Jak jsem našel...

Předtím, než jsem vstoupil do svazku manželského, prožil jsem si období upřímného a velice nesnadného hledání, které bylo provázeno různými duchovními úskalími. Chci Vám tak trochu přednést svědectví o slabostech obyčejného člověka a o tom, jak se na nich dokáže oslavit Bůh.

Cítil jsem velmi silně volání ke službě Pánu v zasvěceném životě. Toužil jsem se stát členem řádu bratří kapucínů. Ovšem Boží prozřetelnost se projevila skrze představeného řádu, který mi doporučil nejprve studium kněžského semináře. Celý můj nástup do teologického konviktu byl provázen několika mezními situacemi, které ovlivnily celý můj život. Jednou z nich bylo i seznámení s mou nynější manželkou Jitkou. Byly to jedny z nejtěžších prázdnin v mém životě...

Nakonec jsem do konviktu nastoupil, abych celý rok přemítal o své budoucí životní cestě. Bratři "konvikťáci" mi v mnohém velice pomáhali. Bylo to úžasné rodinné společenství, na které se jen tak nedá zapomenout. Pomáhali jsme si především při rozhovorech. Velikou posilou pro každého z nás bylo zjištění, že nikdo z nás není tak svatý a že každý z nás musí válčit s různými pokušeními a vlastní vůlí. Hledání životní cesty, povolání, je velmi tvrdý oříšek.

Po absolutoriu teologického konviktu jsem se rozhodl k oddálení vstupu do semináře. Následoval tedy návrat domů. Ovšem po roce "samostatného" života se člověk velice těžce vrací do starých kolejí - už to nebylo jako dříve, každý z nás byl jinde. A tak samozřejmě docházelo ke střetům.

Po měsíci jsem si našel práci a často jsem se setkával s Jitkou. To ovšem vyostřilo situaci u nás doma, kde jsem slýchával, že se toulám a nechodím včas domů a podobně. Velice těžce jsem si na to zvykal - a ono to vlastně ani nešlo.

V práci se zrovna vdávala kolegyně a po svatbě se měla stěhovat. Přenechala mi tedy podnájem jedné místnosti v rodinné vile (dřívějším domově důchodců), který byl restituován. Nastěhovali jsme se s Jitkou do jedné místnosti o 12 metrech a prožívali jsme pěkné i krušné chvíle. Bylo to těžké období vzájemného seznamování s kladnými i zápornými vlastnostmi toho druhého - vysoká škola tolerance. Věřící člověk si často myslí, jak velikou krizí prochází. Když ale nastane skutečná a veliká krize, tak si to ani neuvědomí. A to je teprve průšvih!

V té době jsme nechodili ke svátostem, i když touha po Kristu někde v nás ještě byla. Vrcholem krize byla výpověď z nájmu. Majitelka prostě tušila někde nějaký lepší příjem od zahraničních dělníků. Byli jsme nuceni se stěhovat a neměli jsme kam. Maminka Jitky nám ale vyšla vstříc a my jsme si mohli upravit malý byt v rodinné činžovní vile. Tehdy jsme dospěli k rozhodnutí, že se vezmeme a přistoupíme ke svátostem. Bylo to pro nás velkou posilou.

Další krizí našeho vztahu byla způsobena těšením na naše děťátko, což se nám nedařilo. Bylo to způsobeno také tím, že jsme se nedokázali společně modlit. Napětí stále sílilo.

Jednou jsem byl náhle hospitalizován a v nemocnici jsem strávil celé tři týdny. Tehdy jsme si uvědomili všechno, co jsme nedělali dobře, a že je potřeba mnohé změnit. Hodně záležitostí se v té době vyjasnilo a mnohé vztahy, nejen můj a Jitky, se uzdravily. A po mém fyzickém uzdravení jsme si připadali s Jitkou vzácní sobě navzájem. Bylo neuvěřitelně krásné, když jsme zjistili, že budeme mít dítě. Těhotenství přineslo mnoho problémů a komplikací, přesto nás toto radostné očekávání přivádělo zpět k Bohu.

Po narození dcery Johanky jsme se společně začali připravovat na její křest a skrze svátosti jsme všichni slavili návrat k Bohu Otci a do společenství Církve svaté. Našli jsme spočinutí v krásném objetí...