Jak milovat církev II.

První část přednášky naleznete zde.

Ježíš přichází na zem v určitý čas jako Syn člověka. Už to mnohokrát bylo řečeno, ale musíme si to stále znovu opakovat. Nepřišel pro dokonalé, ale kvůli hříšníkům, ne pro zdravé, ale kvůli nemocným a těmi jsme v jistém smyslu všichni. Možná, že někteří z vás se také scházíte ve sněmovním kroužku, a pokud ano, tak víte, že tam je taková modlitba za sněm. Ta má první úvodní část, která pak pokračuje: A nemocní mohou přidat. Přestože nikdo z nás, kdo tam chodíme, nemá žádnou závažnou chorobu, domluvili jsme se, že i tuto část se budeme modlit, protože jsme buď všichni trochu na hlavu, nebo každopádně jsme nemocní nedostatkem lásky. Kristovy rány nás uzdravily, jeho krev nás očišťuje, On je tou mízou, která dává schopnost znovu začínat i těm, kteří poodešli z jeho cesty nebo z církve, aby se opět mohli vrátit. Od nás chce jen to, a i to zde již bylo řečeno během minulých dní, abychom Mu důvěřovali, že to může vykonat. Pro nás je to jenom zkouška důvěry v jeho moc. On je opravdu větší než chyby, kterých se dopouštíme, a než zlo, které tak často konáme.

Je to úžasné, jak On počítal s naší slabostí, nedokonalostí, jak nám ukázal i na prostředky, které můžeme používat k uzdravení. Myslím teď na svátosti. Církev nám nabízí prostředky, abychom mohli dát za pravdu slovům Ježíše, která říká v Matoušově evangeliu: „Pojďte ke mně všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny, a já vám dám odpočinout. Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mne, vždyť mé jho netlačí a břemeno netíží.“ Bereme vážně tato slova? Věřím, že mnohý z vás by mohl sdílet s námi své zkušenosti, jak jsou tato slova pravdivá. Stejně nám o tom svědčili i Suzy a Hans z Rakouska.

Kdo z vás byl pokřtěn jako dospělý a mohl si to vychutnat, jistě by mohl dosvědčit obrovskou radost ze svátosti křtu. Podobnou radost z osvobození jistě známe ze svátosti smíření, kdy jsme okusili, co to je, když je nám odpuštěno, když jsme opět v náruči milujícího Otce. Jistě, mnohý to prožil i zde v Ostravě. My s Pavlou teď v poslední době chodíme ke svátosti smíření k jednomu knězi a atmosféru slavnostnosti tohoto slavení si dokonce pomáháme navodit tím, že si vezmeme nejlepší oblečení a po svátosti smíření, je-li to možné, slavíme i s knězem malé agapé, včetně vína.

O účincích svátosti manželství bychom mohli rovněž svědčit. Tak rozdílné povahy, říkávali mnozí, tak rozdílné vybavení do života, s jakým jsme vstupovali do manželství, častokrát naříkající nad tím, jak je to těžké spolu kráčet. To je opravdu viditelné znamení, co dokáže svátost manželství. Pokud jste tu manželé, jistě víte, o čem mluvíme, a máte své zkušenosti.

Mnozí z vás třeba přijali i další svátost pomazání nemocných a pocítili novou sílu pro další dny. Probuzení ve víře jsme mohli přijmout skrze svátost dospělosti, svátost biřmování. Tyto dary Ducha svatého se však někdy mohou projevit později, až po letech, tak buďme trpěliví! Někteří zde přítomní přijali svátost kněžství a skrze tuto svátost zpřítomňují Krista v Eucharistii, který je naším pokrmem na cestě do Boží blízkosti. Není to úžasná péče milujícího Krista, kterému stálo za to obětovat svůj život, aby každý, kdo v Něho uvěří, měl život věčný?

A teď konečně: co znamená milovat? To je otázka, kterou jsem kladla pravidelně snoubencům, když přicházeli na přípravu na svatbu. Co si představují pod slovem láska? Pouhá zamilovanost? Ta je sobecká, myslí jen na sebe a nejvíce z toho chce také těžit. Pravá láska už přináší oběti, myslí na druhého, je schopná každodenně odpouštět, chce toho druhého činit šťastným. To ale znamená, že to toho člověka něco stojí a také to někdy dost bolí. Matka Tereza říká: Opravdová láska musí bolet.

