Jemu na vás záleží I.

Tato přednáška zazněla na Katolické charismatické konferenci 2004 v Českých Budějovicích.

Milí bratři a sestry, ráda bych mluvila česky, ale ještě mi to nejde; až budu starší. Budu mluvit slovensky. Je pro nás důležité takto společně být a společně prožívat tyto chvíle. Je to dar společenství a je to zároveň dar církve, protože církev je pouze tam, kde jsme společně. Církev vznikla takto, jako společenství, a skrze společenství se vždy obnovuje. Pavel v jednom listu říká: zůstávejte spolu a buďte za to vděční. Je pravda, že se rozjedeme domů, do svých minispolečenství a někdy je to všechno jinak. Jeden přítel říkal, že tato setkání potřebuje, ale že je nenávidí. Když jsem se ho zeptala, proč je takový rozladěný, odpověděl, že mu to připadá jako duchovní doping, kde společně chválíme Pána, kde je naše víra nějaká jiná, protože se neseme navzájem, ale on je potom sám a nezvládá všechny věci stejně, jako je nezvládal předtím. Žije schizofrenii, když je tady a když je sám. Postupně ho to přešlo, protože pochopil, že skutečná škola života s Bohem je právě v té všednosti života a že je v ní možné s Bohem žít. Ale tyto chvíle člověk potřebuje, potřebuje být spolu s ostatními.

1 Petr 5,7: Všechnu svou starost vložte na něj, neboť mu na vás záleží. Přivlastněme si tato slova tak, že je k nám mluví Duch svatý. Když slyšíme Boží slovo, poslouchejme i toho, kdo je říká; hovoří-li přímo Bůh, představme si Boží tvář, když mluví skrze své apoštoly, skrze Pána Ježíše, představme si a vnímejme jeho. Když Petr říká tato slova, uvědomme si, kdo je říká. Na začátku byl odhodlaný nechat všeho a jít za Kristem, pak prochází školou života a na sklonku života jsou tato slova jeho vyznáním: jemu na vás záleží, on se o vás stará. Tato slova nám říká ten, kdo ví, co znamená zapřít Krista, zapřít sám sebe, kdo ví, co je selhat. Říká to ten, který musí pochopit, že Boží láska je adresována každému člověku na této zemi; pro něj to nebylo jednoduché pochopit, protože byl Židem, součástí vyvoleného, privilegovaného národa. Boží láska je určena pro každého z nás, ale i pro všechny, kteří jsou kolem nás na celém světě. On je svědkem toho, co říká. Bylo by dobré, aby nám tato slova nezněla zvenčí, ale aby v nás zněla neustále, aby v nás vytvořila jakousi vnitřní atmosféru, do které jsme ponořeni, ať už jsme na takovémto setkání anebo doma. Je možné, abychom v atmosféře těchto slov žili své obyčejné dny. Proč je to možné pro každého z nás? Jak to, že společně s Petrem můžeme svědčit o těchto slovech sobě i druhým lidem? Bohu na mě záleží, on se o mě stará, jemu na nás záleží, on se o nás stará.

Jan 15,9.5: Jako si Otec zamiloval mne, tak jsem si já zamiloval vás. Zůstaňte v mé lásce. Kdo zůstává ve mně a já v něm, ten nese hojné ovoce; neboť beze mne nemůžete dělat nic. Tato slova se týkají každého z nás, není to žádná křesťanská fráze. Někdy těmto slovům rozumíme zvláštně. Chápeme to tak, že se díváme na sebe a kontrolujeme se, zda jsme něčemu dostáli a nedostáli, vidíme svá selhání, své slabosti, vidíme spoustu věcí, které nás oddělují od Boží lásky. Těžko se nám v těchto chvílích věří, že my v Bohu jsme, že zůstáváme v něm a v jeho lásce. Druhá věc je, že Ježíš mluví vážně a jsou to jedna z jeho posledních slov: zůstaňte v mé lásce, protože beze mě nemůžete udělat nic. Nám se zdá, že bez něj můžeme dělat spoustu věcí, můžeme dokonce i hlásat jeho slovo bez něj. Mohu dělat spoustu věcí díky svým schopnostem a nemusím mít povědomí o tom, že jsem plně ponořen do Boha. Kdy poznám, že jsem v tomto stavu? Když se ve mně vynořují všelijaké problémy, moje nejistoty a strachy, když se příliš kontroluji, když se příliš dívám na sebe a když začínám počítat svá selhání a své úspěchy. Toto je stav, kdy si můžeme uvědomit, že nejsme v Pánu, že žijeme sami se sebou, že žijeme více méně podle sebe a sebe máme v centru. To nás nejvíce tíží a vzdaluje od Pána. Co s tím? Cantalamessa vysvětluje paradox křesťanského života, jak někdy dokážeme naši víru a náš vztah s Bohem převrátit naruby: ve vztahu s Bohem, ve vztahu lásky vidíme často především sebe. Známe přikázání lásky: milovat budeš Boha celým svým bytím a svého bližního jako sebe. Toto přikázání nás zároveň odsuzuje, protože mu nedostojíme. Paradox je v tom, že si musíme nejdříve uvědomit, že my jsme milováni Bohem.