Na tvé slovo spustím sítě

Oslavili jsme Velké jubileum, máme ještě živě mysli mnohé jeho klíčové události, z nichž některé se zapíší do dějin jako počátek věcí nových. Je vhodné tu připomenout alespoň ekumenické otevření svaté brány a zejména kající liturgii, při níž papež - jménem celé církve - požádal o odpuštění hříchů všech jejích dětí. Mohli bychom zmínit i další úžasné momenty Velkého jubilea, ať už s významem pro celou církev, nebo pro jednotlivé osoby.

Je třeba vidět, že těmto úžasným okamžikům milosti se církev postupně otvírala během po mnohaleté přípravy, k níž nás pozval hned na počátku svého pontifikátu papež Jan Pavel II ve své encyklice Redemptor hominis. I později nás neustále prorocky povzbuzoval, abychom byli připraveni na tento okamžik zvláštní milosti, jímž se pro církev Velké jubileum mělo stát a nakonec i skutečně stalo.

Nyní jako bychom dospěli na vrchol. Před námi se otevřel další horizont, široký oceán třetího tisíciletí dějin církve. Podobně jako Mojžíš hledíme na tuto „zaslíbenou zemi“, do níž máme vstoupit, a spatřujeme v tomto prostoru nové výzvy a úkoly. Do otevřeného prostoru třetího tisíciletí má církev vstoupit nikoli vahou pouhé setrvačnosti, ale s vědomím poslání, které na počátku přijala od svého Pána: „Jděte do celého světa  hlásejte evangelium celému tvorstvu“ (Mk 16, 15). Nesmíme však přehlížet problémy a potíže, se kterými jsme na tento práh nové epochy dějin připutovali.

Ve svém apoštolském listu „Novo millenio ineunte“ se papež nerozpakuje realisticky vidět situaci současné církve a nebojí se upozornit na nepříjemnou skutečnost, že v „mnohých částech světa křesťané buď jsou nebo brzy budou malým stádcem“ (NMI 36), a že i „v tradičně křesťanských zemích už skončilo období křesťanské společnosti“ (NMI 40). V tuto chvíli si klademe nejrůznější otázky, ptáme se možná, v čem jsme jako křesťané selhali, co jsme mohli dělat jinak. Vnímáme svou neschopnost reagovat na potřeby lidí kolem sebe, a to vše považujeme za svůj neúspěch. Vypadá to, jako bychom byli v mnoha směrech v koncích, jako bychom došli až na konec slepé uličky, z níž už cesta nikam nevede. Při tomto pohledu nás může přepadnout malomyslnost. Nadto se nacházíme v nové a náročnější situaci, kdy se musíme vyrovnat s něčím, co církev dosud nezažila. Opravdu si můžeme připadat jako rybář Šimon a jeho druhové, kteří se s vypětím všech sil snažili celou noc něco ulovit, ale nad ránem zklamaně propírali prázdné sítě (Lk 5).

Takovou zkušenost mají někteří i v charismatické obnově. V mnoha společenstvích a skupinách, zpočátku tak nadějně vyhlížejících, vystřídal léta počátečního nadšení čas skepse a poznání, že nám chybí invence a že jsme se svým uměním v koncích. Znovu je čas si tedy připomenout prastarou a stále zapomínanou lekci, spíš Pánovo pozvání: „Put out into the deep and let down your nets for a catch“ (Lk 5,4). Nepřehlédněme, že tato Pánova výzva nezazní k učedníkům ihned při prvních známkách jejich frustrace. Nejdříve Pán učí zástupy. Pak je čas dovršit toto vyučování znamením, jehož se učedníci mají stát svědky i součástí. V bezútěšnosti a únavě zaslechnou rybáři Boží slovo, Ježíšův pokyn, a stojí před volbou: uvěřit a poslechnout, a nebo dát průchod frustraci z dosavadního vývoje - vždyť všechny jejich dosavadní zkušenosti mluví pro to, že nemá smysl se za dané situace o cokoli snažit. Šimon, později zvaný Petr, však mobilizuje víru a říká: "Ale na tvé slovo spustím sítě." (Lk 5:5)

Je čas opět mobilizovat víru (srov. NMI 38), je čas obnovené poslušnosti Božímu slovu. Jedním ze základních obdarování Charismatické obnovy je poznání a zkušenost, že prvotní výchozí silou všeho plodného počínání křesťana je Boží milost. Dostalo se nám obdarování, že jsme poznali a uvěřil v Boží moc, která takové konání doprovází. Důležitým posláním Obnovy v Duchu Svatém je tedy neustálé se navracení k primátu milosti, k odvaze nejprve naslouchat a poslouchat Ježíšovo slovo - „Zajeď na hlubinu“. Vidíme, že stejně jako tehdy i dnes promlouvá k srdci učedníků.

Největší souboj o poslušnost této výzvě svádíme právě ve svém srdci. Zde jde o vše. Zde je také nejsnazší zmařit nebo alespoň brzdit záměry Kristovy. Nám dobře známá nesvatá trojice - tělo, svět a Satan - usiluje nás oddělit od této hlubiny Boží milosti, která se nám štědře otevírá v osobní i liturgické modlitbě, když slavíme svátostí, při četbě Božího slova. Nenápadné útoky přicházejí často pod maskou mnoha důležitých aktivit, jako bychom snad nikdy neslyšeli větu - „Jen jedno je třeba“ (Lk10:42). Hlubinou je náš vyhrazený a privilegovaný čas s Pánem, on sám nás v něm zahrnuje vším, co potřebujeme. Vyjeďme tedy na hlubinu.