Ježíš ano, církev ne? (část I)

Všechny vás zdravím ve jménu Pána Ježíše. Omlouvám se, že neumím mluvit vaším jazykem. Ale zároveň je pravda, že jsme charismatická konference, a jedním z darů Ducha, ducha svatého, je dar jazyků. Ale to nefunguje vždy tak, jak bychom chtěli.
A proto tady máme tlumočníka.

Dostal jsem na dnešní ráno téma – církev ano, ale Ježíš ne.
Za chvilku to téma můžeme přepsat na Bůh ano, ale Ježíš - to ne. Dalším krokem může být: člověk ano, ale Bůh ne. Posledním krokem na tomto žebříčku bude zničení člověka.
A naneštěstí se to na mnoha místech stává. Není církev, neuznává se Bůh a potom taky není ani člověk. Lidé žijí v kultuře smrti.

Pojďme přímo k tématu a pohleďme na to, co je církev, o které mluvíme. Mnohokrát jsme přišli k ohni a obdivovali jsme, jak je to krásná věc. Oheň je nádherný. Voda je nádherná. Vítr je nádherný. Ale pokud nemá oheň, voda a vítr nějaké hranice, limity, tak pak se pro člověka stanou nositeli neštěstí. Ale nebuďme hned pesimističtí. Dnes vidíme v církvi oheň. Vidíme, že duch svatý se šíří celým světem. Vidíme, že v církvi vznikají nová duchovní hnutí. Pozorujeme, že mnozí lidé se obracejí a vydávají život Ježíšovi. Podíváme-li se na nějakou evangelizační akci, tak s úžasem sledujeme, jak je nádherné, když se Bůh dotýká lidských srdcí. A nebo vidíme, jak v nějakém národě vznikají různé komunity, společenství. A tak všude můžeme zahlédnout obnovu charismat. A to je ten druhý pohled na církev, ten optimistický.

Ale nebudeme úplně vynechávat ten pesimistický obraz církve, kterým jsme začínali: ateismus, pohanství, lidé vyhledávající okultní věci, satanismus, lidé, kteří se uspokojují pomocí drog, alkoholu, lidé, kteří jsou svázání penězi, lidé, které uctívají různé idoly, manželství, která jsou tolikrát rozpadlá, bolavá. My tuto smutnou část života církve nemůžeme pominout, nebo-li vůbec smutnou část lidstva.
Ale zároveň nemůžeme odsunout stranou tu nádheru celé té věci, a tudíž mluvíme o ohni. Oheň je nádherná věc, ale pouze tehdy, když zůstane v hranicích krbu. Ale pokud necháme ohni volné působení, tak potom je to oheň, který zabíjí. Nebo se může rozhořet a zničit, vyplenit mnoho. Oheň, který je mimo krb, kam patří, je nebezpečným. Ale pokud oheň zůstane v krbu, tak je to opravdu nádherná věc – dává světlo, dává teplo. A tímto ohněm je Pán Ježíš, je jím duch svatý. A tímto krbem, kde má hořet oheň, je církev. Tím nechci říci, že církev je zde pro to, aby našim aktivitám stavěla hranice, limity. Církev je mnohem víc. Církev je matkou. Církev je místem, kde já konám nebo žiji z moci Ducha svatého. Bez církve Ježíš nemá moc, nemůže se projevit. A jak uvidíme o něco později, nemůžeme oddělit Ježíše od jeho církve. Zejména z toho důvodu, že církev je nevěstou Pána Ježíše.