V květnu byly v Plzni tzv. Dny víry, kde se scházejí věřící z celé diecéze, a my jsme tam s Pavlou měli krátkou přednášku na téma „Povolání k manželství“. Já jsem svou otevřeností asi mnoho lidí šokoval nebo i pohoršil, když jsem řekl, jak to bylo s mým povoláním k manželství. Já jsem se zkrátka do Pavly zamiloval a jako vlažný, ale přece jenom katolík jsem věděl, že chci-li ji mít, a to jsem chtěl, musím v sobě to povolání nějak vzbudit. Také jsem tam ale řekl, že podle mého názoru má povolání k manželství tři časové úseky. Rozhodnutí, že chci jít touto cestou a víra v to, že to je ta nejlepší cesta pro mě. Pak každodenní naplňování tohoto povolání v celoživotním procesu. A nakonec, to nás čeká, změna dimenze vztahu při smrti jednoho z manželů.

Pokusím se teď o příklad. Podobně je to s láskou k církvi. Na začátku je víra, kde svou roli hraje také samozřejmě milost Boží a rozhodnutí jít cestou křesťana. Pak, a vzpomeňte si na čtvrteční promluvu P. Karase, celoživotní hledání svého vztahu k církvi a svého místa v ní. A po smrti spočinutí a přebývání v Boží náruči v církvi oslavené a dokonalé.

A jak my jsme putovali cestou víry v církvi? Děkujeme Pánu za tu cestu, kterou si nás vedl a vede. U mě to byli rodiče, kteří mi v 50. letech svědčili o víře, kterou čerpali z nedělní bohoslužby, i když je to po namáhavé dřině, kterou na venkově v zemědělství sdíleli, stálo hodinu pěší cesty do města a opět hodinu nazpátek, navzdory ostatním pokřtěným ve vesnici, kteří se zaštiťovali slovy: To přece po nás pan farář nemůže chtít, abychom takovou dálku museli jít a ještě aby se pak naše děti nedostaly do škol. Naši poukazovali na to, že nejde přece o pana faráře, ale o ně. Kde potom chtějí čerpat, když se tohoto zřeknou? Kraj, odkud pocházím, tedy západní Čechy, Manětínsko, byl v minulé době vyhledávaným místem pro letní hosty z Prahy a okolí a je vlastně doposud. I do naší vesnice přicházeli každé léto někteří letní hosté, křesťané. Taková návštěva byla pro naše rodiče velikou posilou a ujištěním, že i když jsou ve vsi osamoceni, přesto existují lidé věrní Bohu a jsou přitom mnohem inteligentnější, než jsou oni. A tak jsem poznávala, jakým darem je člověk pro člověka. My, kteří žijeme svoji víru ve městech, kde si můžeme vybrat z pestrosti farářů, ze společenství, z různých aktivit, se opravdu můžeme jen sklánět s obdivem k těm, kteří svoji víru žijí v osamocení. Jejich živá víra je však pro nás důkazem, že nezáleží jen na jejich věrnosti, ale základem je věrnost Hospodina, to už zde také bylo zmíněno, i ta otevřená nebesa. Proto jsem v začátku manželství doma prosazovala, abychom žili stále ve společenství s druhými. Měli jsme však, bohužel, na to velmi rozdílné názory. Karel byl vychováván jen maminkou a viděl v každé návštěvě někoho, kdo mu bere čas tak, jak si nepředstavoval. Já naopak toho, kdo mě obohacuje a rozvíjí. Časem se však i ta jeho zamilovanost proměňovala v lásku, ale stálo ho to mnoho bolestí, když musel souhlasit s různými návštěvami, které k nám chodily.

Každý pro mne totiž byl tím, kdo mi bere čas, který jsem mohl strávit s Pavlou. Ale dnes s radostí a vděčností musím doznat, že nás společenství s druhými utvářelo, obohacovalo a učilo nás milovat církev. V každém společenství se totiž za čas vytváří kritičnost. Na jednom objevujeme, jak je sebestředný, jiný zase neustále lká nad tím, jaký je, jiný se zase za všechna léta scházení neprojeví, je mu dobře nejvíc s druhými, a tak se veze, jiný zas chce být vždy středem pozornosti, jiný svým dětem všechno dovoluje, ten druhý všechno zakazuje, a tak jsme měli možnost tyto a mnohé jiné konfrontace ve společenství objevovat, i když se za čas také dostavila únava a někdy by si byl člověk řekl: Už toho mám dost, chci být sám a ty druhé nepotřebuji. Také jsme zažili, když naše děti dorůstaly, že také ony začali žárlit na všechny, kteří k nám chodili, protože pro ně to byli ti, kdo je okrádali o rodiče a pohádku před spaním, protože jsme se museli ve společenství modlit a nemohli jsme jim číst pohádky. Snad i proto zpočátku nechtěly mít nic společného s církví. Dnes jsou všechny naše děti dospělé a když se téměř každý týden sejdeme při nedělním obědě i s jejich partnery, s úsměvem dokážeme všechna ta trápení, která jsme připravili my jim, a těžké chvíle, které zase ony nám, pojmenovat a pohovořit si o nich. Takže rodiče s dětmi v pubertě, nezoufejte! Ale aby to všechno nevypadalo tak idylicky, teď něco z těžkostí života.

