Nechat se donést

„Právem“ mohl zatrpknout na Boha a na svůj život. Vždyť byl chudý (jak napovídá zmínka o prostém lehátku), omezený ve svých možnostech (nemohl se volně pohybovat jako ostatní). V takovém životním postavení - jak nezanevřít na Boha, že toto všechno dopustil? Ochrnulost mu zabraňovala v setkání s lidmi … a hlavně v životním setkání s Tím, který mohl změnit jeho život. Byl tedy naprosto ztracený? Ne. Využil ještě tu poslední kartu: „opřel se o druhé“, lépe řečeno nechal se od nich podepřít a nést - k Lékaři. A skoro „dvojnásob“ mohl děkovat těmto svým dobrodincům, že ho nejen dovedli k tomu místu, kde byl věhlasný Lékař, ale houževnatě vytrvali, i přes komplikace a nepříznivé okolnosti (natlačený lid přede dveřmi), než ho skutečně donesli před Ježíšovu tvář.

Nechal se podepřít druhými. Mohl jednoduše rezignovat („Co se dá dělat? Prostě - já už jsem takový, nikdy to nebude jiné“). Uznal svoje limity (jsem ochrnulý), ale neustrnul na tomto vědomí vlastních omezených schopností. Přijal pomoc druhých. Mohl odmítnout a uzavřít se do ulity „nepřístupné soběstačnosti“ („Nechci pomoc druhých!“). Ale on neodmítl podanou ruku - věděl a doufal, že tito „kamarádi“ ho přivedou ke Kristu.

Příběh o ochrnulém plastickým způsobem „zviditelňuje“ to, co někdy prožíváme. Nemůžeme se dostat ke Kristu … protože jsme jednoduše ochrnulí, ochromení! A nemusí to být ochromení „duchovní“ (konkrétním hříchem). Někdy stačí i vnější „nepříznivá okolnost“, která nás doslova ochromí a nedovolí jít ke Kristu. Tlak v práci, nepříjemný nadřízený, nekonečný řetěz neporozumění a hádek v manželství. Ten chudý ochrnulý se mohl „uzavřít do ulity jobovského nadávání“. Ale přesto udělal něco jiného - uznal, že potřebuje druhé (že jinak není schopný se dostat ke Kristu). A nechal se od nich nést!

Je velkým požehnáním mít „dobrodince“, kteří nás „dotlačí ke Kristu“ i přes překážky: naši neochotu se nechat podepřít a nést dál, „zabarikádovanost“ ve svém problému, sebelítost, bolestínství či nadávání. Takové dobrodince snadno považujeme za nepřátele, protože nás vytahují z naší ulity. Chtějí nás posunout z místa, kde jsme třeba spokojeně (a zároveň nespokojeně!) zakořenili. Odvádějí nás třeba slovem pravdy („propadl jsi svým koníčkům, práci …“), „nesou ke Kristu“ svým příkladem, ale i diskrétním slovem povzbuzení („Ježíš vidí tvoje bolesti - nenechává tě samotného“, „On sám nesl jako první tvoje břemena!“). Především však vytrvalou modlitbou, která se nenechává zastrašit vnějšími překážkami, třeba neochotou dotyčného nechat se nést a dovést k Lékaři.

Šťastný ten, kdo se nechá nést … a donést!

Není někdo ve tvém okolí, kdo nemá sílu se dostat ke Kristu? Jak mu můžeš pomoct?