Na očích závoj

Sestry a bratři, dost jsme tu mluvili o tom, jak žijeme v zajetí vlastních představ, proto se tady taky z něčeho vyznám. Z nějakého důvodu, když jsem dostal program konference a viděl jsem, že pater Cantalamessa už tu bude v pátek večer, usoudil jsem, že při této mši svaté bude kázat on, protože nakonec je za to v církvi placený.

To byla moje představa. Z této mylné představy mě nevyvedl Pán Ježíš, ale dnes ráno pater Kodet. Tehdy mi spadl závoj z očí a já jsem poznal celou realitu. My se ale možná na ten závoj na očích tady během našich úvah, nechci říct přespříliš koncentrovali, ale hodně jsme o něm mluvili, a já bych byl rád, kdyby nám neunikla jedna věc. Asi to nemůže být tak, že bychom byli pořád jasnozřiví, a i kdyby ti učedníci byli v to nedělní odpoledne, když šli z Jeruzaléma do Emauz, zcela jasnozřiví, tak při veškeré jejich jasnozřivosti by nemohli docílit či zařídit, aby se Pán Ježíš k nim přidal. Nemohli by zařídit, aby Ježíš vstal z mrtvých. Nemohli by potom později zařídit, když se sešli už v Jeruzalémě, že Pán Ježíš zase přišel. A tak vidím jako důležité se právě v tuhle chvíli zkoncentrovat na Ježíšovu přítomnost mezi učedníky, na Ježíšovu touhu být s učedníky, na Ježíšovu iniciativu, se kterou On vstupuje do těch rozhovorů. Nevím, jestli jsme se dostatečně zmínili o tom, že v té 24. kapitole, o které tu běží teď řeč na konferenci nejvíce, se dvakrát říká: „Když o tom tak mluvili, přidal se k nim Ježíš.“ Na konci kapitoly – „Když o tom tak mluvili,“ to už je v tom jeruzalémském večeřadle, když jsou všichni pohromadě, „stanul Ježíš uprostřed nich.“ Ježíš vlastně tak reaguje na naše myšlenky o Něm, na naše úvahy o Něm, na naše slova o Něm. A vlastně můžeme s jistotou říci, že to je On, kdo už ty úvahy v nás nějakým způsobem podněcuje.

Já bych se teď chtěl zaměřit na to evangelium, které jsme slyšeli. To evangelium je jedním z těch míst, kde se Ježíš nějakým velmi intenzivním způsobem pokouší nás vyučit či ujistit o Jeho vztahu k nám a jak On si představuje náš vztah k Němu. Takových míst v Písmu je celá řada a každý z těch příměrů, které Ježíš používá, má svou vlastní sílu, svůj vlastní charakter a zdůrazňují určitý rys. Například „Já jsem pastýř dobrý, vy jste ovce, které pasu,“ to je jeden z takových příměrů, nebo „Já jsem dveře.“ Jiný příměr, který říká „Už vás nenazývám služebníky, nazval jsem vás přáteli, protože služebník neví, co dělá jeho pán.“ A já bych řekl, že my ve služebnosti tohoto typu, tedy nesprávné služebnosti, jsme dost často v zajetí. Služebník je taky odměňován za výkon, za práci. Ale příteli, tomu přece, když k nám přijde, uvaříme kafe a řekneme: tak jak se máš? A Pán Ježíš chce, abychom měli tenhle vztah, abychom věděli, že On má zájem na tom, jak se máš, co děláš, jak ti je. A přátelé spolu sdílejí určitý svět, abych tak řekl, určitého ducha. A ten příměr, který čteme a slyšíme dnes v evangeliu, je ještě intenzivnější. On se vlastně soustřeďuje na naše spojení s Ježíšem. Já jsem pravý vinný kmen, můj otec je vinař, vy jste ratolesti. U těch přátel se přece jenom jedná o dvě osoby, které se nějakým způsobem ladí na určitou myšlenku, ale tenhle příměr, ačkoliv má samozřejmě zase také svoje úskalí a třeba i nedostatky, ukazuje na to těsné propojení kmene a ratolestí, kmenem proudí do těch ratolestí životodárná míza, stejný život je ve kmeni i ratolestech. A tohle spojení umožňuje ratolestem, aby byly plodné.

To je možná někdy taková naše i trochu chyba či zbytečná starost, že se pořád snažíme být nějakým způsobem plodní, dělat ty dobré skutky a dávat příklad, to je taky někdy náš takový program. Ale Pánu Ježíši záleží na tom, abychom byli s Ním spojeni, abychom měli Jeho život. A když budeme mít tento Jeho život, bude náš život plodný tím, co On v nás činí. Proto skutečně tohle je naše největší starost, udržet si a rozvíjet spojení s Ním, protože ono to není tak jako u těch ratolestí, že to je neživá hmota, nebo tedy je to živá hmota, ale není to hmota, která by měla svobodu. Z naší strany se pro to spojení vyžaduje svoboda, přitakání, otevření se, ale naše největší starost by opravdu měla být o toto spojení s Ježíšem. Pak náš život bude plodný. Není-li život plodný, je tu docela jedna taková nepříjemná vize, kterou my neslyšíme rádi: ta ratolest je zbytečná, bere sílu kmeni, tomu organismu, a tak bude oddělena, vyvržena ven. To je samozřejmě znamení soudu. Ale každou ratolest, která nese ovoce, Otec čistí. Připusťme, že ani tohle slovo nemáme rádi, očišťování bolí, očišťování je nepříjemné, očišťování jsou ty situace, o kterých jsme tady mluvili, které nemáme rádi. Přesto podle toho, co říká Písmo svaté, mají napomoci naší větší plodnosti v životě, mají pomoci tomu, jak jsme tady o tom mluvili, že mohou posilovat druhé, což je jeden typ plodnosti, že to může nějakým způsobem v nás zocelit třeba to, co bylo křehké, či usvědčit nás ze slabosti, abychom nežili v iluzi. To jsou všecko důležité plody očišťování, které v nás Pán, náš Otec, nějakým způsobem, tak jak jdeme životem, dělá. Je tu jeden úžasný příslib. Zůstanete-li ve mně, zůstanou-li ve vás moje slova, můžete prosit, oč chcete, a dostanete to.

Ježíšova touha po našem společném životě: „Zůstanete-li ve mně, zůstanou-li ve vás moje slova,“ má přinést v našem životě ten úžasný plod, že dostaneme to, oč prosíme u Boha. On totiž člověk v takové situaci pak nemůže prosit o nic, co není ve shodě s Boží vůlí. A Boží touha darovat se, obdarovat nás a dát se nám poznat je, jak jsme tu už vícekrát řekli, větší než naše touha po Bohu. „Tím bude oslaven můj Otec, že ponesete mnoho ovoce a osvědčíte se jako moji učedníci.“ Bůh vložil svoji slávu do nás, Bůh svrchovaný, vrcholný, suverén, do nás, omezených lidských stvoření, hříšníků, všelijak pletoucích ten svůj život a klopýtajících životem, vložil do nás svou slávu. To je obdivuhodné, to je pokora Boží.