Naše dcera se po ročním manželství, ve kterém se jim narodil těžce fyzicky i mentálně postižený David s těžkým otokem mozku, rozvedla. Dítě ji zcela pohltilo a vyčerpávalo dnem i nocí. Přepečlivě se o ně stará již sedmý rok, i když jí při předávání v nemocnici řekli, že se noci nebo příštího dne nemusí dožít. V době, kdy jsme na ní viděli, jsou to asi dva roky, že dál už to nepůjde, byla totiž psychicky i fyzicky zcela vyčerpaná, se objevil Roman, evangelík, který se rozhodl vstoupit do jejího života a vzít na sebe tíži rozvedené ženy s dítětem, které je na první pohled jen živou mrtvolkou. Přesto celá naše rodina Davídka miluje a zdokonaluje to také naše vzájemné vztahy. Letos se vzali, pro požehnání si šli do evangelického kostela, protože bez něj nechtěli spolu žít, a naše katolická církev se sice prostřednictvím interdiecézního soudu snaží jejich situaci řešit, ale trvá to strašně dlouho.

Je tedy možné milovat církev v lidské slabosti a nedokonalosti? Vždyť dnešní svět vyznává pravý opak. Kdyby nám na toto téma dal otec Michal jenom tři minuty, shrnula bych to velice stručně. Poznat, přijmout a pak milovat. Církev skutečně chce, abychom ji pravdivě poznali v její kráse i v pozemské slabosti, přijali ji takovou, jaká je, a snažili se ji stále milovat, jako Kristus miluje svou církev jako nevěstu.

To, co teď řeknu, považujeme za velmi podstatné. Potíž v našem milování není nedokonalost církve, ale nedokonalost naše, náš nedostatek lásky a naší schopnosti odpouštět. Milovat církev neznamená jenom pěstovat v sobě vůči ní nejsebevroucnější city, milovat církev znamená také pro ni něco dělat, zkrátka čin, skutek. Ať je to modlitba, angažovanost ve službě nemocným nebo v charitě, při liturgii nebo porozumění pro její zatoulané děti. Milovat církev znamená chválit ji se zdviženýma rukama, ale také dát někdy ty ruce o 180 stupňů dolů a podat je tomu, kdo se topí v bahně hříchu nebo jiného trápení. Je logické, že se přitom také umažu a budu možná cítit od toho bahna. Milovat církev se netýká pouze její institucionální složky, ale té protivné farnice vedle mě v kostele nebo kněze, který mi zrovna nesedí. Milovat církev znamená milovat tu konkrétní farnost, do které patřím a včetně těch, kteří do kostela nechodí.

Ještě obšírněji by se dalo říci, že je třeba každého vidět jako Boží lid, jako lid putující, lid na cestě. A na té cestě se někdy někdo zastaví, někdo také odbočí, někdo také může padnout. Ale naše povinnost je mu pomáhat, dávat mu šanci a stále věřit, že i on má možnost dojít do cíle.

Jak tedy milovat církev? Nechme se oslovit Ježíšem a vnímejme, co nám říká, jak máme jednat, chceme-li být Jeho učedníci, Jeho přátelé, Jeho lid, Jeho církev. U Matouše je řečeno: Vy jste světlo světa. Pak ale nejsme světlem sami pro sebe, ale pro druhé, k užitku všem. Mějme tedy každý den odvahu jeden druhému odpouštět. Vždyť my jsme církev a Kristus vůči nám dělá nonstop to samé.

Chtěli bychom nyní s vámi na závěr chválit Pána za církev, za viditelné znamení Jeho přítomnosti, které si pěstuje v církvi. Spolu s vámi bychom chtěli prosit vzájemně za odpuštění, že nejsme mnohdy dobrými svědky tohoto Kristova společenství, že se nechováme jako královské kněžstvo, jako ti, kteří náležejí Bohu. Chceme děkovat slovy Ježíše, která jsou u Matouše: Velebím Tě, Otče, Pane nebe i země, že jsi tyto věci skryl před moudrými a rozumnými a zjevil jsi je maličkým. Ano, Otče, tak se Ti zalíbilo.

