Křesťanské uzdravení dnes

Ty, kdo uvěří, budou
provázet tato znamení: Ve jménu mém budou
vyhánět démony a mluvit novými jazyky;
budou brát hady do ruky a vypijí-li něco
smrtícího, nic se jim nestane; na choré budou
vzkládat ruce a uzdraví je. (Mk 16,17-18)

Amen, amen, pravím vám: Kdo
věří ve mne, i on bude činit skutky, které
já činím, a ještě větší,
neboť já jdu k Otci. (Jan 14,12)

Podle těchto Ježíšových
zaslíbení uzdravování pokračuje a
děje se jako odpověď na modlitbu; v dnešní
době k nim dochází neobyčejně často
a představují znamení času. Uzdravení
jako zásah milosrdného Boha měla vždy přirozené
místo v křesťanské tradici. Během
staletí svatí zázračně uzdravovali a
modlitba s vírou v uzdravení nemocných byla v
křesťanství vždy přítomna. Vždycky
existovala posvátná místa, kde docházelo
k zázračným uzdravením jako Guadalupe,
Lurdy či Fatima. Dnes však, díky charismatické
obnově a obnově uzdravujících svátostí,
se uzdravující moc Ducha objevuje snad více než
v jiných epochách církve.

Svátost smíření je
svátostí duchovního uzdravení, které
spočívá v přijetí Božího
odpuštění a zároveň ve schopnosti žít
více křesťansky. Tato dvojí milost –
odpuštění a lepší život –
znamená uzdravení duše. Ve svátosti
smíření milost překypuje a dotýká
se nejen duchovních kořenů, ale také kořenů
psychických, které vedou k hříšnému
jednání. Většina zpovědníků
zakusila tento druh uzdravení penitentů, uzdravení,
které se děje na duchovní i emocionální
rovině. Obnova této svátosti posunula důraz
na některé hojivé aspekty. Nemůže nás
to překvapovat, protože hřích obvykle má svůj
počátek v mysli předtím, než je konkrétně
spáchán, a je to tedy přímo mysl, která
potřebuje uzdravit a odpustit. Když se proto připravujeme
na tuto svátost, je dobré prosit Pána, aby
uzdravil kořen těch hříchů, které
chceme vyznat. Možná že je považujeme za hněv, závist,
nedostatek lásky či jakýkoli kořen hořkosti
(Žid 12,15), od kterého pochází náš
hřích. Nelze tedy podcenit moc svátosti smíření,
neboť obsahuje nejen všechnu Boží lásku k
nám, ale také všechen život a spásonosnou
Ježíšovu smrt.

Také obnova svátosti nemocných
přenesla důraz na léčivou moc samotné
svátosti, a to od přípravy na smrt k úplnému
uzdravení – duchovnímu, psychickému a
tělesnému – všech, kdo jsou těžce
nemocní. Tato reforma tak souzní z praxí prvotní
církve podle listu sv. Jakuba. Významný úryvek
tohoto listu se čte již od počátků v liturgii
svátosti nemocných:

Je někdo z vás nemocen? Ať
zavolá starší církve, ti ať se nad
ním modlí a potírají ho olejem ve jménu
Páně. Modlitba víry zachrání
nemocného, Pán jej pozdvihne, a dopustil-li se hříchů,
bude mu odpuštěno. (Jk 5,14-15)

Také eucharistii můžeme považovat za
uzdravující svátost. Po 2. vatikánském
koncilu přinesla obnova liturgie jasnější
pochopení svátostné milosti eucharistie –
formaci pro křesťanské společenství.
Tato idea, tradiční a znovu objevená, obsahuje
pojetí uzdravení mezilidských vztahů:

Protože je jeden chléb, jsme my
mnozí jedno tělo, neboť všichni máme
podíl na jednom chlebu. (1 Kor 10,17)

Jsme jediným Kristovým tělem,
protože každý z nás přijímá jediné
tělo Kristovo. Eucharistie je zároveň svátostí
uzdravení každého jednotlivce. Mše je slavností
uzdravení – těla, mysli a ducha – celé
osoby, od naší minulosti a naší
přítomnosti, a také ochranou proti budoucímu
zlu:

Přijímání tvého
těla a tvé krve … ať se stane lékem a
ochranou mé duše a těla. (modlitba před
přijímáním)

Ať nás přijímání
této svátosti, Pane, posílí na těle
i na duchu, abychom se zcela obnoveni mohli radovat z plnosti tvého
daru. (pondělí 1. postního týdne, modlitba
po přijímání)

Zatímco celebrant pozvedá chléb,
věřící se společně modlí:
Řekni jen slovo a já budu uzdraven (v českém
textu je: … a má duše bude uzdravena; tento text
je však třeba chápat ve smyslu celé lidské
bytosti, jak to naznačuje i latinský text).

Po přijímání můžeme
prosit Pána v nás, aby zazářil svým
uzdravujícím světlem nebo položil svou ruku na ta
místa, kde je zapotřebí uzdravení.

Charismatická obnova, která se stala
součástí protestantských církví
a katolické církve během šedesátých
let minulého století, představuje vylití
milosti a darů, zvláště charismat. Charisma
je zvláštní dar, daný nikoli všem,
ale pouze některým, pro budování
společenství. Existuje mnoho charismat. Nové
vylití charismatu uzdravování na jednotlivé
osoby i skupiny přineslo velké množství uzdravení
různého druhu.