Konference - dovolená duše i těla
Když jsem se provdala, přestěhovala jsem se do Frýdku-Místku. Bylo to v r. 1975 a narodily se nám tři děti. Rozhodli jsme se, že je budeme vychovávat stejně jako rodiče nás. Přihlásili jsme je do náboženství, což v té době znamenalo i jistou odvahu, ve škole kvůli tomu sice nevznikly problémy, ale v zaměstnání jsem potíže měla. Do kostela jsme chodili celá rodina a ke svátostem o Vánocích a Velikonocích. Myslela jsem, že jsem vzorná křesťanka, vždyť jsem plnila, co bylo přikázáno.
Přišla sametová revoluce, manželovi zemřela maminka a najednou u nás nastaly změny. Manžel přestal chodit do kostela a naše tři děti postupně také. Nejprve jsem vůbec nechápala, co se děje. Zkoušela jsem to po dobrém i po zlém, ale nic nepomáhalo. Asi dva roky jsem se trápila a vůbec jsem se nedokázala dívat, jak do kostela přicházejí lidé, kteří tam dříve nechodili. Žárlila jsem především na děti, když ty moje byly doma. Zároveň jsem začala více toužit po Bohu.
V té době mě pozvala jedna paní, abych se šla s nimi modlit v neděli večer do mariánského kostela. Bylo mi sice divné, proč se ještě modlit, když jsem byla na mši svaté, ale nakonec jsem šla. Byla jsem překvapená způsobem modlitby. Bylo to úplně něco jiného, než jsem znala. Připadala jsem si jako v nebi a celý týden jsem se cítila dobře. Pak jsem byla pozvána, abych se zúčastnila Obnovy v Duchu svatém. Souhlasila jsem, ale bylo mi dost zatěžko mluvit o sobě. Ale pak mě Pán začal z vnitřních zábran uzdravovat a teď mám problém spíše opačný, mluvím až moc.
Kdybych měla říci, co zásadního se změnilo, když jsem obnovou prošla, tak to byla změna hodnot. Najednou jsem si uvědomila prázdnotu materiálních věcí. Neříkám, že bych je nepotřebovala, ale spíše to, že už nejsou středem mého zájmu. Pán otevřel mé srdce i vůči křesťanům z jiných církví, také díky jedné sestře z Evangelické církve augspurského vyznání, která se mnou pracovala a byla pro mě v mnohém vzorem. Druhou moji spolupracovnici Pán přivedl do katolické církve. Začala jsem se zúčastňovat charismatických konferencí. V práci jsem vždy říkala, že je to moje dovolená duše i těla. Byla jsem ráda, když jsem mohla pozvat někoho dalšího. Přála bych všem smutným katolíkům zažít radost ze společné modlitby a chvály Pána. U nás ve Frýdku bývají oblastní setkání obnovy každý druhý měsíc. Vede je skupina Hrozen s otcem Bogdanem, vždy na určité téma. Nikdy nezapomenu na mši svatou, při které hrála skupina z apoštolské církve. Myslím, že tam byla jednota Božích dětí.
Ve frýdecké farnosti máme kněze redemptoristy. Dva z nich jsou z Polska. Otec Tomasz vede úžasným způsobem dětské mše, takže přichází hodně mladých rodin s dětmi. Jako dobrý pastýř dává stejný prostor všem společenstvím i způsobům modlitby. Druhý kněz otec Kryštof zase navrhl výtvarné ztvárnění velikonočního týdne, které by určitě zasloužilo nahrát na video. A nejstarší, ale duchem mladý kněz František doplňuje elán mladých svou moudrostí.
Někdy mě sice napadá „když se modlím za cizí, tak to funguje“, ale chtěla bych vám říct, že Pán už vyslyšel mnoho modliteb. Můj starší syn se rozhodl mít svatbu v kostele. Vím, že to je začátek, ale pro Pána není nic nemožného. Když procházím různými zkouškami, a je to někdy moc těžké, tak si vzpomenu na nápis na kříži blízko mého rodiště: „Chce-li kdo za mnou jít, vezmi svůj kříž a následuj mne.“ Pochopila jsem, že já nikoho neobrátím, mohu se jen modlit, odpouštět, milovat a ostatní je milost Boží. Věřím, že žádná modlitba se neztratí, ale Bůh má jiný čas než my.