Ježíš ano, církev ne? (část II)

Církev je takovou naší matkou a Bůh nás zve k tomu, abychom byli nástroji, pery v rukou Božích. Možná nás zranilo nějaké násilí. Možná tedy že jsme podobni těm rozbitým houslím. Ale o to nejde, jestliže jsme v rukou dobrého houslisty, tak Bůh nás může použít.

V církvi narážíme na tolik nedokonalostí, zlomenosti, ale úplně něco jiného je, když se na církev díváme zvenčí anebo zevnitř. Když přijdeme do katedrály, tak jsme překvapeni, kolik je tam oken s těmi barevnými sklíčky. Když se podíváme na katedrálu zvenčí, tak tam kde jsou ta vykládaná okna, tak vidíme spoustu nějakých sklíček, které dohromady nedávají žádný obraz. A těch sklíčcích nenacházíme žádný systém, obraz, harmonii. Když ale vejdeme dovnitř katedrály, tak skrze ta vykládaná skla vidíme nádherné obrazy. A to je církev.
Když se na církev díváme zvenku, tak v ní nevidíme žádnou uspořádanost. Když říkám dívat se zvnitřku církve, tím nemyslím pouze to, že jsme pokřtěni. Je totiž možné, že jsme pokřtěni a přitom jsme stále jakoby vně církve, protože naše srdce zůstává venku. Neboť dívat se správně na církev se můžeme jenom tehdy, když máme srdce milující, srdce plné lásky. Nejde o to, že bychom neviděli věci, které by mohli být trochu lepší. Nejde o to, že bychom si nevšimli tolika hříchů, které v církvi jsou. Ale jde o to, abychom se podívali na církev s láskou, s milosrdným okem.

Svatý Pavel tak krásně přirovnává církev k mystickému Kristovu tělu. A církev je jeho tajemné tělo. Podívejme se nyní na toto tělo. Vidíme tam spoustu údů, orgánů. Každá z těch částí je nezbytná. Nemůžu říct, protože nejsem hlava, tak vlastně nemám význam. Chtěl bych na tomto krásném Pavlovu obrazu mystického těla Kristova se zamyslet nad dvěma věcmi.

První věc. Potřebujeme se trpět s trpící církví. Církev trpící neznamená jenom to, že snáší utrpení kvůli pronásledování. Ale spíše církev trpící znamená, že snáší následky hříchů svých synů a dcer.

Podívejme se opět na to tělo. Pokud upadnete a zlomíte si nohu, co se tedy stane, když upadnete? Tak všechny údy, všechny části těla, se okamžitě začnou koncentrovat na pomoc tomu trpícímu údu, trpící části. Možná že vaše oči hleděly někam jinam, ale okamžitě se začnou dívat na to zraněné místo. Možná jste cosi drželi v ruce, ale nyní se vaše ruce obrátí, aby se dotkly zraněného místa. A možná i vaše mysl se zabývala něčím jiným, ale v okamžiku pádu se začne soustředit na to zraněné místo. V okamžiku toho pádu se všechny činnosti těch údů, orgánů pozastaví a začnou se soustředit na místo, kde je problém. Tomu říkáme jednota. My jsme v jednotě s tím trpícím údem. Není to tak, že by ty všechny údy se spojily, aby kritizovaly tu rozbitou část. Oni naopak se snaží společně přispět k uzdravení toho rozbitého údu. Pokud kolem sebe nacházím lidi, kteří trpí hříchem, ať už je to váš kněz, vedoucí, člen vaší modlitební skupinky, my nesmíme začít kritizovat tu osobu, ale spíše prosme Pána: Pane Ježíši, jak mohu pomoci, co mohu udělat pro to, aby ten člověk byl uzdraven? Pokud tedy Pán Ježíš před váš zrak představí hříchy nějakého člověka a vy si jich jste vědomi, potom nejste povoláni ke kritice, ale k hledání způsobu, jak pomoci.

