Mnoho hlasů, jediné Slovo

⁶Byl člověk poslaný od Boha, jmenoval se Jan. 7Přišel jako svědek, aby
svědčil o světle, aby všichni uvěřili skrze něho. 8On sám nebyl tím světlem, jen
měl svědčit o tom světle. 19Toto je Janovo svědectví, když k němu židé z
Jeruzaléma poslali kněze a levity, aby se ho otázali: „Kdo jsi?“ 20Vyznal to a
nezapřel. Vyznal: „Já nejsem Mesiáš.“ 21Zeptali se ho: „Co tedy jsi? Eliáš?“
Řekl: „Nejsem.“ „Jsi ten Prorok?“ Odpověděl: „Ne.“ 22Řekli mu tedy: „Kdo jsi? Ať
můžeme dát odpověď těm, kdo nás poslali. Co říkáš sám o sobě?“ 23Řekl: „Já jsem
hlas volajícího na poušti: ´Vyrovnejte cestu Pánu´, jak řekl prorok Izaiáš.“
24Někteří z poslů byli farizeové. 25Ti se ho zeptali: „Proč tedy křtíš, když
nejsi ani Mesiáš, ani Eliáš, ani ten Prorok?“ 26Jan jim řekl: „Já křtím vodou.
Mezi vámi stojí ten, koho vy neznáte; 27ten, který má přijít po mně; jemu nejsem
hoden rozvázat řemínek u opánku.“ 28To se stalo v Betánii na druhé straně
Jordánu, kde Jan křtil. (Jan 1,6-8.19-28)

A Slovo přicházelo na svět. Ne pouhé slovo, ale Slovo. Ne pouhý
hlas (takový byl hlas Jana Křtitele), ale Slovo. Slova těch nejrůznějších Janů
Křtitelů (kazatelů) jsou ve srovnání se Slovem jen hlasem. I všechna
„nejkrásnější a nejhlubší slova“ o Kristu zůstávají jen hlasem - hlasem, který
poukazuje na Slovo, ale které zazní … a pomine. Podobně jako hlas Jana Křtitele:
i on vydal svůj hlas, ale pak ustoupil Slovu. A předchůdce Slova poodstoupil
rád, protože jeho radost se tím dovršila (Jan 3,29-30).

A přece vyvstává otázka, co to je za Slovo, že všechna slova
jsou ve srovnání s tím jen dunícím kovem či zvučícím zvonem? Je to Slovo, které
o sobě říká Otec. Je to Otcovo sebevyjádření, sebesdílení. Natolik obsažné, že
to není jen hlas, jen slovo, ale Slovo, osoba. V této osobě Slova samotný Otec
promlouvá o sobě, a tím se zjevuje, ukazuje sebe. Toto zjevení je zároveň
o-slovením. Ve Slově nás Otec o-slovuje. Tak jako nikdo jiný, jako žádné jiné
slovo. Otcovo Slovo dokáže proniknout až do nejtajnější skrýše našeho já, až do
nejtemnějších komůrek naší bytosti (naší minulosti, našich vztahů, problémů,
hříchů). Až tam proniká Slovo a vnáší světlo života, podobně jako životodárné
slunce.

Nakolik je úchvatné přijmout Slovo do svého nitra, natolik je
to „velké dílo, které vyžaduje přípravu“. Tak jako se 2.000 let Izrael
připravoval skrze slova proroků na setkání se Slovem, tak jako slovo Jana
Křtitele připravovalo srdce tehdejších Židů, tak i my potřebujeme „narovnat
cestu“, abychom byli vůbec schopni přijmout tak velký dar. Otcovo Slovo je totiž
tak „hutné a obsažné“, že si člověk nemůže dovolit jej zaslechnout nepřipravený.
Zaslechnutí a přijetí Slova není jen „obyčejným posloucháním“, ale „novým
vtělením“, novým zázrakem Vánoc. Slavením Vánoc nejen v liturgii, ale také v
našem životě. A k tomu směřuje advent.

Je třeba připravit cestu Slovu, a proto i dnes zní adventem
hlas Jana Křtitele: „Připravte cestu Slovu! Ztište se! Nenechávejte se naplnit
všemi možnými slovy, slogany, výzvami ke konzumismu! To pravé Slovo je už tu, už
teď zaznívá, i když potichu. A v tichu betlémské noci zazní naplno“.

Celý náš život je adventem. Hlas Jana Křtitele stále probouzí a
burácí, nasměrovává na Slovo, které můžeme slyšet a přijímat už teď, ale plně
zaslechneme a přijmeme na konci života. Prozatím slyšíme hlas, slyšíme slova:
jednou však slova pominou a zůstane jedno jediné Slovo.