Jsme ve světě, ale nejsme ze světa II.

Zmíním se nyní o něco víc o jednotlivých tématech. Slovo je prvním důležitým předpokladem; ne ledajaké slovo, ale Boží slovo. Když toto slovo beru vážně a naslouchám mu s otevřeným srdcem, formuje můj život. Proto je tak důležité ho znát a dobře mu rozumět. Bůh slíbil a nabídl skrze Krista nesmírně mnoho. Tato skutečnost trvá dodnes: Bůh je věrný, co slíbil, také splní. Když se k Bohu obracím a modlím se k němu, obracím se k tomu, který mě obdaruje tím, co slíbil a co mi nabídl. Jenže pokud Boží nabídku znát nebudu nebo jí nebudu rozumět, potom se budu stále znovu divit, že mi Bůh nedává to, co chci. Možná, že prosíš o něco, o co by Ježíš nikdy neprosil. Osvobozující Bůh nabízí budoucnost, která se stává v Ježíšově cestě naprosto konkrétní. Na tuto cestu se mám obrátit a po této cestě mám jít. Proto je tak důležité tomuto slovu naslouchat, vnímat ho, modlit se s ním, číst ho, nechat se jím sytit. Je to slovo osvobozující, slovo odpouštějící, slovo o Boží lásce, o Boží věrnosti, které vede na cestu následování Ježíše. Protože to není pouze slovo lidské, ale slovo Ježíšovo, Boží slovo, je to slovo mocné. Je to slovo, které mě může posvěcovat, proměňovat, a tak zachránit. Je někdy až s podivem, za jakou samozřejmost pokládá řada křesťanů skutečnost, že když čtou Písmo, nijak se jím nezabývají a věnují mu tisíckrát menší pozornost než novinám, časopisům, a televizi. A my o tomto slově vyznáváme, že je to slovo života, slovo Boží; dokonce slovo věčného života. Tak si zaslouží mnohem více pozornosti než cokoli jiného. Boží slovo jako slovo života, jako místo setkání s Bohem, s Kristem, to je pramen, kde máme kopat. Nemáme kopat někde na skále na vrcholu hory, kde pramen není. Proto je tak důležité otvírat denně Písmo, modlit se nad ním a s ním, studovat ho, číst ho. Tím totiž poroste zároveň moje víra, můj vztah k Ježíši. Proto Ježíš tolikrát v této své modlitbě zdůrazňuje a odkazuje na slovo, které je slovem Otce.

Druhým důležitým momentem Ježíšovy modlitby je víra v Boží slovo, víra v Krista. Všimli jste si, že když Ježíše přišel někdo poprosit o nějakou laskavost, Ježíš měl ve zvyku se ptát: „Věříš tomu, věříš, že ti to mohu učinit, věříš, že to mohu učinit tomu, za koho prosíš?“ Ježíš vždy trval na víře ve svou moc uzdravit, vyléčit, odpustit, činit zázraky. V Nazaretě mnoho zázraků učinit nemohl, protože mu lidé nevěřili; tamní lidé postrádali víru. Ježíš měl přísnou zásadu: Věříš-li, nic není nemožné, jestliže nevěříš, nemohu pro tebe vůbec nic udělat. Je zajímavé, že ty sám nemusíš mít tuto víru, stačí, když ji má někdo jiný. Minulý týden jsme četli, jak k Ježíši přinášejí ochrnulého. Evangelista říká, že když Ježíš viděl víru těch, kteří ho přinesli, řekl ochrnulému: „Synu, odpouštějí se ti hříchy.“ Možná teď v tuto chvíli takovou víru nemáš, ale důležité je, že ji má někdo jiný. V každém případě musela být víra přítomna, aby lidé mohli zakusit Ježíšovu moc. Pro Ježíše je to naprosto zásadní. Tomuto pravidlu velmi dobře rozuměli první křesťané, proto si ho předávali. Má-li kdo z vás nedostatek moudrosti, ať prosí Boha, který dává všem bez výhrad a bez výčitek, a bude mu dána. Nechť však prosí s důvěrou a nic nepochybuje. Kdo pochybuje, je podoben mořské vlně, hnané a zmítané vichřicí. Ať si takový člověk nemyslí, že od Pána něco dostane; je to muž rozpolcený, nestálý ve všem, co činí (Jak 1,5-8). Ježíš v odezvu na víru činí zázraky i dnes. To, že je tak málo zázraků, nebo lépe řečeno, že my je tak nevnímáme, je proto, že je neočekáváme. Když nemám víru, ani mě nenapadne obrátit se k Bohu se svými potřebami. Jestliže nemám víru, budou moje modlitby neúčinné, i když se na Boha obrátím. Víra není něco, co si můžeme sami vsugerovat, sami vytvořit: nenuťte se do víry, nebyla by to víra, ale byla by to křečovitá snaha uvěřit. Víra totiž přichází jako dar; stačí se jenom otevřít Bohu, jeho přítomnosti. Čím víc jste s Bohem ve styku, tím více si uvědomujete a budete uvědomovat, že pro Boha není nic nemožného. Pomalu začnete mít víru, která vás přesvědčí, že Bůh může proměnit kameny v Abrahámovy děti, pak vás přesvědčí, že dokáže proměnit i vaše kamenné srdce a v tom okamžiku, kdy ve vás toto přesvědčení zapustí kořeny, vaše srdce se začne měnit. Všechny naše problémy, které vypadají jako velikánské hory, pod silou naší modlitby povolí. Proto vám pravím: Věřte, že všecko, oč v modlitbě poprosíte, je vám dáno a budete to mít (Mk 11,24). Jinými slovy: ještě to nemáte, ale modlit se musíte, jako byste to již měli. To je důvod, proč lidé spojují své prosby se vzdáváním díků, modlí se za něco a poté začnou děkovat Bohu za to, že jim dal, oč ho prosili, i když to v té chvíli ještě nemají. Možná, že toto měl na mysli apoštol Pavel: Pán je blízko. Netrapte se žádnou starostí, ale v každé modlitbě a prosbě děkujte a předkládejte své žádosti Bohu. A pokoj Boží, převyšující každé pomyšlení, bude střežit vaše srdce i mysl v Kristu Ježíši (Flp 4,5-7).

