Jemu na vás záleží III.

Tato přednáška, jejíž poslední část zde přinášíme, zazněla na Katolické charismatické konferenci 2004 v Českých Budějovicích.

Chci vám představit jiný obraz, který se týká našich představ, jak zůstávat v Boží přítomnosti. Mt 8,23-27: Vstoupil na loď a učedníci ho následovali. Vtom se strhla na moři veliká bouře, takže loď už mizela ve vlnách; ale on spal. I přistoupili a probudili ho se slovy: "Pane, zachraň nás, nebo zahyneme!" Řekl jim: "Proč jste tak ustrašeni, malověrní?" Vstal, pohrozil větrům i moři; a nastalo veliké ticho. Lidé užasli a říkali: "Kdo to jen je, že ho poslouchají větry i moře?" To jsme také my, bouře na moři je pro nás bouře života. Co by se stalo, kdybychom si mysleli, že zahyneme, že to nepřežijeme? Také bychom volali Ježíše, aby něco udělal. Učedníci většinou viděli Krista konat: uzdravoval, osvobozoval, když mluvil, dával život a oni šli za ním. I naše životní cesta je taková. Jdeme za Kristem, protože on nemluví jako člověk, ale jako Bůh. Má slova věčného života, i když mu často nerozumím a je to pro mě tvrdá řeč; on ale ví, co říká. Vidím jeho skutky ve svém životě: každý z nás by mohl svědčit. My také chceme, aby v našem životě stále konal. Ale tato situace je zvláštní: on spí, nic nedělá. Snad nevidí, že je kolem nás bouře, nevidí, že vlny zalévají loď, na které jsme, snad neví, že neumíme plavat? Mám strach a on nic nedělá, spí. Jsme v podobných bouřích, voláme k Bohu: dělej něco, zachraň, nevidíš? A nic, on spí. Kdyby ho nevzbudili, co by se stalo? Zahynuli by, utopili by se s Ježíšem. Zůstat v Kristu, v jeho lásce znamená žít svou životní cestu jako v této loďce. Nebudeme ušetřeni bouří, ani v nitru, ani venku, ale jsme-li s ním a skrze víru můžeme být, nebojme se, že se utopíme; nemůžeme se utopit, Pán Ježíš by se nemohl utopit. Je potřebné, abychom v životě měli i tyto zkušenosti, nejen ty, kdy Bůh vyslýchá naše modlitby; to potřebujeme také, to je zkušenost víry, ale je tu i tato zkušenost prožívání své slabosti i bouře našeho života společně s Kristem a nebát se, že se utopíme. Strach asi mít budeme, ale jinou šanci nemáme. Když jsem byla malá, zažili jsme doma situaci, která nás stála mnoho slz a utrpení a často jsem kvůli tomu prožívala hlubokou úzkost. Seděla jsem na lavičce a plakala jsem, vstoupil otec a viděla jsem jeho strhanou tvář a bolest v očích a on si unaveně sedl vedle mě a jen seděl. Zeptala jsem se: co budeme dělat? On jenom řekl: neboj se, dokud jsem s vámi, nemusíte se bát. To bylo všechno. Situace se nezměnila, utrpení pokračovalo, ale uvnitř se utišila jedna bouře, i když ta venku trvala. Opřela jsem se o jeho slova; jako dítě jsem to potřebovala a byla jsem toho schopná. Později jako dospělý člověk, když jsem objevovala Boha a četla jsem Mt 28: hle, já jsem s vámi po všechny dny až do skonání věků, v té chvíli jsme si vzpomněla. On je se mnou po všechny dny mého života až do jeho konce. Pochopila jsem, že když jsem se jako dítě dokázala opřít o otcova slova a zvládli jsme to, tak i teď, když se opřu o Ježíšova slova a skrze něj o slova Otcova, zvládnu to. I když máme mnoho strachů a nejistot a častokrát se trápíme ne kvůli sobě, ale kvůli druhým lidem, nezapomeňme, že nás Ježíš všechny miluje a na nás je zůstávat v jeho lásce a v srdci s těmi, které máme rádi.

Na závěr ještě jednu věc. Řím 14: Nežijeme sami sobě, ale žijeme i umíráme v Kristu. Jsme tedy v něm, ale nestačí, abychom své křesťanství žili jen sami pro sebe, pro svoji osobní spásu. My se potřebujeme navzájem, všichni lidé na této zemi jsme společenstvím, pro které Kristus zemřel a vstal z mrtvých. Pán Ježíš zemřel za každého člověka na této zemi. On je ten, kdo rozšiřuje naše srdce, abychom z nich nevyloučili nikoho. I když se oprávněně na někoho zlobím nebo ho zkritizuji, nesmím dovolit, aby v mém srdci rostla nenávist. Dá se tomu zabránit, když se znovu vracím do Otcovy náruče, neboť tam jsme všichni, tam jsem se všemi, které mám kolem sebe.