Pojďme nyní postupně a snažme se lépe porozumět, čím je církev.
Začal bych otázkou, co je Božím plánem pro lidstvo? Často mluvíme v církvi o plánech. A také Bůh má plán. Ten plán nám byl zjeven zvláště skrze svatého Pavla. Pokud si najdeme v Písmu list Efezským 1,4-5, tak můžeme číst o tom, co je Božím plánem pro lidstvo. Čteme: v něm nás již před stvořením světa vyvolil. Tedy my jsme lid vyvolený. Nejsme stvořeni nějakou náhodou. To, že existuješ znamená, že Bůh chtěl abys zde byl. Bůh chce, abys žil. Jsme vyvolený lid. Vyvolený k čemu? Abychom byli svatí a bez poskvrny před jeho tváří. To je Boží plán pro každého z nás. A pokud já toužím opravdu po naplnění svého srdce, tak směřuji k naplnění plánu, který Bůh připravil, totiž abych byl svatý. Jsme všichni povoláni ke svatosti. Svatost není povolání jen pro pár jedinců, ale je to plán pro každého Ježíšova učedníka. Chtěl bych říci velice jednoduše, co to znamená být svatý.
Dám vám k tomu dva jednoduché příklady ze života Matky Terezy. Podle ní znamená být svatý – znamená to dělat malé věci s velikou láskou. Víte, proč nejsme svatí? Protože se snažíme dělat veliké věci s malou láskou. Ale být svatý znamená dělat malé věci s velikou láskou. Malé věci – třeba vaření, praní prádla, vychovávání dětí, jsou to maličkosti, ale s velikou láskou. A v tom spočívá svatost. Takže vidíte, že svatost je možná pro každého z nás.

Druhým poučení bude ze života Matky Terezy. Ona říká: jsem tužkou v Boží ruce. Tužka nedokáže sama od sebe nic. Ale v Božích rukou tato tužka může vytvořit nádherné umělecké dílo. Tužka se musí snažit o to, aby byla umělci k dispozici. Já se také vydávám cele do rukou Pána Ježíše. A když se s ním nakonec setkám, tak nebude jeho otázka: byl jsi králem, biskupem, vládcem, jeho bude zajímat, jestli jsem mu byl k dispozici. Neboť to je právě cíl, ke kterému jsme byli povoláni.

Budeme pokračovat ve slovech apoštola Pavla: „ve své lásce nás předem určil, abychom rozhodnutím jeho dobroty, byli skrze Ježíše Krista přijati za syny.“ To je vaše důstojnost. Jste adoptovaní Boží synové a dcery. A pokud budeme nad tímto slovem rozvažovat, tak rozjímáme o celém svém životě. Jsme synové Boží.
Podívejte se na toho, kdo sedí vedle vás. Možná ho znáte, možná ji neznáte. Ale nezapomeňte na to, že ta osoba vedle vás je princeznou, je princem. A to vůbec nepřeháním. Jsme synové a dcery Krále. Jsme synové a dcery Stvořitele. Jsme synové a dcery Boží. A to není jenom nějaká symbolika. To je skutečnost. Jsme synové a dcery Boží.
A právě proto nám Bůh chce zjevit svůj plán. Pokud v té první kapitole najdeme verš 9-10: „když nám dal poznat tajemství svého záměru.“ Tak Bůh nám chce ukázat tajemství svého záměru s námi. Podle svého plánu, podle rozhodnutí, které si předsevzal ještě dříve před Kristem. Podle tohoto plánu, až se naplní čas, bude přivedeno všechno na nebi i na zemi k jednotě v Kristu. Tedy Božím plánem je sjednotit všechno co je na nebi i na zemi pod panství a vládu Kristovu. Jinými slovy, Božím plánem je učinit z Božího lidstva jednu rodinu, která je podřízena Kristu. A tím má být církev. Jako Ježíš takto mluvil, když chtěl všechny shromáždit do jednoho ovčince. Teď nechceme mluvit o církvi jako instituci, o její struktuře. Ale chceme zde být církví, která se klaní Kristu, jako jedinému Spasiteli. Nechceme říci, že všichni, kdo dobře věří, budou spaseni. Teď není čas, abychom rozebírali jistotu spasení, kdo jak věří, kdo jak bude zachráněn, neboť Bůh je milosrdný ke každému. Bůh chce se rozdílet o veškeré své bohatství a dát ho každému na celém světě. Všechno Boží bohatství je právě v Ježíši. Právě tuto důstojnost, kterou nám Bůh nabízí, můžeme dosáhnout skrze Krista, v Kristu a s Kristem.
Nyní si najdeme Galatským, 3,27. Čteme zde u svatého Pavla, že Boží plán se může zcela naplnit právě v církvi. Čteme: „neboť vy všichni, kteří jste byli pokřtěni v Krista, jste také Krista oblékli. Už není rozdíl mezi židem a pohanem, mezi otrokem a člověkem svobodným, nebo mezi mužem a ženou, neboť jste všichni jedno v Kristu Ježíši.“
Pokračujeme dál, abychom našli v Písmu právě ty základní pravdy. Přicházíme k 1Pet 2,4-5. Čteme zde, že v církvi, ta budova má svůj nárožný úhelný kámen. Ale my jsme zároveň kameny živými. My všichni jsme církví. Není to tak, že by církev byla na jedné straně úřad a hierarchie, na druhé straně ti všichni ostatní – ale my všichni jsme jedno, jsme všichni Božím lidem.