A nyní další úvaha k tomuto. Jsme-li jako církev spojeni, tak jsme nádherní, jsme blízko dokonalosti. Ale pokud jsme rozhádaní, nesjednocení, tak je to ošklivý pohled. Dám vám příklad. Podívejte se na moji pravou ruku. Moje ruka je spojena s celým tělem. A protože je spojena s mým tělem, mé tělo je celé, je dokonalé. Ale co kdybyste třeba moji ruku potakali támhle někde na chodbě v hale. To by bylo dost hrozné, to byste utíkali. Neboť jestliže moje ruka je spojena s tělem, pak je tu proto, aby moje tělo bylo dokonalé. Ale pokud se tato ruka oddělí od těla, tak je vlastně neživým členem těla a je to něco ošklivého. Jste-li ve spojení s církví, tak zde jde o jakousi dokonalost. Ale jste-li od církve oddělení, jste-li v nejednotě, tak je to nehezké. Takto nádherně nám svatý Pavel představuje církev, když o ní mluví jako o tajemném Kristově těle.

Druhý vatikánský koncil nám církev přibližuje ještě jiným obrazem, když mluví o Božím lidu putujícím do zaslíbené země. Jsme všichni jedním lidem a my všichni jsme na cestě. Nikdo nedorazí do cíle. Nikdo není ještě v cíli. My všichni stále putujeme. Cestou na nás přichází únava. Jak putujeme, tak častokrát jsme otráveni, už nás to nebaví. Častokrát zhřešíme, někde upadneme. Všichni tam jsme proto, abychom si navzájem pomáhali, abychom se posilovali, abychom společně věřili. Abychom si nabízeli ruce, já ti podám ruku, abys mohl kráčet dál. Církev, to je společenství. To je na církvi právě to zvláštní. Je to úplně jinak než v buddhismu. Buddhista se snaží sám vlastní cestou dosáhnout Boha. A čím více se já přibližuji k Bohu, tak tím více se musím osvobozovat, oddělovat od toho všeho kolem sebe. Jako kdybyste letěli v letadle. Čím výše jste v oblacích, tím méně můžete vidět to, co je na zemi. Čím výše stoupáte, tak tím míň vidíte lidi, co jsou pod vámi, oni jsou stále menší a menší. Takto se snaží dosáhnout Boha buddhista tím, že se oddělí od všeho, co je kolem.

V církvi je to právě naopak. Čím jsem blíže Bohu, tím jsem blíže ostatním. Čím více roste moje láska k Bohu, tím více mohu milovat svoje bratry a sestry. Čím více jsem vydán Bohu, tím více se mohu vydávat také církvi.

Dalším obrazem církve je církev letniční, o letnicích. Co to znamená ta církev o letnicích, letniční církev. Pro někoho je církev je pouze tím, co nazýváme hierarchií. Pro někoho je církev pouze to, kde jsou charismata. Pro někoho je církev obrazem limitujícího krbu. Někdo vidí církev pouze jako ten oheň. Církev letniční je právě obojí – i ten krb, i oheň. Myslím, že jednou z krizí církve je, že dnes se soustředíme na jednu věc a ignorujeme ten druhý aspekt. My se někdy díváme na církev pouze jako na instituci, úřad. Pak se zaměřujeme na to, aby ten krb byl čistý a aby fungoval. Ale jestliže chybí oheň, tak k čemu mi je krb. Musím s lítostí uznat, že naše farnosti jsou tím skvělým vyčištěným krbem, ale chybí tam oheň. Chybí tam Duch. Je to místo, kde všechno skvěle funguje, kde je liturgie, vše ostatní na špičkové úrovni, ale není tam Duch. Pak máme lidi, kteří jsou plni ohně Ducha, ale odmítají církev. Nechtějí, aby jim někdo radil, omezoval je. Můžeme to vidět někdy u protestantů. Máme samozřejmě úctu vůči bratřím v protestantských církvích, hodně se od nich můžeme naučit. Učíme se od nich, jak používat Písmo, charismata. Ale mnohokrát nejsou usměrňování svojí církví a pak jsou jako ten oheň, co se šíří všude. Možná někdy příliš zdůrazňujeme ten aspekt hierarchie, struktury, anebo jindy příliš zdůrazňujeme aspekt charismat. Ale církev o letnicích krásně spojila oba aspekty živé církve.

Řekli jsme, že já jsem církev, neboť každý z nás je v této církvi živým kamenem. To co je úkolem církve, je také mým úkolem. Co je posláním církve? Rozdělil bych to na pět aspektů.

