Misionářský život

Říkají nám, že v církvi jsou misionáři. Každý rok jsme v kázáních vyzýváni, abychom se za ně modlili, abychom pro ně trpěli, abychom na ně přispěli.

Víme, že v lodích odplují k národům, které ještě nepoznaly spásu.

Myslíme si, že mají odjet, a my že máme zůstat, že jsou povoláni, a my že povoláni nejsme; že mají nastoupit na loď, a my že máme u krbu číst výroční zprávy z misií.

A církev, putující už dva tisíce let světem a světy, se diví, jak je její chůze zatěžkaná vahou křesťanů, kteří nikam neodcházejí.

Přitom nemáme právo vybírat si, zda odejdeme, nebo zůstaneme.

Jsme začleněni do neustávající misie církve. Jsme malíčkem velikého těla, které kráčí prostorem a časem.

I když jsme nečinní, jiní nás přibírají k sobě a táhnou za sebou.

My, co na pobřežích máváme kapesníky na rozloučenou těm, kdo odjíždějí, si neuvědomujeme, že jsme naloděni na největší loď světa: na loď jménem církev. Jsme jako slepí, hluší a chromí námořníci.

Plachty se vzdouvají v bouřích milosti, loď přiráží ke břehům zemí bez kříže, a my sedíme v kroužku dole v podpalubí a diskutujeme o tom, co se odehrává na našich dvou čtverečních metrech.

Ale „věčný misionář“, Duch svatý, kráčí uprostřed nás. V tomto podpalubí přeplněném neduživci zjevuje bytostný pohyb církve. Putuje v naší době a vdechuje do srdcí naději na všeobecnou spásu.

Nechme se jím učit.

Naučme se, že Pán k nám přichází po cestě, která vede k druhým.

Naučme se, že přijmout Pána v pravdě znamená předávat ho dál.

Vzpomeňme si, že ve svaté paměti církve je plné setkání duše s Kristem zároveň setkáním s hříšným světem, kandidátem spásy, kterou nelze vyjádřit slovy

Naučme se, že to nejsou dvě různé lásky: kdo objímá Boha, měl by mít v náručí místo pro svět; a kdo přijímá do svého srdce tíhu Boha, přijímá tíhu světa.

Vnímejme hlad, který trápí církev ve všech pórech, hlad podobající se chudokrevnosti, hlad po tom, aby cítila, jak všechny buňky jejího těla žijí a napomáhají jeho rozpínání a dorůstání do konečného vzrůstu.

Vydejme se této milosti probuzení.

Syny námořníka omrzelo moře! Kéž se v nás probudí lítost nad místy, kde lidé nejsou křesťany, a „posedlost“ cestami, které k nim vedou.

Protože jsou-li v církvi misionáři, je církví misionářskou a my jsme syny a dcerami této církve.

Pane, každý z nás se nachází na jedné z tvých hranic. V každém z nás, ne někde jinde, se má uskutečňovat tvůj růst.

Každý z nás je pískem, který musí propustit vodu pramene, aby se dostala dál; každý z nás je zapáleným polínkem, jímž má oheň prohořet, aby zapálil jiný kus dřeva; každý z nás je oknem, jímž vchází do domu tvé světlo.

Misionáři bez lodi, probuzení ze své nehybnosti, ke kterým územím bez Boha se vydáme, jakými cestami a s jakým poselstvím?

Pane, snažíme se to pochopit, pomoz nám!

Ukázka je z knihy Misionáři bez lodí, kterou vydalo Karmelitánské nakladatelství.