Teď vás chceme pozvat ke společným chválám a prosbám za naši církev. Na začátku chceme prosit za vzájemné odpuštění zranění, které si způsobil Boží lid, konkrétně klerici a laici mezi sebou.

Bratři a sestry, stojím před vámi jako zástupce všech kněží. Jejich jménem prosím za odpuštění zranění, kterých se vám dostalo právě od nás, kněží a biskupů. Prosím, odpusťte panovačnost, odstup, nepřijetí z jakéhokoli důvodu. Nepřijetí nejen bezdomovců nebo Rómů, ale i lidí, kteří nám nevyhovovali, kteří měli jiné názory, jiný náhled na věci. Prosím za odpuštění ve finanční oblasti, když jsme neviděli potřeby lidí, netoužili jsme poznat, jak žijete, nenesli jsme s vámi vaše břemena. Místo abychom pásli ovce, stříhali jsme je a dojili. Prosím, odpusťte to, že jsme neměli pro vás čas a zabývali jsme se nepodstatnými věcmi. Prosím za odpuštění zranění, kterých se vám dostalo od nás v sexuální oblasti, za zneužití a jiné zlo, za pohoršení. Prosím, odpusťte nám, že jsme s ostatními kněžími nedrželi pohromadě, odpusťte nám rivalitu. Nejsem schopen vyjmenovat všechna zranění, kterých se vám od nás kněží a biskupů dostalo, ale vy je znáte a zná je Bůh. Teď vás upřímně prosím, odpusťte nám to, odpusťte všechno, co stojí mezi vámi a námi, odpusťte to, že jsme netoužili s vámi spolupracovat, nedávali jsme vám prostor, i když jste byli více obdarováni a schopnější v pastoraci, že jsme z vás měli strach, prosím, odpusťte.

Prosím za všechny laiky vás, kněze, za odpuštění, že jsme nevnímali každého jako toho, kterého Pán postavil do našeho středu. Že jsme ho kritizovali, že jsme ho srovnávali s knězem předcházejícím, že jsme mu nevytvářeli zázemí domova, že jsme nebyli pozorní k tomu, jakou osamoceností on mnohdy žije. Prosím za odpuštění.

Stojím zde před vámi jako zástupce řeholních společenství a odprošuji vás za to, že tak často žijeme ze staré zašlé slávy, kdy řeholní společenství a řeholní život něco znamenal, že si pořád myslíme, že je to stejné jako bylo třeba před padesáti lety. Ale doba se posunula někam dál a je třeba hledat nové cesty a jít mezi vás, mezi laiky, naslouchat vám, slyšet, co potřebujete, a sloužit vám přesně tak, jak vy to potřebujete. Odprošuji vás za to, že v našich společenstvích nežijeme naplno láskou k Ježíši Kristu a láskou mezi sebou navzájem; to všechno se promítá do života církve. Tak často se vybíjíme svou neláskou, že pak už máme málo sil na to, abychom milovali ty, ke kterým jsme posláni a kteří nás potřebují. Odprošuji vás za to, že někdy žijeme jako ve skrytosti sami pro sebe a neumíme spolupracovat s vámi v lásce, úctě a porozumění. Ale především vás prosím za odpuštění za to, o čem tady celou dobu mluvíme, o naději, kterou především v sobě často nenosíme, a tak ji neumíme dávat vám. Prosíme vás, abyste nám odpustili, že nežijeme vždycky životem Božích dětí, že vám nepředáváme lásku našeho Pána Ježíše Krista tak, jak On si to přeje. A tak vás za všechny řeholníky odprošuji, prosím, odpusťte.

Prosím Tě, Pane, odpusť nám laikům, že jsme vůči našim bratřím kněžím byli často tak kritičtí, že jsme na jejich bedra nakládali větší náklady, než mohli unést. Že jsme neviděli, že i oni jsou slabí lidé, že jsme zapomínali, že také potřebují zažít lidskou lásku, jak říkal včera otec Vojtěch: Bůh může svou lásku dávat jen skrze lidské ruce. Odpusť nám, Pane, tuto naši nevšímavost.

Nauč nás, Pane, přes všechno lidské, které až příliš vnímáme na církvi, vidět v ní ono tajemné společenství všech, kdo se v Kristu, skrze Něho a v Něm podílejí na sdílení lásky v Nejsvětější Trojici.

Dej nám, Pane, víru v církev jako znamení spásy celému světu a zárodek Božího království, které bude dovršeno až v nebeské slávě.

Odpusť nám, Pane, že jsme zapomínali, že Ty jsi Emanuel, Bůh s námi, Bůh blízký, Bůh, který žije uprostřed svého lidu, že jsme vnímali církev jako instituci a zapomínali jsme, že ona je Tvým mystickým tělem, Tvou nevěstou. Odpusť nám, že jsme se necítili údy Tvého těla.