Zaprvé evangelizace – rozdávat dobrou zprávu je naší povinností. Písmu říkáme dobrá zpráva. Proč je Bible dobrou zprávou? Protože je to dobré a je to zpráva, něco nového. Pokud máte nějakou novou zprávu, novinku, nemůžete si ji pro sebe nechat. Dokážete nějakou novinku udržet v tajnosti. Jakmile někoho potkáte, tak hned mu to musíte říci, protože to je novinka. Pokud necítíte potřebu nebo chuť hlásat Ježíše, tak je to asi proto, že už pro vás není novinkou. Pokud by pro vás Ježíš byl nějakou novinkou, novou zprávou, tak byste chtěli evangelizovat. Zadruhé je to dobrá zpráva. Jinak by to ani nebylo evangelium. Nemůžu přijít tady na náměstí a říct: vy všichni tady přijdete do pekla. To by nebyla dobrá zpráva. Nemůžu přijít a říct: Ježíš už vás má dost. To vůbec není dobrá zpráva. Evangelium je dobrá zpráva. Jste hříšníci, ale Bůh je připraven vám odpouštět. To je dobrá zpráva. Vy si nezasloužíte nebe, ale zároveň platí, že Bůh vám ho dává zdarma a to je dobrá zpráva. Znám Ježíše, protože on ve mně přebývá a to je dobrý zpráva. Billy Graham, velký evangelikální kazatel, jednou hovořil k velkému zástupu lidí a kdosi se ho otázal: můžete dokázat, že Bůh existuje? Billy Graham mu řekl: no jistě že mohu, já jsem s ním dnes ráno hovořil. To je dobrá zpráva. Já mohu s Bohem mluvit. Já si s ním mohu dát schůzku, On ve mně žije. To je tedy první poslání církve. A je to zároveň nejdůležitější každého živého kamene. A my jsme v církvi živými kameny. To je tedy můj nejpřednější úkol evangelizovat a předávat svoji zkušenost s Ježíšem. A pokud s Ježíšem nemáte zkušenost, pokud nemáte, co byste druhým předávali, pak je někde nějaký problém, překážka, která musí být odstraněna.

Druhým posláním církve je vyučování, katecheze. Vyučování spočívá v tom, že se o něčem dozvím, tak to chci poznat ještě více. Když například potkám něco krásného, nebo přijdu na nádherné místo, tak se hned zajímám kde to je, chci o tom zjistit nějaké detaily. Když se v životě setkáme s Ježíšem, tak máme potřebu se o něm dozvědět více. A to je katecheze. Někdy dochází k tomu, že dáváme katecheze dříve, než vůbec evangelizujeme. Dětem dáváme hodiny náboženství a to dříve než bychom jim představili Ježíše. Někdy pořádáme přípravy pro snoubence, vyučujeme ty, kteří jsou zasnoubeni. Učíme je mnoho věcí bez toho, abychom je napřed evangelizovali. Ale pokud nepoznáte Ježíše, tak nemáte vůbec vůli se o něm něco dozvědět. Pokud chcete prodávat nějaký nápoj, vodu, tak můžete dělat co chcete, ale pokud nebudu mít žízeň, tak si od vás nic nekoupím, i když vy říkáte, že je to výborný nápoj. Ale pokud mám žízeň, tak už nemusíte dělat žádnou reklamu, neboť já k vám poběžím a nápoj si hned koupím. Dříve než budete vyučovat, dělat katechezi zařiďte, aby ten člověk zatoužil po Ježíši, aby po něm prahl. Jakmile člověk bude žíznit po Ježíši, bude zároveň chtít o něm vědět více. A tak katecheze má vždy přicházet jako pokračování hlásání kerygmatu, hlásání dobré zvěsti.

Třetím posláním církve je služba. Já vám umývám nyní nohy, abyste i vy jedni druhým nohy umývali. A toto je vlastně významná charakteristika církve, podle toho se má poznat, že slouží druhým, tím, že umývá druhým nohy. Církev vychází z učednictví u Pána Ježíše a to začíná ve službě druhým. Sloužit druhým znamená, že rozdávám lásku. My tuto dimenzi církve musíme prožívat kamkoli přijdeme. Můžete být například učitelem, který jen poskytuje lekce anebo učitelem, který tím vyučováním slouží druhým. A můžete být na bankovní překážce úředníkem, který jenom vydává peníze, anebo je můžete měnit s láskou, dělat to jako službu druhým lidem. Neznamená to, že byste nějak zanedbávali povinnosti, práci, kterou dělají všichni kolem, ale jde o to, abyste to dělali jinak. A dělat to jinak znamená, dělat tu práci s láskou.

