Jaká byla ostravská konference?
Ve středu večer jsem přijel do Ostravy na konferenci, která začala mší svatou. Po mši byla adorace. Ve čtvrtek ráno začal program ranní modlitbou v podobě chval. Po nich byla přednáška P. Daniela Ange na téma „Živá naděje v Kristu“. Tato přednáška mě velmi zaujala. Ten člověk je opravdu zapálený pro Krista.
Povídal o tom, jak Ježíš žil svůj život úplně stejně, jako každý z nás. Bůh viděl, jak lidé žijí a už se na to nemohl dívat a tak řekl syn: „Já půjdu“. A Bůh stvořil ženu, která je bez hříchu, aby se mohl syn Boží narodit. Poslal anděla, aby se jí zeptal, jestli chce dát své tělo Bohu, jestli se chce odevzdat do Božích rukou, jestli mu chce dat svoje ruce, svoje oči, svou tvář, své srdce, aby skrze ně mohl Bůh milovat Ježíše. Ježíš žil v Mariině břiše devět měsíců úplně stejně jako každý z nás. A náš Bůh byl taky tak malý a bezmocný. Jeho Otec o něm věděl stejně jako ví a touží po každém z nás. Není nikdo, kdo by byl počat a Bůh k němu neřekl své ano. A protože si Bůh zamiloval maličké a byl a je maličký i dnes v eucharistii, můžeme ho přijímat a rozdávat můžeme s ním taky dělat co chceme, dal se nám úplně. Přiblížil se nám tak, jak to nejvíc šlo. Proto v něm máme všechnu naději, protože nám je tak blízko, že On je tu teď v tuhle chvíli.
Tato přednáška mi dala hodně. Mohl jsem vidět všechno z trochu jiného pohledu. Ne Maria šla sama k Alžbětě, ale to Ježíš jí tam dotáhl. Pochopil jsem, jaký jsem zázrak, jaký je zázrak to, že se mohou děti rodit a žít. Je nádherné zjistit, že mě Bůh miloval ještě před mým početím. Ježíš přišel sem k nám, aby nám ukázal cestu a na konci nám otevřel bránu do svého království tím že naše hříchy přibil na kříž. Ale On neodešel, On tu zůstal s námi, jako člověk a dal nám svého Ducha.
Odpoledne měli přednášku manželé Eisenhardtovi na téma „Je čas ve víře čekat a čas jednat“. Mluvili o tom, že je potřeba ptát se Hospodina, co a kdy to máme dělat. Někdy se to týká celého našeho života. Paní Eisenhardtová chtěla vždycky jet jako misionářka do Afriky, ale vždycky jí v tom něco bránilo a trvalo čtyřicet let než se tam dostala. Bůh jí dal tu touhu tam jet, ale čtyřicet let tahle touha zrála, tak jako nechal Bůh Izrael putovat čtyřicet let pouští.
Večer byl koncert manželů Pinknerových a dalších hudebníků, kteří jinak velmi známé křesťanské písně předvedli v opravdu skvělém aranžmá. Nešlo jen o koncert a o provedení, šlo o skutečnou modlitbu chval.
Pátek začal také modlitbou. Po té byla přednáška P. Aleše Opatrného na téma „Už je toho dost, Hospodine“. Často říkáme: „Už je toho dost, Hospodine,“ protože nepouštíme Boha do našich životů, nenecháváme ho jednat. Namísto toho se snažíme spasit svět sami. Jediný způsob, jak můžeme Hospodinu pomoci je, že mu řekneme: „Už je toho dost, Hospodine, už je dost té naší samostatnosti. Ty jsi vyšší než všechno, co žiji a o co se snažím.“ Je lepší nechat jednat Boha skrze nás než jednat sami.
Pak byla příležitost ke svátosti smíření a adorace. Odpoledne byla svědectví o doufání proti vší naději a večer byl dělený program. Já jsem byl na programu pro mládež, který pořádali lidé z DTS (Discipleship Training School) z Holandska. Bylo to vyučování o tom, jak předávat Krista spolužákům a lidem našeho věku, kteří o něm nic neví. Bylo to zajímavé. Naučil jsem se, že je potřeba mluvit o svém příteli Ježíši. On není vzdálený, je to můj přítel a já se o něj dělím s ostatními.
V sobotu ráno byla jako obvykle modlitba. Dopoledne měla Kateřina Lachmanová přednášku „Naděje za druhé - přímluvná modlitba“. Nebyla o tom, že se musíme přimlouvat za ostatní, ale o tom, jak se modlit, aby naše modlitba byla Bohu milá. Bůh je všemohoucí a vševědoucí. Když předstupujeme před Pána, předstupujme takoví, jací jsme a ne s přetvářkou, když se za někoho modlíme, musíme pro něho mít místo v srdci. Bůh není jako tenhle svět, On čeká, až k němu přijdeme a ukážeme mu co potřebujeme.
Odpoledne nám povídal P. Vojtěch Kodet o cestách ven z beznaděje.
Večer jsme se modlili za nadějné i beznadějné, za naše aktuální situace dneška i minulosti. Duch svatý působil a uzdravoval. Tato modlitba je na konferenci vždy a je to prostor pro Ducha svatého, aby mohl mluvit ke každému z nás osobně a působil v nás to co je pro nás nejlepší.
Neděle nebyla mezi dny na konferenci vyjímkou, protože jsme jako vždy začali společnou modlitbou chval. Myslím, že je dobré začínat každý den modlitbou, nejen jednou do roka na konferenci. Každý den nám totiž Pán dal, ať už je ten den hezký nebo ošklivý a v každém dni s námi chce Pán žít, proto je třeba mu hned ráno otevřít své srdce a tak ho vlastně nechat, jako toho, kdo mi bude radit a já budu jeho rady poslouchat. Proto každý den začínal modlitbou, aby byla celá konference vedena Pánem a ne těmi lidmi, co byli na pódiu.
Po modlitbě měli manželé Ženíškovi přednášku „Láska k církvi“. Církev je tělo Kristovo, do kterého patříme, pokud chceme Krista následovat a také jsme byli v Krista pokřtěni. Proto je potřeba Pána prosit o odpouštějící lásku, abychom mohli milovat, přes všechny chyby a nedostatky nás všech. Poté již přišla závěrečná mše, při níž jsme se modlili za všechny rodiny.
Myslím, že hlavním obohacením letošní konference bylo, že se změnily mé pohledy na Boha a na to, co dělal a stále dělá. Bylo to také setkání s lidmi, kteří za Pánem jdou, a spolu s nimi vytváření společenství. Myslím, že to přineslo požehnání i celé Ostravě a místním věřícím.