Dalším tématem je zachování od zlého. Neprosím, abys je vzal ze světa, ale abys je zachoval od zlého. Zlo zde neznamená jenom nějaké těžkosti, starosti nebo trápení, ale Ježíš má na mysli zlo jako hřích. Hřích je něco, čemu přikládáme dost malou váhu, zatímco Ježíš mu přikládal velkou důležitost. V modlitbě Otče náš učí Ježíš své učedníky, aby prosili o tři věci: o denní chléb, o morální sílu ustát pokušení a o odpuštění hříchů. Pro Ježíše je odpuštění hříchů nesmírně důležité, spása, kterou přináší, není především spása ekonomická, sociální nebo politická, ale spása od hříchu. Toto byl právě důvod, proč se Bůh stal člověkem. Porodí syna a dáš mu jméno Ježíš; neboť on vysvobodí svůj lid z jeho hříchů (Mt 1,21). Odpuštění hříchů je pro Ježíše mnohem důležitější než tělesné zdraví nebo materiální prosperita, proto se modlí „zachovej je od zlého“. Buďme upřímní a přiznejme si, že pro nás obecně odpuštění nepatří mezi nejžádanější zboží, proto tak potřebujeme dar pokání. Setkání s Kristem předchází milosti pokání. Teprve až se s Kristem setkám, pochopím, co je to hřích, a pochopím, co je to láska. Svůj hřích mohu poznat pouze prostřednictvím Božího zjevení, ne rozumem. Jak mi může být líto, že jsem zarmoutil Boha, když ho nemiluji? Jak bych ho mohl milovat, když jsem se s ním nikdy nesetkal, když s ním nemám žádnou zkušenost? Jestli vám tato mimořádná milost není dána, neztrácejte odvahu, zatím po začněte vřele toužit ze všech sil, milujte ho, jak nejlépe umíte. Hřích totiž představuje překážku k tomu, abych mohl Boha vnímat a poznat ho – aby mohl vzniknout nový život, který je ve mně. Já totiž ve své nečistotě nemohu stát před Bohem, který je svatý, který je nekonečně vyvýšen nad celé stvoření. Zároveň je třeba si přiznat, že sám od sebe nejsem schopný a nemohu udělat nic se svým hříchem, nemám nic, co bych Bohu mohl dát jako protihodnotu, aby mě očistil a odpustil mi. Základní poselství je, že Bůh odpouští hřích z pouhé milosti. To, že mi Bůh odpouští, není nic jiného než jeho dar, který je důsledkem vyvolení, náklonnosti a lásky. Ode mě se očekává jen jedno: přiznat si svůj hřích, své selhání a nechat Boha, aby mě očistil. Proto má takový význam vyznání hříchů na začátku slavení eucharistie nebo při svátosti smíření.

Kdybych se pokusil shrnout, co znamená, že žijeme ve světě, ale nejsme ze světa, pak to znamená to, že žiji z Božího Ducha, tedy beru vážně Boží slovo, věřím mu a nechávám Boha, aby mě stále znovu ve své lásce očišťoval. A konkrétně pro můj život to znamená, abych co nejčastěji, stále znovu, každý den bral Boží slovo a sytil jím své srdce. Tím poroste moje víra, můj vztah ke Kristu a já budu skutečně Kristovým učedníkem, budu žít ve světě, ale nebudu ze světa, protože budu patřit Kristu a Otci.

Chci tě tedy, všemohoucí Bože, poprosit, aby tvoje slovo nás v této chvíli skutečně proniklo. Chci, aby toto slovo, které zde zaznělo, tvé slovo, o kterém vyznáváme, že je to slovo života, pro mě také skutečným životem bylo. Prosím tě za všechny zde shromážděné, aby mohli prožít tvoji přítomnost, sílu tvého příslibu, sílu tvého slova. O to tě prosím, protože ty jsi živý Bůh, ty žiješ a kraluješ na věky věků. Amen.