Čtvrtou rolí církve je proroctví. Církev je prorok. A proto je na tolika místech církev pronásledována. Protože je prorokem. Mluví proti potratům. Mluví pro život. Učí proti klonování. Je prorokem, který mluví proti eutanázii. Je proti manželství homosexuálů. Je proti rozvodům. Ano, lidé se dívají na církev jako instituci, která má takový zúžený pohled. Ale církev se tady nemůže podřizovat mentalitě té většiny. Ale církev vždy musí zůstávat prorokem pravdy. Církev není politickým uskupením. Když se politik snaží učinit nějaký návrh, tak musí počítat – získat tím nějaké hlasy anebo získám voliče? Mentalitě politika nejde o to, aby dával přednost pravdě, ale jde mu o to, aby si pojistil svoji pozici. Na toto všechno církev nemůže hledět. Církvi nemůže jít o to, aby se snažila říct něco, co není moc pravda, aby získala větší zástupy. Církev není založena na počtech, na velikostech. Když Ježíše mluvil o eucharistii, tak ho potom mnozí z jeho učedníků opustili. Neboť řekli, toto je příliš tvrdá řeč. A Ježíš se obrátil k učedníkům a řekl jim, pokud i vy chcete odejít, tak běžte. Ano, Ježíš toto říkal pravděpodobně se slzami v očích, ale nemohl kvůli tomu popřít pravdu. A proto i během staletí mnozí křesťané položili za pravdu svůj život. Neboť církev jako prorok nemůže dělat kompromisy v otázce pravdy. A připomínám ještě jednou: my jsme církev. Jsme-li tedy i my církví, tak potřebujeme být proroky v prostředí, kde se nacházíme.

Pátou rolí církve je záchrana. Církev rozdává skrze svátosti Boží semeno, potravu. Skrze svátosti, skrze službu uzdravování, skrze službu osvobozování, církev je zachraňující matkou, které jde vždy o to, aby spasila své dcery a své syny. My všichni jsme pozváni k tomu, abychom přidali ruku k dílu ve svých farnostech, aby se církev stala živou. Farnost, společenství není jen proto, aby žila jen pro aktivity, které organizujeme. Ne že by nešlo o nádherné věci, ale nestačí to. Je zde něco, co dodává život našim skupinám život. Chtěl bych jenom krátce říct, dát pár vodítek, jak poznáme, zda církev nebo modlitební skupina je živá anebo ne.

Zaprvé církev je živým společenstvím, pokud se zde lidé společně modlí. Můžeme se modlit při liturgii. Včera večer jsme při adoraci byli takovou živou církví. My jsme tak byli spojeni před tím jediným, který dává život. Mnohdy se stane, že v našich společenstvích, ať už řeholních anebo laických, chybí modlitba. Přitom společná modlitba je tak zásadní pro to, abychom byli živým společenstvím. Živé společenství je takové, které miluje všechny. A to je vlastnost učedníků, že jsou jedno a navzájem mají lásku. Připomínám vám Ježíšova slova z Janova evangelia, kapitola 17. A Ježíš říká: po té lásce oni poznají, že já jsem ten, který je poslaný, který přišel spasit svět. Tedy můžeme být věrohodným pro církev, pro svět, když u nás uvidí jednotu a lásku. I pro farnost bude vaše modlitební skupinka důvěryhodná natolik, nakolik je v ní jednota a láska, ne tak na základě spousty různých akcí, které pořádáte, ale poznají vás na základě lásky a jednoty, která mezi vámi je. A tak je potřeba všechnu vaši energii soustředit na to, abychom byli tím jedním, který miluje Boha. Živá církev je společenství, které putuje k Ježíši. Mnohokrát tento aspekt chybí. A mnohokrát se to vytrácí i z našich charismatických společenství. Chodíme pravidelně na setkání, chválíme Hospodina, ale tam to končí. Už tam není žádné pokračování. Pro mnohé duchovní život spočívá v tom, že pravidelně jednou týdně chodí na společenství, ale už tam chybí každodenní modlitba, není tam skutečná komunikace, hovor s Bohem. Není tam společné kráčení. A potom už ani v církvi nejsem tím živým kamenem. Živé společenství je místem, kde lidé spolu rozlišují. Rozlišování je základní věc. Rozlišování znamená ptát se Boha, co ode mě chceš. Jako když Šalamoun prosil: můj Bože, dej mi moudrost, neboť jen s tvojí moudrostí mohu poznat, co ode mě žádáš.
Živé společenství je také místem, kde se neustále cvičíme v odpouštění. Mnohokrát se v jedné farnosti, v jedné církvi dostaneme do konfliktu s druhými, mezi sebou se rozhádáme. Mnohokrát nám v srdci žije ta hořkost. Musíme se cvičit v tom, abychom dokázali odpouštět. Neboť odpuštění je cesta k tomu, abychom byli více důvěryhodní, když předáváme dobrou zprávu druhým.

