Nemusíš být statečná
Vždycky, když začnou doktoři kolem vás z ničeho nic spěchat, je to na pováženou. Vy si sice pořád říkáte, že to nic nebude, ale cosi hlodá… takže když se doktor při vizitě po jednom vyšetření zeptal: „Vám nikdo nic neřekl Máte tam rozsáhlý nádor, budeme to muset amputovat...“ – tak mě to asi mělo překvapit méně. Neuvažovala jsem v tu chvíli ani o souvislostech a následcích amputace vcelku dost důležitého orgánu, měla jsem jen pocit, že jsem na konci cesty. „To přeci nejde, děti jsou tak malý,“ říkala jsem si dokola. A cítila jsem se naprosto opuštěná.
Že tak docela opuštěná nejsem, se mi začalo ukazovat postupně. To, že za mnou stál manžel a velmi vnímavé, pozorné a od té chvíle velice hodné děti, to jsem tehdy brala jako samozřejmost (ona to samozřejmost není), ale víc už jsem se o ně opírat nemohla, bylo toho na ně i tak dost.
Dali o sobě vědět přátelé. Jedna nabídla konzultaci s odborníkem, který navrhl jiný postup léčby. Další si ode mě nechal obrečet rameno a poradil, jaká udělat první „tempa ode dna“. To bylo dobré. Ale kde vzít naději a dostatek vzduchu, aby člověk doplaval až k hladině Vydala jsem se za kamarádkou Evou, která se mnou sdílela už mé obavy, které předcházely osudnému vyšetření.
Vhroutila jsem se k ní rovnou z další návštěvy nemocnice, shodila na ní všechnu svou zátěž – a teď pomoc!
„Hlavně si nemysli, že teď musíš být statečná“, řekla mi. „To po tobě nikdo nechce, nemůže chtít. Ty se dej do léčení a podrž se naděje. Zavěs se tam nahoru, Pán tě unese, dej ty starosti jemu. Budu se za tebe modlit. Budeme se za tebe všichni modlit.“ Takhle nějak.
A pak se začaly dít věci.
Rozhodli jsme se pro alternativu léčby, při níž mělo operaci předcházet ozařování a několik cyklů chemoterapie. Měla jsem tedy „prodloužený čas“. V tom čase jsem se čirou náhodou nachomýtla při homilii, v níž se rozebíral osud Hagary, která se náhle octla vyhnaná v poušti – sama, se synem Ismaelem, a čeká, že zemře…, ale nezemřela – Hospodin jí ukázal studnu – a tak dále… „A tak to v životě chodí,“ říkal kněz, „někdy si myslíme, že všechno bude šlapat tak, jak jsme si to naplánovali, a ono se něco přihodí, co naše plány zcela rozmetá. Přesto to nemusí být konec. Hagara ztratila naději, ale Hospodin s ní měl ještě nějaké plány. Byl pak sice její život poněkud jiný, než si původně myslela, ale byl to život…“
Měla jsem v tu chvíli pocit, že kněz nemluví k naplněnému kostelu, ale přímo ke mně. Odcházela jsem odtamtud úplně vyvedená z míry: No jasně – tak to je i se mnou!
Možná je člověk v takovéhle situaci vnímavější, má snahu přisuzovat podružnostem určitý pro něj smysluplný význam, ale přesto těch zvláštních náhod byl kolem mě v tu chvíli nějak víc: Při návštěvě knihovny mi z dálky padla do oka kniha s výraznou obálkou; byla to kniha o pacientech se zhoubným nádorem, kteří dokázali se svou nemocí bojovat a zvítězit…
Bylo krásné léto, které jsme původně chtěli trávit jinak a jinde a já i to počasí brala jako dárek: chodila jsem každý den na ozařovnu, ale cestou si užívala sluníčka a kvetoucích růží, večer si užívala klidu doma, procházek s manželem, o víkendu na chalupě s dětmi (a vlastně i spoustu legrace – nasmáli jsme se jak dlouho ne) – byly to vlastně perfektní prázdniny…
Kazila to jen nepříjemná chemoterapie, po níž jsem z nemocnice přicházela žlutozelená a polomrtvá, ale to bylo vždy jen několik dní z měsíce a pak zase klid. Bavilo mě i to, že mi vypadaly vlasy – ten zbytek jsem ostříhala nakraťoučko a připadala si poněkud rozverně.
Obzvlášť jsem si užívala ozařování:, říkala jsem si: „Jediné ruce, které tady na zemi Pán má, jsou ruce lidí. A ty ruce (a hlavy) vymyslely tyhle fantastické mašiny, které přesně a cíleně pracují tam, kde mají. Takže ten paprsek, který mě propaluje, to je takový prst Boží, který se mě dotýká a léčí…“
A navíc: všude člověk potkával tolik fajn lidí – doktorů, ale taky odvážných pacientů…
Mezitím, aniž jsem to věděla, se za mě pravidelně modlívala skupina mě vlastně neznámých lidí (kromě všech těch okolo mě).
A moje lékařka onkoložka mi při pravidelných prohlídkách říkala: „Vida, vida…“
Po třech měsících chemoterapie mě odeslala zpět k chirurgovi, který se mě chystal operovat.
Ten mě prohlédl, pak se posadil, a řekl: „No, teď nastává
chvíle velkých otázek, protože – na vás není co operovat…“
Ještě jsem prodělala několik dalších cyklů chemoterapie, které mě stály všechny krvinky, co jich v těle bylo, ale v zimě bylo rozhodnuto: Žádná operace se, až na další, konat nemusí.
Teprve rok po léčení jsem se setkala s jednou ženou ze skupiny, která se za mě s přítelkyní Evou modlívala. Říkala: „Ráda vás poznávám, když jste se nám tak povedla.“
I na onkologii ze mě mají radost, jak jsem se jim povedla, a já si říkám: Nejen vám, nejen vám…
Je to už pět let. Ta zvláštní euforie a vnímavost, ve které jsem se pohybovala, už odvanula. Přišly různé „podružnější“ choroby a drobné obtíže, takže má člověk trochu tendenci zapomínat, jak si musí vážit života, který mu byl přidán, darován. Ale vím o všech, kteří mi ten život přidali, tam nahoře i tady dole, a nepřestávám být vděčná.