Václav Chroust, nynější farář ve farnosti sv. Františka v Praze Chodově.

Otec Václav nedávno oslavil padesáté naroze­niny, snadno se tedy lze dopočítat, že se narodil čtyři roky po komunistickém puči; měl ale to štěstí, že vyrůstal ve věřící rodině. Po přijetí do kněžské­ho semináře se právě zde poprvé setkal s obnovou. Do rukou se mu totiž dostaly různé samizdatové publikace, mezi nimi slovenská knížka Oni mluví jinými jazyky. Jejím autorem je novinář, který tak dlouho sbíral důkazy, že obnova je úplně „mimo", až sám uvěřil. Jako svědectví to mělo velkou sílu, říká o této knížce otec Václav, a já se přitom od nikoho nemohl o těchhle věcech nic dozvědět. Ptal jsem se skoro všech bohoslovců v semináři, jestli se s něčím takovým setkali, ale všichni mi říkali, že to je asi nějaká hloupost. Teprve po určité době narazil ve svém hledání na Vojtěcha Kodeta, který se právě vrátil z vojny a své­mu spolubratru slíbil, že přivede kněze, který ví o těchto věcech víc. Tak se stalo, že do semináře začal dojíždět otec Michal Špaček. V jednom seminaristickém pokoji se tak vytvořilo společenství, které každý den trávilo asi hodinu společnou mod­litbou. Michal Špaček jeho členům věnoval spous­tu času k rozhovorům. Otec Václav tuto průpravu vidí jako něco velmi blízkého dnešnímu zážitku „klasického" semináře, i když v tu dobu o něčem podobném ještě ani zdaleka neslyšel. Stejně jako na závěr semináře obnovy v Duchu, přišel i na závěr těchto setkávání moment křtu v Duchu svatém.

Vzpomínám si na to velmi přesně, říká otec Václav. Bylo to v únoru 1982, my jame byli čerstvě vysvíceni na jáhny. A Michal Špaček nás vzal do Modřic u Brna. Tam se za nás modlili v jednom ekumenickém společen­ství. Této modlitby se účastnili jednak různí kněží, otec Michal Špaček, otec Antonín Dohnal, Josef Strbák, dále bratři z protestantských církví, napří­klad současný biskup Apoštolské církve, Rudek Bubik, a také několik žen. Ve skupince čerstvých jáhnů byl například Jan Fatka, Vojtěch Kodet, Richard Kavan.

O prožitku této modlitby otec Václav říká: Já jsem prostě vnímal, že tam Bůh mocně působí. Tím nechci říct, že by jinde nepůsobil. Ale cítil jsem to, a tím jsem byl fascinovaný. Byly to věci, s nimiž jsem už setkal přes knížky a dlouho jsem po nich toužil. Vliv, který měl křest v Duchu svatém na tuto skupinu jáhnů, byl zásadní. Brzy se na ně „nabalila" řada dalších, do společenství začali při­cházet i lidé takříkajíc zvenku. Během společných modliteb se děly skutečné zázraky. Otec Václav vzpomíná: Například jednou se někdo modlil v jazycích a jeden bratr mu pak říká, člověče, to jsem nevěděl, že umíš francouzsky. A on, já ale neumím francouzsky ani slovo. Tak mu tu modlitbu přeložil a všichni jsme kou­kali. Ale to je jen příklad, toho byla spousta. Existovaly ještě další kontakty, především na Moravu. Ti, kdo byli zasaženi Duchem svatým, se snažili získat nejen více zkušeností, ale také informace, jak je to s obnovou v rámci katolické církve, jaké jsou zkušenosti ze zahraničí. Jenomže něčeho se dopátrat nebylo tak snadné.

Lidé, kteří měli s obnovou něco společného, se kvůli utajení scházeli na růz­ných místech. Jedním z nich byl například Koste­lec, kde byl tehdy farářem Josef Strbák, nebo pů­sobiště otce Michala Špačka, Brod nad Dyjí. Po vysvěcení na kněze nedostal otec Václav nejprve státní souhlas, ale nakonec mu po roce bylo přiřčeno místo plzeňského kaplana. Bylo mu však zá­roveň řečeno, aby pouze sloužil mše a pohřby a nijak se nepokoušel o kontakt s mládeží. To pro něj ale nebylo možné. A tak se stal součástí spole­čenství, které tvořily dvě rodiny a několik dalších bratří a sester. V tu dobu byl zároveň „sousedem" v Klatovech otec Jan Fatka. Zde také existovalo společenství, takže se obě skupiny občas scházely ke vzájemnému povzbuzení. Přes veškeré poten­ciální represe se plzeňská skupinka scházela každý týden. Otec Václav o ní vypravuje: Třeba tam byla jedna mladá maminka, Majka Lachmanová. Ta evangelizovala i v parku, když tam byla s kočárkem. Přitom to tehdy bylo spojeno s nebezpečím, byly výslechy, atd. Nicméně zákaz pracovat s mládeží otec Václav porušil, a tak mu bylo sděleno, že půjde do malé vesničky jménem Domaslav, s tím, že je to jeho „poslední příležitost". Jeho situace se tím pocho­pitelně radikálně změnila, měl najednou „více kos­telů než lidí", ale postupně se i zde začalo rozvíjet společenství, jednak díky rekreantům přijíždějícím do Domaslavi na víkend a prázdniny, jednak díky předchozím vazbám.

Zároveň trvaly také kontakty ekumenické, utužova­né na charismatických konferencích, které pořá­dala v Paláci kultury Kostnická jednota. Na jedné z nich mluvil Michael Bennet, katolický kněz žijící v Belfastu, přítomné kněze (cca 5 z celých Cech) vyzval k týdennímu setkávání k modlitbě, a ta se pak několik let konala ve Vršovicích, kde tehdy působil otec Michael Slavík. Po listopadu 1989 se mnoho změnilo, lidem se otevřely možnosti no­vých kontaktů, začaly Katolické charismatické kon­ference. V roce 1991 byl otec Václav poslán do Roudnice. Uzavírá: V současnosti jsem ve farnosti Chodov, tady je obnova rozeběhnutá již řadu let. Zároveň mám poprvé i kaplana, který tohle cítí jako svoji věc. Jsem moc vděčný za tuhle situaci, i když zdale­ka není všechno optimální. Pozoruji jakousi únavu. Také lidé, kteří mají s obnovou něco společného, jsou spíš už usedlejší, zdá se mi, že vysloveně mladí lidé se v těch­to kruzích vyskytují spíše vzácně. Čekám nové probuzení a rád bych se ho ještě dočkal. Jsem přesvědčen, že je to správná cesta a byl by hřích nechat ji zarůst. Modlím se, abychom si stále více uvědomovali, že žijeme v nádherné době - Duch svatý působí jako v době apoštolů. Díky Bo­hu za to.