Misionářem na Haiti: rozhovor s o. Romanem

Smích i hlas otce Romana slyšíte na slušnou vzdálenost. Tenhle člověk plný života se u nás zdrží dva měsíce, a poté se vrátí zpět do své vesnické farnosti na Haiti. Jeho představení se domnívali, že dva roky na tomto velmi chudém ostrově mu budou zcela stačit. Hned v prvním nedělním kázání jsme však slyšeli, že nechce lidem, kteří mu začali důvěřovat, říct: Děkuji vám za zkušenost, vracím se domů. Rozhodl se jim dát svůj život.

Co stálo u zrodu tvého rozhodnutí odejít na Haiti?
Už při mém prvním setkání s Kristem, při rozhodnutí stát se knězem, byla touha sloužit lidem třetího světa. Mým velkým vzorem je Matka Tereza z Kalkaty a chtěl jsem se vydat podobnou cestou jako ona.

Jaké změny jsi díky tomu ve svém životě prožil?
Kontakt se třetím světem, s bídou člověku změní pohled na hodnoty. Z toho pohledu je až směšné, co my tady považujeme za chudobu a po čem toužíme. Na Haiti mají denní problém, co sehnat k jídlu, nemocnice ani škola vám neotevře dveře, pokud jim nedáte dost peněz, což pro 60 % lidí pak například znamená, že zůstanou bez vzdělání, a nemocné lidi nechají zemřít před nemocnicí, protože nemají na ošetření.

Co je tvou největší radostí?
Lidé. Učím se od nich, protože jim ani nic jiného nezbývá, než vkládat denně svůj život do Božích rukou a spoléhat opravdu na Boha. Jsem jim vděčný, že mě přijali mezi sebe a chodí za mnou se svými problémy.

A starostí?
Pořád nemůžu uvěřit tomu, že je 21. století a 300 kilometrů od amerických břehů leží neskutečně chudé Haiti. Jak je možné vynakládat miliardové částky na výzkum vesmíru, na zbrojení, když prakticky vedle umírají lidé hlady? V mojí vesnici například umírá velký počet mladých matek při porodu, protože nejsou prostředky na odbornou péči, dítě nepustí do školy, protože rodiče neměli na zaplacení školného atd.

V čem vidíš smysl své práce?
Být s nimi, sdílet jejich život a pomáhat jim k trochu lepším podmínkám. Zprostředkovat jim víru.

Jaká je tvoje konkrétní služba?
Pastorace na Haiti je mnohem širší pojem než tady v Čechách. V mojí horské vesničce jsem něco jako starosta, ředitel školy, ošetřovatel, doprovázím je od křtu až k pohřbu i ve všedním životě.

Myslíš, že jsi zaplatil nějakou cenu za to, žes vykročil na tuto cestu?
Zpočátku si člověk myslí, že se vzdává telefonu, televize, videa, a ptá se, jestli je život bez těchto věcí ještě možný. A pak jsem zjistil, že mi nechybí. V podstatě mi nejen nechybí, ale je mi tak dobře, jsem svobodnější. Takže jakoby jedinou cenou vyjádřitelnou penězi je letenka. Ale samozřejmě se mi občas stýská po rodině, lidech, které mám v Čechách. Po těch dvou letech jsem rád za dvouměsíční prázdniny tady.

Jak se žije knězi ve vesnici vzdálené od civilizace? Cítíš samotu?
Vůbec ne. Jsem natolik propojen s životem ve vesnici, že jsem neustále obklopen lidmi. Jsem vděčný, že mne přijali do té velké rodiny. Neustále s někým hovořím, něco řeším či dělám. Osamocenější jsem se někdy možná cítil tady. Na Haiti mám spíš problém, že bych chtěl být sám, ale nejde to.

Co v této situaci považuješ sám pro sebe za nejdůležitější?
Zachovat si zdravý rozum v situacích, nad kterými zůstává rozum stát. Právě když vidím, jak jsou vůči sobě lidé kvůli bídě bezohlední.
Aby všechno, co tam dělám, bylo ve shodě s Boží vůlí. Abych cítil, že všechno, co tam dělám, bylo pro Krista. Aby to nikdy nesklouzlo jenom do nějaké lidské činnosti, charity bez Boha, aby Bůh byl ve středu.

Kdybys mohl mít nějaké přání?
Aby se situace lidí v zemích třetího světa nějak radikálně změnila. To je takové veliké přání, ale svatá Terezie říkala, že Bůh chce, abychom měli jenom ta největší přání. Papež Jan Pavel II. říká: Kéž by země, které vynakládají velké peníze na války, rozpoutaly válku proti chudobě.

Nepochybně potřebuješ prostředky, jak je sháníš? Jsou k Tobě lidé štědří?
Byl jsem až překvapený, kolik lidí mi v České republice chce pomoci, ať už finančně nebo modlitbou. Myslel jsem, že to tady bude větší problém. Peníze nespadnou úplně samy z nebe, takže i to je v podstatě součást mé práce, zvlášť teď, když chci dostavět školu.

Našel jsi nějaké svoje konkrétní zaměření, k čemu Tě tam Bůh volá?
Svoje místo už jsem našel. Už jsem se zmínil o největších problémech, takže bych chtěl v budoucnu řešit právě tohle. Mám rozestavěnou školu, snem je ošetřovna pro nemocné, kde by jim byla poskytnuta včasná a dobrá pomoc. Problém je podvyživenost dětí, proto také přemýšlím o výživovém centru, kde by byly k dispozici vitamíny a základní jídlo pro potřebné.
Největším cílem je ale uchovat pro sebe a lidi neporušenou víru , aby důvěra v Boha byla tím nejcennějším, co jim přináším.

Ptala se Hana Koukalová.

Upozornění redakce: text rozhovoru není nijak jazykově upraven, češtinské nedokonalosti respondenta vytvářejí totiž specifický kolorit misionáře, který ctěného čtenáře může zajímat.