Poté co jsme si postavili základní pravdy, které najdeme v Písmu, chtěl bych více mluvit o tom, čím církev je. Na té budově, kterou máme popsánu v této epištole, pracují tři řemeslníci, umělci.
Prvním je architekt, tím je Otec. On celou tu budovu naplánoval. To je ten, který učinil plány. A už jsme to četli u Efezským. On je ten, který buduje budovu, ve které chce sjednotit všechno v Kristu.
Druhým, kdo tvoří stavbu je Syn. On je Stavitel. On je ten, který vykonává plány. Skrze uzdravení může stavět, skrze osvobozování, skrze odstraňování různých překážek, které jsou proti té stavbě. Mezi všechny přináší svoji jednotu. Když mluvíme o Ježíši, tak je to zvěst pro každého. Když jsem byl v Pakistánu, mluvil jsem k davu čítajícímu šest tisíc lidí a dvě třetiny z nich byli muslimové. A já jsem si tam dovolil říkat naprosto jasně o Ježíši, který nás všechny zve, který nás miluje, který je zde pro všechny. On je ten, který staví toto lidství, tuto civilizaci lásky. On je ten, který buduje toto lidství lásky. Já jsem cesta, světlo, jsem dveře. Jsem dobrý pastýř, který vás vodí na zelenou pastvu. On je tím jediným, který nám všem přináší pokoj.
A potom je zde třetí, který se podílí na stavbě. A tím je Duch svatý. Ten, který celou budovou zdobí, zkrášluje. Vybavuje ji službou, ovocem, charismaty, který dává všechny dary církvi a každému jednotlivci v církvi.
Tato stavba církve je budována třemi osobami Boží Trojice. Otec, který ji dá plán, Syn, který ji staví, Duch svatý, který tu budovu ozdobuje. A ještě jednu věc, církev to je ten vedle vás, to jsi ty. Bůh Otec naplánoval svoji svatost, Syn tě buduje, obnovuje k tomu, abys byl dokonalý a Duch svatý zkrášluje tvůj život pomocí charismat a darů.

