Lidé chvály
1.2 Církev v prvních staletích chválí Pána
Modlitba chval se v prvních staletích církve samozřejmě nejvíce odráží v liturgii, proto bude tomuto tématu věnována větší pozornost v další části práce. Nejen liturgie však potvrzuje pravdu, že křesťané zůstali i po Kristově odchodu věrni svému povolání chválit Pána. Barnabášův list, napsaný v druhém století po Kristu, připomíná, že jsme povinni (Boha) více a lépe ctít,21 a že vůní Pánu milou, je srdce oslavující svého Tvůrce.22 Otcové připomínají, že právě oběť chvály, je cesta k oslavě Boha, cesta na níž se ukazuje spása Boží.23 Postoj chvály charakterizuje v prvních stoletích ty, kteří zůstávali věrní a dobří křesťané, oproti hříšníkům: „I my budeme mezi těmi, kteří velebí Boha a slouží mu a ne mezi těmi odsouzenými hříšníky.“24 Sv. Klement také vidí v modlitbě chvály zbraň proti pýše a egoismu: „Chvalme Boha, nikoliv sebe. Bůh nenávidí sebechválu.“25
V prvních stoletích, která byla naplněna očekáváním parusie se i chvála dále viděla v eschatologickém vidění, byla tou nejlepší přípravou na příchod Krista: „Přicházejí poslední dny, proto ctěme Boha.“26 Také však byla nejlepší zbraní proti působení nepřítele.27
1.2.1 Otcové uchvácení Bohem
„Uchvácení Bohem“ tak nazvala svou knihu sestra Kateřina z mnišského společenství Jerusalem. Kniha nás uvádí do doby apoštolských a církevních otců. Název vyjadřuje postoj těchto svatých lidí k Bohu a představuje je jako lidi plné chvály, kteří žili toto povolání celým svým životem. Byli to většinou konvertité, kteří mohli srovnávat život, kdy oslavovali sebe a bůžky s životem naplněným tou pravou chválou. Proto byli v té pravé chvále tak horliví.28 Mnohokrát denně se vraceli k modlitbě chval jako zbrani proti pádům a pokušením.29
1.2.2 Vrchol oslavy skrze mučednictví
Pronásledování církve v prvních stoletích dalo mnoha křesťanům příležitost vzdát chválu Bohu tím nejvznešenějším a nejtěžším způsobem - mučednickou smrtí. Ignác z Antiochie napsal velmi emotivní list Římanům, ve kterém je vyjádřena jeho velká touha oslavit Boha mučednictvím. Ignác vyzývá křesťany, aby ho nezachraňovali, ale spolu s ním chválili Otce v této jeho životní oběti. Velmi ilustrativně to dokazují tato slova: „Více mi nemůžete dát, než abych byl obětován Bohu. Až bude připraven obětní oltář, zapějte radostně společně Otci v Kristu Ježíši, že Bůh uznal syrského biskupa, kterého povolal z východu, za hodného oběti.“30
O radosti z možnosti vzdát chválu obětí svého života svědčí také Polykarp, který se před mučením modlil slovy: „Velebím tě (Bože), že jsi mne učinil hodným tohoto dne a této chvíle a smím mít s mučedníky účast v kalichu tvého Krista skrze Ducha svatého na věčném životě duše a neporušitelného těla.“31
Otcové mohli tedy vzdát chválu stejným způsobem jako jejich Mistr. Oslavili Boha svým životem i smrtí.
1.3 Světci jako lidé chvály
V průběhu dalších dějin se různě měnila tvář modlitebního života, v každé době však modlitba patřila k podstatě církve.32 To samozřejmě platí i pro modlitbu chval. Tento způsob modlitby a životního postoje se nejvýrazněji zrcadlí v životech světců. Zde budou pro ilustraci prezentováni ti, kteří založili velká díla. Například řehole, které jsou do dnešní doby svědectvím oslavy Boha.
Postoj chvály u svatého Benedikta je vyjádřen v jeho životopise, kde je popsáno jeho poslední setkání se setrou Scholastikou. Spolu s ní zpívá Benedikt tento zpěv chvály: „Chci se radovat navěky, věčně hlásat tvou krásu ...Chvalte se mnou Pána. Vzdávejme všichni chválu Jeho jménu ...“33
Dalším „mužem chvály“ b yl bezesporu svatý František u něhož radost z Boha byla jeho silou.34 Chvalozpěv na stvoření byl pro Františka cestou, jak proměnit úzkost a beznaději v díkůvzdání.35
Také velcí mystici vidí naplnění života ve chvále a oslavě Boha a každý stupeň jejich přiblížení se k Bohu provází vroucí chvalozpěv.36
Bude dobré zmínit se ještě o svatém Ignáci z Loyoly, který svůj život a vůbec všechno obětoval k větší slávě Boží. Tento světec odhalil ve chvále východisko a základ duchovního života, lidské existence, a proto hned v úvodu ke svým duchovním cvičením vkládá větu: „Člověk je stvořen, aby chválil Boha, Pána našeho, jemu úctu vzdával a jemu sloužil...to je cíl, pro který jsme stvořeni.“37
Tohoto cíle, který vyjádřil svatý Ignác, dosáhli všichni světci a stali se tak nositeli chvály v průběhu dějin církve.
1.4 Církev vyzývá k oslavě Boha
I v dnešní době církev povzbuzuje věřící k horlivému oslavování Boha. Ukazuje hlavně na biblické dědictví, kde knihu chval a žalmů nazývá základem modlitby.38 Zdůrazňuje, že čím více se člověk přibližuje Bohu, nebo lépe, čím více je mu dopřáno přiblížit se, tím více má vzdávat chválu, ctít toho, který je třikrát Svatý.39
Církev sama jako celek vidí své povolání, potvrzuje ho, v denním vzdávání chvály Bohu, přidružování se k chvalozpěvu, který po všechny věky zaznívá v nebeských příbytcích.40 Právě ve vzdávání chvály vidí putující církev sjednocení s církví nebeskou: „Všichni však, třebas v různém stupni, jsme spojeni ve stejné lásce k Bohu a k bližnímu a zpíváme stejný chvalozpěv našemu Bohu.“41 Eschatologický aspekt chvály zmíněný výše je tedy církví potvrzen. Ve vzdávání chvály se podle ní uskutečňuje to, k čemu směřuje.42
Děkujeme Pastoračnímu středisku v Praze za souhlas ke zveřejnění tohoto článku.