Vzpomínáte si, kdy Ježíš přibitý na kříž říká Františkovi: běž a obnov moji církev. A to je i to, co nám dnes říká církev, nebo lépe k tomu nás dnes zve Ježíš: běžte a opravte, znovu zbudujte mou církev. Čím více vidíte církev jako místo chladu, tím více jste povoláni k tomu, abyste v ní znovu nalezli oheň, tím více jste povoláni k tomu, abyste byli proroky, ale z té pozice uvnitř, ne zvenčí. Tím že budete církev milovat svým srdcem a ne tak, že se na ni budete dívat kritickým okem. Mám rád slova, která používal jeden z učitelů církve – svatý Cyprián. Nemůžete mít Boha za svého Otce, není-li vám církev matkou. Musíme stále vidět, jak je Bůh přítomný ve své církvi i navzdory všem slabostem. Někdy jsme nespokojeni, že církev je jakoby pomalá, neochotná k evangelizaci. Jakoby církev nestačila odpovídat na potřeby moderního člověka. Zdá se nám, že církev nestíhá sloužit chudým. Ale víte, proč je církev tak pomalá? Protože na svých zádech musí nést mne i vás a to včetně všech hříchů, neboť my jsme ta církev. A tak synové obviňují svoji matku právě s hříchů, které oni sami působí. My na ní naříkáme kvůli vráskám, které má na své tváři. Ale kdo jí způsobuje ty vrásky, když ne my a naše vlastní hříchy? Musíme si uvědomit, že každý svým hříchem přispíváme k tomu, že církev je slabší a slabší. Když tedy obviňujeme církev, tak mluvíme proti sobě. Běžte a obnovte moji církev. Ale pokud ji nemilujete, nejste povoláni, abyste mluvili jako proroci. Nemilujete-li svoji církev, tak nejste povoláni k tomu, abyste byli evangelizátory. A víte proč? Chcete tomuto světu ohlašovat Krista, který je bezmocný? Chcete tomuto světu přivést Krista, který je oddělený od své církve? Pokud nejste v církvi, tak nenesete její starosti na svých bedrech. A tak raději vložte na její hruď svoji hlavu, abyste pocítili její lásku. A ve chvíli, kdy začnete prožívat takovým způsobem církve, tak potom začnete prožívat, že církev je ve vás, že vy jste církví, že jste živými kameny, že jste proroky.
A tak nyní se soustřeďme na Boží slovo, když nám říká, jděte a buďte mými učedníky až na konec světa. Buďte mými proroky, hlasateli. Běžte a zbudujte, opravte moji církev.

Můj Pane, pomoz mi, abych si více uvědomoval, že jsem tvou církví. Dej mi můj Pane lásku k církvi. A dej, abych na svoji církev jako na matku. Nedovol mi Pane, abych byl tak zmaten, že se budu obracet k tobě a odhodím církev, která je tvojí nevěstou. Dovol mi Pane, abych pochopil, že tě nemohu milovat bez toho, abych miloval i tvou snoubenku, nevěstu. Můj Pane učiň mě živým kamenem, který miluje ostatní, který společně s druhými putuje za sebou, který společně s druhými rozlišuje, který je tou tužkou ve tvé dlani, abych se podřizoval tvé lásce. Pane, naplň mě dnes sám sebou. Učiň Pane, ať mohu milovat tvoji církev, svoji církev a tak milovat sebe sama. A když Pane pohledím na hříchy své církve, dej ať poznám, že jsou to mé hříchy, které církev oslabují. Ať vidím, že i moje svatost církev posiluje. Děkuji ti, můj Pane, za svůj křest, za moment, ve kterém jsem byl přijat do církve. Prosím Pane, dej mi milost, abych prožíval naplno svůj křest, abych o něm svědčil před druhými bez toho, aniž bych se styděl, že jsem synem, dcerou, katolické církve.

Amen