Skutečným posláním církve je evangelizace. Církev je novým Izraelem. Jaký měl úkol starý Izrael? Bůh si vyvolil národ ne proto, že by ten jeden národ měl radši a ten druhý ignoroval. Ale vybral si národ proto, aby mu mohl zadat úkol a ten úkol mohl být splněn. Cílem Izraele bylo přijmout Boží zprávu a nechat se použít k tomu, aby tato dobrá zpráva zasáhla celý svět. Nevím, jestli všichni víte, co je to židovská menora. Menora je svícen, který má sedm svící. Každé z těchto ramen sedmiramenného svícne má zvláštní význam pro izraelský lid. Prostřední svíce znamená Izrael, a těch šest zbývajících svící znázorňuje všechny ostatní národy. Posláním Izraele je, jak vidíme na tomto svícnu, že když zapálíme tu prostřední svíci, tak ta má předat světlo ostatním svícím. Od této svíce v prostředku mají získat světlo ty ostatní svíce. A to je evangelizace. Úkolem Izraele bylo evangelizovat zbytek světa. A nyní je tento úkol předán novému Izraeli, je zde pro církev. Když nový Izrael přijal Ježíše, jeho poslání, tak nyní má na svých ramenech ten úkol přinést ho dál, evangelizovat svět. Proto také říkal Pavel VI., pokud by církev přestala evangelizovat, tak už nemá důvod své existence. Posláním církve je zpřítomňovat Ježíše v tomto světě. Neboť Ježíš vystoupil na nebesa, na pravici Boží. Ale zároveň je nyní přítomen v tomto světě. A je zde přítomen skrze svoji církev. Církev je takovou reprezentantkou, znázorněním Ježíše. Úkolem církve je zpřítomňovat Ježíše.
Ještě jednu důležitou věc. Ježíš svoji církev miluje. Když se podíváme na nádherný verš Efezským 5,25, tak čteme, jak Pavel píše: „muži, milujte své ženy, jako si Kristus zamiloval církev a sám se za ni obětoval.“ Aby ji posvětil a očistil křtem vody a slovem. A tak si sám připravil církev slavnou, bez poskvrny. Bez poskvrny, vrásky a čehokoli podobného, aby byla svatá a bezúhonná. Ježíš se obětoval za svou církev. Ježíš takto ukazuje církvi svou lásku. Nemá nikdo větší lásku než ten, kdo položí za ty které miluje svůj život. A Ježíš tak moc miloval svou církev, že za ni svůj život položil. Není pochyb o tom, že Ježíš církev miluje. A miluje ji až do toho bodu, že za ní dá celý svůj život. On se do své církve zamiloval tak, jako se lze zamilovat do nevěsty. Ti, kteří milují Ježíše, milují jeho církev. Není možné milovat Ježíše a přitom neměl v lásce jeho církev. A nejde ani, abych miloval církev bez toho, abych miloval Ježíše. Pokud se vydám Ježíši, tak zcela nezbytně se vydávám v lásce také církvi. A jsem-li vydán církvi, tak se taky potřebuji vydat Ježíši. A tyto dvě pravdy jsou podle mě velmi důležité. Z toho pak plynou důležité následky.

Můžeme potkat lidi v našich farnostech, společenstvích, kteří jsou vydáni církvi, ale nejsou vydáni Ježíši. Oni mohou dělat v církvi spoustu dobrých věcí, ale nejsou na cestě k Ježíši. Starají se o organizaci, jsou plni farních, církevních aktivit, ale nejsou skutečně zaměřeni na to, aby konali cestu v Ježíši, s Ježíšem. Nemůžete opravdově milovat církev, pokud nejste vydáni Pánu Ježíši.

Na druhou stranu můžete potkat také lidi, kteří jsou vydáni Ježíši, ale hned vidíme také, že neposlouchají církev. Ignorují to, co církev učí, nařizuje. Stále církev kritizují. Jejích odevzdání Pánu Ježíši není skutečné. Neboť ty dvě věci jdou vždy spolu – odevzdání Ježíši souvisí a provází odevzdání církvi a také naopak.

Církev je nevěstou Ježíšovou. A já nemůžu oddělit Ježíše od jeho nevěsty, od jeho církve. Najdou se lidé, kteří na církev stále ukazují prstem a něco kritizují. Po pravdě řečeno by se dalo v církvi kritizovat mnoho věcí. Ale právo církev kritizovat mají jenom ti, kdo jsou církvi vydáni. Víte, že Ježíš navzdory všemu co prožil, tak se za svoji církev nikdy nestyděl. Jsme to my, synové, kteří se občas za svoji matku stydíme. A nedochází nám, že tím, když se vzdálíme církvi, tak přicházíme i o Ježíše. Nemohu tedy říci v pravdě miluji Ježíše, ale církev rád nemám. Neboť církev a Ježíš jsou jedno. Nemůžeme opravdu ocenit nádheru a všechno dobré v církvi, pokud nejsme v ní, pokud neprožíváme to, že jsme její částí. Tím nechci říct, že jako dospělý člověk nemám právo si všimnout, že něco je správně a něco už správně není. Ježíš nechtěl církev postavit na bezvadných dokonalých lidech. Podívejme se na to, koho si Ježíš vybral za své apoštoly. Nevybíral si ty nejmoudřejší, nejchytřejší. Nevybíral si lidi, kteří už dosáhli vrcholu svatosti. Chtěl nějakým způsobem církev postavit na slabosti, chtěl ji postavit na Petrovi, který ho třikrát zapřel, jehož povaha byla velmi slabá. Chtěl stavět církev na Pavlovi, který ho tak dlouho pronásledoval, vybral si Pavla, který řekl: vidím dobro, ale pozoruji, že já dělám to zlo. Ježíš si za základ církev vybral Jakuba a Jana, kteří chtěli být v jeho království po jeho pravici a levici. Chtěl stavět církev na Filipovi, kterému řekl, kolikrát vám mám říkat, že kdo vidí mě, vidí také mého Otce. Ježíš kdyby chtěl stavě jenom na silných osobnostech, ta to by bylo něco jiného, ale on chtěl stavět na slabosti. Tak i zde vidíte i dnes Ježíš staví na naší slabosti. Nezáleží na tom, jak dobré máme vedoucí, kněze, biskupy, o to nejde. Proč? Neboť ve slabosti se projeví moje síla. Sám Pavel říkal: tehdy Pane když jsem slabý, tehdy jsem silný.

