Kurz Alfa jako cesta z krize

Nacházel jsem se v těžké životní situaci, kdy partnerské problémy a těžkosti v práci se dostaly nad neúnosnou mez a já hledal, o koho se opřít.
O někoho, kdo se mnou bude sdílet těžkosti a přitom nebude odkrytá slabá místa zneužívat, což se mi v minulosti opakovaně stávalo.

Hledal jsem nějaký pevný bod, ke kterému bych se mohl upínat. Protože sám sobě jsem již přestával věřit, když všechny pokusy o to žít s lidmi kolem sebe v nějaké harmonii byly neúspěšné.Zdálo se, že jediná životní cesta může být ustrašené přežívání a čekání, odkud zas přijde další životní rána. Tedy ztráta naděje na kvalitní život. S tím, ruku v ruce, šla rezignace a upínání se na méně hodnotné životní cíle. Byl jsem na tom až tak špatně, že při každém zjištění, že mé představy nepůjdou uskutečnit, jsem volal a hledal, kde dělám chybu ??? Už jsem si začínal myslet, že nebudu moci navázat normální vztah s lidmi.

První, o koho jsem se opřel byla rodina. Avšak těžkosti z dětství, které jsem si s rodiči a sourozenci řešil, ustoupily doslova kritické situaci, byl jsem na dně.

Spásu jsem začínal hledat opravdu všude a protože moji rodiče vždy byli hledající a po příchodu svobody, kdy lidé mohli začít volně dýchat, se také zapojili do prozkoumávání okolního světa. V naší společnosti se začaly šířit různé životní postoje, včetně náboženských. Takže bylo odkud čerpat a porovnávat to, co se děje v mém životě s různými pohledy na svět.

Už uprostřed krize, kdy mi bylo jasné, že svůj život nebudu moci zvládat vlastními silami a zajetým přístupem, jsem začínal chodit do kostela na mše a ptát se, jak to ta příroda vymyslela, k čemu na tomto světě vůbec jsem, že vždy když chci uplatnit své zkušenosti a poznatky, tak mě společnost a přátelé pošlou s výsměchem nebo shovívavým pochopením do patřičných mezí.

Právě po mši jsem v kostele čítával různé letáky a časopisy pro věřící a chtěl s někým, kdo ke mně bude laskavý, navázat kontakt. Přišel mi do rukou i leták s kurzy Alfa a v rodině jsem našel někoho, kdo již absolvoval tento kurz. Tak jsem dostal kontakt a povzbuzení.

Díky Alfě jsem se dostal mezi lidi, kteří byli v různých životních etapách, podobně jako já v nějaké krizi nebo už moudře s nadhledem pohlíželi na svůj život nebo na mé starosti, postupně jsem k nim získával důvěru, kdy jsem zjišťoval, že za své starosti nebudu vysmíván a nebo, že v situacích, kdy se nebudu cítit jistě, nebudou mé těžkosti považovat za méněcennost.

Do všeho zapadaly přednášky, které se věnovaly základům víry. Ty ukázaly, jak přednášející odkrývají své vlastní životní příběhy a ukazují hlubší moudrost, o niž se během čtrnácti večerů s námi dělili.

Dál pak příjemné pohoštění, pěkné prostory kláštera boromejek, společné modlitby v kostele vyzdobeném mistry beuronské školy, to byla Alfa.

Možnost vnímat projevy ostatních lidí a vyjádřit svoje pocity a úvahy nad přednášeným tématem mi působila velkou radost. Týmáci Alfy a ostatní účastníci kurzu mě přijímali a naslouchali mi!!! Postupně jsem každým týdnem nabýval ztracenou sebedůvěru a začínal jsem se na další kurzy těšit. Doma jsem si s oblibou připomínal probíraná témata a studoval literaturu na CD a z knih. Postupně jsem nacházel hlubší smysl témat z Alfy.

Když kurz končil, bylo jasné, že to musí mít nějaké pokračování a nabízený pokračovací kurz, na který se člověk po skončení velmi těšil, nemohl stačit, hlavně z toho důvodu, že byl jednou za měsíc. Rozhodl jsem se pro častější návštěvy mše svaté v našem kostele Svaté Rodiny, jako připomínku toho a těch, kteří mi ukázali cestu z krize.

Toto období si chci neustále připomínat jako etalon toho, až kam člověk může spadnout a jaké síly ho mohou opět postavit na nohy. Jak tak vidím lidi v našem kostele, je jasné, že s nimi nechci přerušit kontakt a nejlepší způsob, jak mezi nimi být, je příprava na křest. Chci si neustále připomínat, jak mi církev pomohla.

Prvním ujištěním, že jdu správnou cestou, mi byl rozhovor s mým vedoucím přípravy na křest. Dozvěděl jsem se, že to, co jsem prožil, byla konverze lásky.

Účastník kurzu Alfa v Praze Řepích, 37 let