Dám vám hádanku: Když se modlíte za své blízké a myslíte na ně, toužíte po tom, aby se i oni setkali s Bohem? Máte v srdci modlitbu za jiné lidi. A vy s tímto srdcem, v kterém máte druhé lidi, se vrháte do Otcovy náruče. Kde jsou tito lidé? Jsou ve vašem srdci a vy jste v Pánu. Ježíš nám říká, že když budeme prosit podle jeho vůle, že nás vyslyší. Když se budu modlit za spásu někoho blízkého, vyvraťte mi, že mě nevyslyší. Řekli bychom, že je to třeba vidět. Celý život můžu vidět, že nevyslyšel. Nevěřím tomu. Nevěřím, že by nás Pán mohl nevyslyšet v modlitbě, která je podle jeho vůle. Co se týká spásy druhých lidí, mám jistotu, že je to podle jeho vůle. My nežijeme pro tento život. Děláme všechno proto, abychom si navzájem pomáhali, což je potřebné, ale jsou chvíle, kdy jsme bezmocní. Nejsme ale tak bezmocní, máme tuto modlitbu, máme Pána, lásku a naději. S láskou je třeba se modlit za druhé lidi, bez lásky je tato modlitba o ničem. Modlitba není nic jiného než moje vyjádření lásky. Když prosím Pána o cokoli, prosím i jeho Otce, který mě miluje, a prosím ho jako dítě, které je jím milované: toto je modlitba a týká se i druhých lidí kolem mě. Modlit se znamená milovat a milovat znamená modlit se. Skutečná láska má mnoho tváří. Náš život není o úspěchu, dokonce není ani o vyslyšených modlitbách. Náš život je o lásce, která nepočítá a nezaměřuje se na úspěch. Láska je dostatečná sama v sobě a ona z nás dělá lidi. Ať nás Pán osvobozuje od našich strachů, které pramení z toho, že si nechci přiznat, že jsem Bohem milovaný člověk. Ať nás osvobozuje od strachů, které pramení z nejistot. Jsme na loďce života s Ježíšem a na ní jsou v mém srdci i ti, za které prosím: věřme v tuto modlitbu! Možná neuvidíme ovoce hned, možná ani za tohoto života, a přesto mi tuto modlitbu nikdo nevezme a víru v její vyslyšení také ne. Je to věc osobní víry, člověk to hodně potřebuje i s ohledem na lidi kolem.

Řím 8,31-32: Je-li Bůh s námi, kdo proti nám? On neušetřil svého vlastního Syna, ale za nás za všecky jej vydal; jak by nám spolu s ním nedaroval všecko?

Lk 15: v podobenství o marnotratném synu mi jde o staršího syna, který je v domě svého otce, ale žije tam jako sluha, i když mu to nenáleží. Vidí, že otec vystrojil hostinu pro bratra, který všechno promarnil, a on nedostal ani jednu ovečku. Pavel říká: jak by nám s ním nedaroval všechno. Ale věříme tomu? Také se občas domáháme jedné ovečky: sloužím ti a dělám, co je třeba, a ty mi nedáš ani tu jednu ovečku. Otec mu říká: synu, ne sluho, ty jsi stále se mnou, všechno, co je mé, je i tvoje. Jak rozumíme těmto slovům? Co je to otcovo, co je zároveň naše, co znamená, že nám daroval všechno? Nebyl by dobrý otec, který by před námi zametal a dopřál nám, abychom všechno měli; taková cesta neexistuje. Připravíte tento život svým dětem, a co z nich vyroste? Skrze co se stáváme lidmi? Skrze naše slabosti a prohry, ale skrze to poznávám, kdo jsem, jinak bych Boha možná vůbec nepotřebovala a nepoznala bych, že jsem dítě, které se učí žít, učí chodit a přitom padá. Daroval nám všechno, daroval mi svou lásku, své objetí, svou náruč, ve které mohu všechno prožívat. Co ještě potřebuji navíc? Pavel dále říká: kdo bude žalovat na vyvolené Boží? V první řadě já na sebe, pak na mě druzí mohou ukazovat prstem a právem, ale někdy si myslím, že to může být i Bůh. Pavel odpovídá: je to Bůh? Ne, ten ospravedlňuje. Další slova jsou podobná: kdo vás odsoudí? Další verš: je tu Kristus, který zemřel i vstal z mrtvých, je po Boží pravici a přimlouvá se za nás. On nás odsoudí? Ten, který za mě zemřel? My se nemusíme bát a žít v otroctví našich hříchů, soudů a žalob. Náš Bůh nás v první řadě miluje; když si to člověk uvědomí, nemůže zůstat pod obžalobou svojí nebo druhých lidí. Pán ospravedlňuje a na mě je jen vstát, jít a se zkroušeným srdcem se mu vrhnout do náruče se slovy: odpusť. Pavel říká: kdo nás tedy odloučí od Kristovy lásky? Pavel ví, co říká v dalších slovech: co nás odloučí od Kristovy lásky, soužení nebo úzkost, pronásledování nebo hlad, nebezpečí nebo meč? Když mi bude jakkoli těžko, když vím, že jsem v Kristu, přežiji, i když je to těžké. Proto Pavel dodává: pro tebe býváme umrtvováni celý den, pokládají nás za ovce na zabití. Je to realita našeho života, jsme křehké nádoby, ale určené ke slávě Boží. Často v sobě prožíváme smrt, ale jsme stvořeni pro našeho Pána a on je s námi a my jsme v něm. Někdy se cítíme špatně, unavení, je to součást našeho života. A přece: toto hluboké vědomí v nás nám dá sílu jít dál a dá nám naději, abychom se na sebe vždy dívali pohledem Otce. Pak s Pavlem můžeme říct: v tom všem slavně vítězíme skrze toho, který si nás zamiloval. Toto naše vítězství v Kristu není o lidské dokonalosti, ale o lásce, kterou mě Bůh miluje, a já mu mohu odpovědět. Toto vítězství sestává z mnoha mých životních proher a pádů, ale je láskou, která nepočítá. A proto jsem přesvědčen, že ani smrt, ani život, ani andělé, ani přítomnost, ani budoucnost, ani minulost mě nemohou odloučit od Kristovy lásky, od lásky Boží, která je v Kristu Ježíši. Amen.