Rád bych zakončil krátkou příhodou ze života svatého Františka. Jednou se svatého Františka zeptal bratr Masseo, proč za tebou tolik lidí stále spěchá? Vždyť nejsi žádný krásný muž, nejsi zase až tak moudrý, ani nejsi moc dobrý kazatel. Tak proč tě davy stále následují? A na to mu František říká: podívej se na housle, které nejsou naladěné, některé struny jsou přetrhané. Na takové housle se nedá hrát, jsou zlomené, je lepší je vyhodit. Ale podívej se, co se stalo místo toho. Výborný houslista, virtuos tyto housle najde a i když ty housle jsou nenaladěné, rozlámané, tak tento houslový virtuos s tímto nástrojem dokáže hrát tak, že vykouzlí nádherné skladby. A když to lidé slyší, tak je to přitahuje k tomu nástroji, k jeho hudby. Oni nepřišli, aby se setkali s těmi houslemi, oni přišli kvůli tomu houslistovi. A je to tak stejně i s církví, čím je církev slabší, čím může Bůh dělat úžasné věci skrze svoji církve, tím více bude vidět, jak je církev nevěstou Pána Ježíše. A tím více bude vidět nádheru Boží, jeho majestátu. Neboť skrze slabost církve můžeme přistoupit a setkat se s Bohem.

Poděkujme Bohu za nádherné stvoření, stvoření církve. Můj Pane, chci ti dnes poděkovat, že jsem částí tvé církve. A chci ti dneska zvláště poděkovat i za to, že církev je tak slabá. Protože, můj Pane, vyznávám, že kdyby církev nebyla tak slabá, tak bych se v ní nikdy nemohl najít. Já mohu najít pokoj a utěšení v církvi, protože tam patřím, jsem taky slabý. Raduji se z toho, že církev jako matka, která je slabá, přijme mne, slabého syna. Děkuji ti, Pane, za tuto ochranu, kterou mi dáváš. Děkuji, Pane, že navzdory tomu všemu, jsem uvnitř církve a ne mimo církev. Pane, pomoz mi, abych více a více rozuměl tomu, že tě nemohu milovat bez toho, abych miloval tvoji nevěstu, tvoji církev. Pomoz mi Pane pochopit, že ty jsi tak miloval církev, že jsi se za ni obětoval. Dej mi porozumět, Pane, že mimo církev nemohu žít. Neboť, Pane, pouze skrze tvoji církev můžu prožívat lásku, bezpečí, že tam nacházím krb pro svůj oheň. Jenom díky tomuto krbu můj oheň může přinést světlo a může zahřát. Pane, učiň mě v této církvi živým kamenem. Kéž se nikdy nestávám kamenem mrtvým. A pomoz mi, Pane, pochopit, že je mým krásným povoláním vydat sebe sama k tomu, aby církev mohla být silnější. A to skrze moc Ducha svatého, kterou jsi, Pane, do mě vložil.
Amen.