Jonáš
Ben Amitai. Bohatší lidé v Ninive mé jméno dobře znali. Jednou jsem na hostině vyprávěl historky o starém obchodníkovi, který mě kdysi najal jako nosiče. Odkázal mi všechno své jmění. Lidé mě považovali za jeho syna, byl jsem však Hebrej. Žertovalo se. „Věříte tedy v Boha Izraele?“, zeptal se mě náhle otec jednoho zákazníka. „A vy?“ Všichni se rozesmáli.
Cítil jsem zodpovědnost, aby vyrostl podle víry svého lidu. Ninive bylo špatné město: byl jsem rád, že mě obchod nutí, abych ho často opouštěl – přes Sýrii a území Aramejců na jih do Jeruzaléma. Kvůli látkám – a kvůli jménu Boha, který tam měl chrám. Nejvyšší. Teď jsem měl syna z kmene Zabulón.
Moje matka byla vdova, neměla nic. Když zemřela, chtěl jsem se ze všech sil vklínit mezi dospělé muže, dojít uznání, mít své teritorium. To vše jsem dostal až v Ninive. Ano, zkažené město, ale všechna města byla taková, i Jeruzalém, třeba to můj druhý otec neviděl. Pouze chudí se plahočili s dodržováním Zákona. V královském paláci hodoval Jeroboám. Věříte v Boha Hebrejů? Je nemilosrdný, mlčí! Proč nezvolit hostinu?
Pak ale jednoho dne zahřmělo – a bylo to jinak než vždycky: uvnitř. JONA! Mé jméno! Jako chlapec jsem chtěl zapomenout, že se jmenuju „holubice“… („Také to znamená ten, který si stěžuje,“ řekla mi jednou matka.) JONA! JDEŠ DO NINIVE, TOHO VELIKÉHO MĚSTA... Cítil jsem, jak se třesoucíma rukama opírám o zem jako pes. Prach cesty se vířil kolem šarlatových rukávů mého roucha. BUDEŠ PROTI NĚMU VOLAT, NEBOŤ ZLO, KTERÉ PÁCHAJÍ, VYSTOUPILO PŘED MOU TVÁŘ. Ne! Jmenuju se ben Amitai, vykřikl jsem. Nepůjdu! Věděl jsem, že teď mě bude muset zabít. Ale bylo ticho. Udělal to až na lodi. Můj útěk byl zbytečný. Ať mě tedy uvrhnou do moře, souhlasil jsem. Chlapce Jona jsem už dávno udusil pod tisíci vrstvami, není, kdo by šel do Ninive. A pak jsem byl uvnitř, úplně nahý, jako v mateřském lůně. Obklopila mě voda a tma. Cítil jsem, jak se ze mě smývají vrstvy zlatorudé barvy. Náhle jsem nenáviděl Ninive, kde jsem je získal. Dobrá tedy, půjdu! Ať je vyvráceno!
„A tehdy k nám v krátké době přišli dva proroci. První z kmene Zabulón, Hebrej. Vzbouzel hrůzu. Vykřikoval na ulici hříchy všech lidí, jako by znal Ninive celý život. Ještě čtyřicet dní a bude vyvráceno... Křičel a plakal. Lidé neměli kam utéct. Oblékli se jako on, do žíněných sukni, a sypali si s ním na hlavu popel. Pak město opustil.
Druhý prorok přišel od východu. Někteří říkali, že je to pan ben Amitai, muž, který nosil jen šarlat. Teď měl žíněnou suknici jako hebrejský prorok. První prorok hořel nenávistí, tento byl tichý. Bral na ulici lidi za ruce a z jeho tváře sálalo tajemství, které jim šeptal: ´Je to Bůh milostivý a plný slitování, shovívavý a nesmírně milosrdný, jímá ho lítost nad každým zlem. Jak by Mu nebylo líto města, ve kterém je tolik lidí?“