Maminka

Mám ji moc ráda. A když se jednou dostala s vážnou chorobou do nemocnice, její ošetřující lékařka mě zavolala, aby mi sdělila, že několik různých odborníků se s určitostí shodlo na tom, že je v jejím těle zhoubný nádor. Abychom tedy počítali s jejím brzkým koncem. Ale že s ní přece jen podstoupí ještě jedno zvláštní vyšetření v tzv. tunelu. Maminka, navzdory usměvavé tváři a mnoha doposud vytrpěným bolestem, byla vždy velice úzkostlivá. A tentokrát ji navíc ostatní pacientky strašily líčením, jaké hrozné vyšetření ji čeká.

Já jsem zatím počítala s tím nejhorším. Bylo mi hrozně, do breku. Ale říkala jsem si, že to nesmím, že se maminka z mého chování nesmí dovědět o svém vážném stavu. Že pro ni musím udělat to nejlepší, co je v mých silách. A v "mých silách" toho zase tolik nebylo.

V té době však v naší farnosti probíhal seminář obnovy v duchu Svatém a v té souvislosti se mimo jiné také hovořilo o stále trvající uzdravující moci Pána Ježíše. A tak jsem se vroucně spolu s ní modlila a vkládala na ni ruce. Krátce potom se připravovala na zmíněné neblahé vyšetření a já ji v nemocnici navštívila. A maminka, ještě minulý týden plná obav, mi s naprostým pokojem sdělila, že už se ničeho nebojí, protože s naprostou jistotou ví, že je Pán Ježíš s ní. Že při modlitbě vnitřním zrakem viděla jeho tvář.

Na druhý den jsem byla domluvena s paní doktorkou, aby mi víceméně potvrdila svůj dřívější názor. Už při prvním pohledu se mi zdálo, že suverenita paní doktorky jaksi ochabla, a ona mi rozpačitě sdělila, že neví, jak je možné, že by se tolik odborníků mýlilo, ale že se konečným vyšetřením přítomnost nádoru nezjistila. A že nemůže pochopit, jak se to stalo. Já jsem to však věděla a moc jsem za to Ježíšovi děkovala. Zhruba za deset let přišla opět ta chvíle, kdy jsme maminku musela vézt do nemocnice. Tentokrát to bylo moc zlé. Ale vzpomněla jsem si, jak jí tenkrát Pán přidal dlouhé roky života.

Tentokrát nebylo na jejím těle téměř zdravého místa. I při sebemenším pohybu měla velké bolesti, ale všechno snášela odevzdaně a strpělivostí. Z její tváře vždy vyzařovala láska, která povzbuzovala ostatní. A tak jsem se i tentokrát vroucně modlila: "Pane, ani nevím, zač se mám modlit, co je pro ni lepší", a v duchu se mi stále jakoby vybavovala Ježíšova tvář plná zármutku a účasti zároveň.

Potom přišlo to, čeho jsem se vlastně skoro celý život obávala. Maminčino srdce nevydrželo. A skutečně - moc to bolelo. Ale po krátkém čase bolest vystřídala radost. Lidé mi vyjadřovali soustrast a já měla radost (dokonce jsem si říkala, jestli jsem se nezbláznila). A radost provázela jistota. Uvědomila jsem si a děkovala, že mou modlitbu za uzdravení Pán opět vyslyšel. A že maminku opět uzdravil - a tentokrát kompletně celou.

Já jsem vzkříšení a život. Kdo věří ve mne, i kdyby umřel, bude žít (J 11,25).