Jak přijmout vlastní život?

a) Především musíme hledat cíl a smysl života. To je základní podmínka jeho plného přijetí. Nemůžeme přece přijmout život jakýkoli, bez smyslu, bez cíle. Chceme-li ho přijmout, musíme se ptát, jaký život to má být. Mějme ale na zřeteli, že konečným cílem a smyslem lidského života nemůže být rozvíjení pouze jeho jedné stránky. Uvědomme si, že lidský život jako celek je souhrnem mnoha různých „životních projevů: (život fyzický, smyslový, sexuální, citový, intelektuální, společenský, v komunitě ap.). Nejvyšším projevem lidského života, který se zároveň výrazně liší od jiných projevů života na zemi, je život duchovní; v něm se všechny projevy lidského života integrují. „Životní poruchy“ – neurózy mají svůj původ mimo jiné v tom, že chybí oblast, ve které se všechny projevy života spojují. M8me-li přijmout vlastní život, musíme pochopit, že tou oblastí, do které se všechny projevy lidského života sbíhají, je duchovní život. Tato životní podstat není v rozporu se žádným z životních projevů, nýbrž je všecky zároveň přesahuje a spojuje.

b) Přijmout život, to také často vyžaduje neobyčejnou citovou a duševní připravenost. Projevuje se to odvahou, vytrvalostí, věrností. Svůj život může přijmout jen člověk, kterému na tom opravdu záleží, člověk, který se nebojí strhnout masku životní přetvářce. Protože nám tato odvaha a odhodlanost nejednou chybí, měli bychom o ni dárce života často prosit.

c) Přijmou svůj život také znamená mít k něčemu tvůrčí postoj. To se týká jak oblasti duchovní, tak intelektuální a emocionální. Při opravdovém přijetí vlastního života není místo pro rezignaci, útěk, ústup. Takové postoje jsou vždycky projevem vzpoury proti životu. Život každého z nás je neopakovatelný, proto také nemůže být napodobováním cizích vzorů. Ve snaze vyrovnat se se svým životem co nejlépe se sice můžeme povzbuzovat k obětavosti a úsilí tím, že máme před očima životy svatých nebo o nich dokonce rozjímáme, přesto však nikdy nesmí jít o kopírování cizího života, nýbrž o hledání způsobu, jak realizovat ten svůj. Odpověď na tuto otázku nemůžeme najít někde mimo sebe, vně svého života: v moudrých knížkách, v radách „velkých mistrů“. Chceme-li ji nalézt, musíme navázat dialog s vlastním životem, s tím, co jsme prožili. Bůh totiž v našem srdci působí po celý náš život.

d) Přijmout svůj život znamená přesáhnout sám sebe, překročit to, co nás omezuje. Dalo by se říci, že to má něco společného s umíráním. Umírání je vždycky těžké. Skutečnost, že náš život skončí, se nás nemůže nějakým způsobem nedotknout, a tak jako jsou pocity spojené s růstem, se vstupováním do života radostné, jsou pomíjejícnost života a umírání těžké a bolestné.

e) Přijmout život znamená přijmout i smrt. I kdyby celý život byl jen řadou úspěchů a radostí, přece jen přijde okamžik, kdy budeme muset všecko opustit. Člověk, který nepřijal do svého života Boha, nutně pak protestuje, má-li opustit to, co považoval za podstatu a jádro své existence. Přijmout život můžeme jen tehdy, vpustíme-li do něj Boha.
Ten, kdo plně přijímá svůj život, nezabývá se sebou. Když svůj život přijímáme se vším všudy, přestáváme na něj myslet; a právě to je ta nejvyšší forma jeho přijetí.

f) Máme-li přijmout svůj život, vyžaduje to také přítomnost druhého člověka. Uzavření se do sebe, vyhýbání se lidem jsou projevy útěku od života. Jsou v životě situace, které bez přítomnosti druhého člověka přijímáme těžko. Ale na druhé straně to vyžaduje i samotu, samotu přijímanou naprosto svobodně, samotu, která není útěkem, ale hledáním příležitosti, jaks e vnitřně ztišit a hlouběji se nad sebou zamyslet.
Takto chápaný postoj k životu samozřejmě přesahuje naše lidské síly, proto také potřebujeme pomoc od dárce života, od samotného Boha. V našem přijetí života má být přítomen Bůh.

g) K tomu, abychom přijali svůj život, nestačí absolvovat nějaká cvičení, tréninky, nestačí absolvovat nějaký kurz, podrobit se psychoanalýze. Přijímání života je proces trvající celý náš život. Nejvyšší formou tohoto přijetí je přijetí vlastní smrti, kdy přijímáme nejen svůj život vegetativní, který okamžikem smrti končí, ale život celý, tedy i ten, který přesahuje práh smrti. To je nejvyšší forma přijetí života. Není to útěk od jeho podstaty, ale směřování do jeho centra.
Znamená to akceptovat také tajemství, poněvadž jako křesťané nejen – že věříme v osobního Boha, ale přijímáme i tajemství Božího vtělení – věříme v Ježíše Krista. Pokud jde o tajemství, je snadnější vymezit, čím toto tajemství není, než definovat, čím je.

Z knihy Józef Augusty, Lucyna Slup: Umět přijmout vlastní život, vyd. Karmelitánské naklad. Kostelní Vydří 1999 kna.cz (din)