Modlitba za uzdravení

Jsou lidé, kteří nabízejí modlitbu za uzdravení jako zázračnou a určitě fungující medicínu. Jsou jiní, kteří se bojí modlit za uzdravení, protože se domnívají, že by jednali proti své víře, která jim říká, že utrpení je něco svatého, co je třeba si spíš hýčkat. A potom jsou ještě „zhrzení milenci“ modlitby za uzdravení, totiž hodní křesťané, kteří se pro modlitbu za uzdravení kdysi nadchli a později zjistili, že jim touto věcí Pán Bůh neslouží tak, jak si představovali, a proto od nadšení přešli ke skepsi nebo nechuti. Pamětníci z Obnovy si možná ještě vzpomenou na vyprávění světoznámého dominikána P. Michaele Marsche o jeho prvých zkušenostech s modlitbou za uzdravení, když si, jak sám líčí, řekl: „Pomodlím se. Modlitba, i když nepomůže, jistě neuškodí!“ Což je nepochybně pravda, ale také by to mohl být projev dosti chabé víry. Proto bych přidal ještě proslulou větu „domácího klasika“ P. Jiřího Reinsberga (nosím ji v paměti od exercicií roku 1968!): „Naprosto neomylná modlitba je modlitba za spásu bližního!“ Odtud je asi nejlépe vyjít a to proto, že celý lidský život včetně zdarů a nezdarů, zdraví i nemoci, je v perspektivě křesťanské víry cestou k cíli. Cílem není ani uzdravení, ani úspěch, ale také ne utrpení nebo snad smrt. Cílem je Bůh a o dosažení tohoto cíle má vždy v posledku jít. Je to až příliš jednoduché Dovolovalo by nám to v rámci starosti o spásu pominout současný stav člověka včetně jeho bolestí, nemoci nebo ohrožení života Neměli bychom vlastně každého rovnou připravovat na smrt a vše ostatní pominout Jistěže jsou chvíle, kdy příprava na smrt je výrazným tématem dotyčného. Ale ani smrt není cílem. Znovu opakujme – cílem je Bůh. S Bohem – Otcem byl Ježíš natolik zajedno, že je ani jeho utrpení a smrt nemohla navzájem rozdělit. A tak cesta k dosažení cíle – Boha sotva může vést tak, že by důvěrné sbližování s ním pomíjela. To ostatně jasně řekl už svatý Ignác z Loyoly: Spása, tedy plné dosažení proměny člověka v Boží blízkosti, je cílem, a ostatní věci na tomto světě jsou nám jen potud užitečné, pokud k tomuto cíli vedou. Uzdravení může být pro někoho cestou k cíli a pro jiného povede tato cesta jeho nemocí. My o tom nerozhodujeme. Ale modlitba, která podporuje víru člověka, která ho nenechává bez pomoci v objetí nemoci, utrpení a z toho třeba rostoucí beznaděje, je skutkem lásky a účinnou pomocí. A to jak v situaci, kdy dochází k podivuhodnému uzdravení, i v situaci, kdy se nic pozoruhodného neděje.

Avšak ani při tomto pohledu se nevyhneme otázkám: „Za co se mám v konkrétní situaci modlit “ „Mohu či mám se modlit za uzdravení – vždyť evangelia nás k důvěryplné modlitbě vybízejí !“ Je to mnohdy dost trýznivá chvíle nejistoty a nemusí rychle odeznít. Co tedy zbývá Modlit se. Modlit se, abych poznal, za co se mám modlit. Tato modlitba bezpochyby vyžaduje víru. Ale nejen ji. Vyžaduje velkou osobní upřímnost, ve které si nic nenamlouváme, a ještě jednu věc, která je také zdůrazňována svatým Ignácem: indiferenci, čili ochotu přijmout jakékoliv Boží řešení.

Kdo se jednou nebo dokonce vícekrát modlil „úspěšně“ za uzdravení někoho druhého (jeho bližní byl uzdraven), si asi snadno připomene, jak krásný je to pocit a jak svůdné je myslet si, že se to teď může ba dokonce musí pokaždé opakovat. A právě zde je háček. V modlitbě za uzdravení jsme vždy „na začátku“, i kdybychom se modlili třeba po sté. Nikdy předem nevíme, zač se máme modlit, vždy ale můžeme s apoštolem Pavlem doufat, že „duch se v nás přimlouvá nevyslovitelným lkáním“. Z hlediska lidského prožívání je to ovšem nejistota (ne nedůvěra!). A tu řada lidí špatně snáší. Proto chtějí „návody k řešení“, které je nejistoty zbaví. A tak se zaklínají vírou, jako účinným nástrojem, který způsobí, že se stane to, co chtějí. Nebo naopak modlitbu za uzdravení odmítnou a schovají se za přání (samo o sobě správné), aby se stala Boží vůle – aniž jí hledají. Ale to jsou bludné cesty, na které není radno vycházet.