Myslel jsem, že to bude hrůza.

Když jsem jel s rodinou na katolickou charismatickou konferenci, říkal jsem si, že to bude s rodiči hrozné. Už jen cesta autem mi připadala hrozná a pak se ještě rodiče zaregistrovali s námi na jeden pokoj. Myslel jsem, že to bude hrůza, ale nebyla. Když jsem řekl, že půjdu do baziliky napřed, tak mě nedrželi, nechali mě jít. Opravdu skoro celou konferenci jsem prožil bez rodičů a nijak jsem na ně nebyl vázán. Jednou, když jsem se bavil s Dr. Johnem a Robertem z Malty u stánku s Effatou, přišel tam za námi nějaký pán a chtěl, abych mu překládal. Ten pán měl artrózu kolenou a prosil, aby se za něj John večer modlil. John se za něj s Robertem modlil hned a já jsem cítil přítomnost Duch Svatého, jak přichází se svým uzdravením a pokojem. Když jsme se přestali modlit, ten pán dělal dřepy a běhal po schodech. V tu chvíli jsem opravdu viděl velikost Boha a jeho velikou moc.

Když měl ten den večer svědectví Jude z Malajsie, kterému v dětství zemřel otec a kterému potom Bůh ukázal, že chce být jeho otcem a uzdravil ho ze všech zranění, tak mi Pán vzal všechny věci, co mi bránili v tom, abych vyznal, že je Pán. Vylíval na mě svou lásku a uzdravil mě, ukázal mi, že o mě stojí.

Po konferenci jsem se celý týden těšil na tábor Jump, ale najednou se máma vrátila z Francie a řekla, že na tábor nepojedu. Tábor měl začít v pátek a já jsem ten pátek doma opravoval rozbitou pračku. Potřeboval jsem tam do té pračky sáhnout a zapomněl jsem, že je zapojená do sítě. Sáhl jsem na nějaký kontakt a dostal jsem takovou ránu, že kdyby mě Pán nezachránil, tak bych tu už nebyl. Ale Pán chtěl, abych tu zůstal. Při tomto zážitku jsem najednou viděl, jak Bůh chce, abych tu zůstal a mohl od něj přijmout, co pro mě má připraveno. Viděl jsem taky Boží moc a slávu, jeho lásku a viděl jsem Boha živého. Boha, který je za branou smrti.

Myslel jsem si, že už jsem toho prožil hodně, ale když jsem přijel na Jump a byla tam zahajovací mše, tak tam pan biskup říkal, že to, co s námi Bůh udělal, je teprve začátek. A opravdu byl. Najednou mi Pán ukázal, že ještě nejsem dokonale svatý. Spousta věcí v programu se mi nelíbila a uzavíral jsem se před Pánem a před vším, co mi chtěl dát. Pán mi ale dal poznat to, že nezaujímám to správné stanovisko a že je lepší přijímat věci Boží, které mi možná nejsou úplně příjemné, než abych se uzavíral do svých představ. To, jak jsem o prázdninách rostl, mi pomáhá poznávat moje slabosti. Díky Pánu jsem poznal, že je tu od toho uzavírání se možnost vysvobození… Když jsem byl na Jumpu u svátosti smíření, Bůh mě uzdravil od všeho, čemu jsem se příčil a dal mi vidět to kladné, co se mi tam ty lidi snažili předat.

Bůh mi až do Jumpu ukazoval sebe a mě, ale potom jsem jel na výlet s několika přáteli na Šumavu. Tam jsem četl jednu knihu od Davida Wilkersona, o tom, jak David evangelizoval pouliční gangy v New Yorku. Dověděl jsem se, že Duch Svatý působí všude. Pán mi dal dar vidět druhé lidi a jejich nedostatky a že jim je potřeba pomoct. Ale On nás nenechává samotné. On pomáhá s námi. Pán mi k tomu všemu dal dar touhy po modlitbě za lidi i za sebe a já mu za to moc děkuji. Díky Bohu za to vše, co jsem prožil a za všechny lidi, skrze které ke mně Pán mluvil.

Josef, 16 let

-----

Na Konferenci mě Duch Svatý zbavil bolesti pravého ucha. Po pololetí se mi ve škole na tělocviku přihodil úraz. Hráli jsme vybíjenou a já jsem dostala prudkou ránu do pravého ucha. Od té doby na to ucho hůř slyším a bolí mě. Na Konferenci při modlitbě za uzdravení mě Pán uzdravil.

Helenka, 11 let

--------

Třebíč, XII. Katolická charismatická konference, čtvrtek dopoledne. Přednáška dr. Johna je často přerušována jeho sdělením o tom, že Duch Svatý svým působením právě uzdravil někoho z přítomných v hale.

Na půl ucha jsem poslouchala přednášku a na půl „ducha“ jsem prosila Pána Ježíše o zázračné uzdravení svých vnoučátek - Vojtíka (16 měsíců) a jednobuněčných dvojčátek Aničky a Kristýnky (předčasně narozeny 15.6. 2001, o váze 71 dkg a 99 dkg). Vojtík měl snížený svalový tonus, pohybové problémy a nechodil. Holčičky byly ihned po porodu pokřtěny a umístěny na jednotku intenzivní péče novorozeneckého oddělení.

Když přednáška skončila, bylo mi divné, proč dr. John neřekl, že Pán má vnoučata uzdravil. A usoudila jsem, že pro dr. Johna bylo asi těžké pochopit, že mu Pán sděluje, aby také řekl o jeho konání mimo sportovní halu.

„Ale co, vždyť to nevadí, že to neřekl. Přijedu domů a dcera mi řekne, že Vojtík chodí, a tak Vojtík bude znamením. Těžko mohu čekat, že dvojčata budou sedět u stolu a cpát se kaší a proto chodící Vojtík bude znamením i pro jejich skryté uzdravení. Věřím, Pane, že až přijedu z Konference tak Vojtík bude chodit.“ Toto byl můj vnitřní monolog cestou z přednášky. V pátek ráno běhen svědectví těch, co byli den předtím uzdraveni, jsem si říkala: „To je dobře, že včera dr. John nic neříkal o uzdravení mých vnoučat, já bych takové krásné svědectví neuměla vydat, já bych to probrečela.“

A tak nevydávám svědectví o úžasné Boží dobrotě a laskavosti hlasem, ale písmem (a stejně brečím).

Po návratu domů jsem v pondělí zavolala dceři a říkám: „Karin, proč nic neříkáš o tom, že Vojtík chodí?“ „No mami, právě jsem ti chtěla volat. Představ si, Vojtík chodí. Ve ČTVRTEK najednou začal dělat první krůčky a v pátek už chodil dobře a moc se mu to líbí. A také volal Marian (otec dvojčátek) a říkal, že holky byly v pátek převedeny z JIP na normální oddělení. A mami, jak ses vlastně měla na té konferenci?“

…vše co mohu dát je chvála, vše, co mohu dát je dík…

Bibiana