Prosíme, Pane, za Tvou církev, abys jí dal pevnou víru, pravou naději a dokonalou lásku. Především Tě, Pane, prosíme o naději, kterou dlužíme tomuto světu. Děkujeme Ti, Pane Ježíši, že ta pravá naděje je právě v Tobě. Tak Tě prosíme, abys vylil tuto naději do své církve, abys skrze církev dával tuto naději celému světu, který ji tolik potřebuje. Amen. Prosíme Tě, vyslyš nás.

Nauč nás, Pane, vidět jednotu církve v mnohosti a v bohatství různých kultur a tradic. Prosíme Tě za schopnost spolužití s Rómy i s jinými národnostmi.

Pomoz nám, Pane, a požehnej, aby církev v jednotlivých společenstvích a hnutích byla otevřená dnešnímu tolik hledajícím lidem, zvláště mladým, a věrohodně jim ukázala Krista.

Prosíme Tě, Pane, za Tvoji církev, kterou mnozí zvenku vidí jako zkostnatělou, tradiční, uzavřenou. Prosíme Tě za ni, ať se otevře vanutí Tvého svatého Ducha. Prosím Tě, ať Tvůj svatý Duch promění tuto církev a rozhoří ji svou láskou, ať opravdu tato Tvoje církev svědčí o tom, jaký Ty jsi a jak miluješ lidstvo. Prosíme Tě, vyslyš nás.

Chválíme Tě, Pane Ježíši, za Tvou církev, za naši církev, ve které Ty jsi osobně přítomen jako živý.

Velebíme Tě, Pane, že církev je stále milující matka svých nejednotných dětí.

Chválíme Tě a velebíme Tě, Pane, za to, že to, co čteme o Tvé církvi ve Skutcích apoštolů, můžeme zakoušet i dnes. Děkujeme Ti za Tvého svatého Ducha, kterého Ty dáváš své církvi. Za to, že Ty povoláváš i dnes proroky, apoštoly, evangelizátory a pastýře.

Pane Ježíši, chci za nás laiky poprosit o milost pro všechny řeholnice a řeholníky, abys jim dal lásku, aby nám odpustili to, že si někdy z nich třeba tropíme posměch, že nejsme ochotni postavit se na jejich stranu, když slyšíme hloupé řeči a vtipy. Pane, chceme Tě poprosit, abys je vzal pod svoji ochranu. Amen.

Otče, přimlouváme se za Ostravu a okolí, zvláště za rómskou komunitu. Prosíme Tě, abys poslal dělníky na svou žeň v tomto krásném národě. Přimlouváme se za to, aby vzrostla zaměstnanost a aby Rómové mohli najít svoji zemi ve Tvém království, aby rostla Tvoje církev a sláva Tvého jména mezi nimi.

Pane, nejenom se přimlouváme, ale také Tě chválíme za našeho papeže Jana Pavla, za naše biskupy, kněze, řeholníky a všechny služebníky církve.

Chválím Tě, Pane, za Tvoji církev, která má v sobě tolik slabých a hříšných lidí, ale zároveň tolik svatých. Chválím Tě za otce Pia, který byl nedávno svatořečen, a za každého svatého, který žije svůj život s Tebou v lásce. Chválím Tě za to, že Ty jsi hlavou církve a Ty jsi jediný a pravý, svatý a že právě kvůli Tobě je církev svatá. Chválím Tě, Pane, za každého člověka, který je kvůli Tobě svatý. Chvála Tobě, Pane.

Chválím Tě, Pane, a děkuji Ti za to, že jsi mě přivedl do toho prostředí, které jsem kdysi neznal. Děkuji Ti za to, že teď mohu zakoušet pravdivost Tvých slov, že Ty rozmnožíš naše bratry a sestry. Děkuji Ti a chválím Tě, Pane, za to, jakým způsobem se staráš o každého z nás. Chvála Tobě, Pane.

V neposlední řadě Tě chceme, Pane, chválit za ty, kteří nám zde v Ostravě umožnili okusit společenství církve, zvláště pak za ty, kteří vzali na svá bedra celou přípravu konference. Chvála Tobě, Pane.

Děkujeme vám všem za pozornost, za vaše svědectví, za to, že milujete církev a že do ní přes všechna negativa a lidské slabosti chcete patřit a být tak pro jiné světlem. Za to, že se nám zde všem společně podařilo povzbudit se navzájem k lásce k církvi, buď Pánu chvála. Amen.