Noe
Dívám se na vodu už tolik dní, že mi někdy připadá jako sen, vidět tváře mé rodiny. Všichni se díváme na vodu, na tu vodu, která je pod námi, a na tu, která je nad námi. Můj tchán v té vodě rázuje po lodi a přibouchává nedoléhající dveře. „Jak se to jmenuje, dědečku?“ ptá se ho jeden můj synovec. „Co, chlapče?“ Dítě ukáže z okna. Starý muž smutně stiskne rty. „Nevím, chlapče. Takové počasí asi nemá jméno.“ „Voda, která trestá všechnu špatnost, Boží hněv je to,“ mumlá si pro sebe zlostně stará žena a trpce vyhazuje do vody hnůj od zvířat. „Za všechnu tu špatnost si lidi nic jiného nezasloužili, to si pamatuj a poslouchej svoje rodiče!“ Odhrne se zase do mokré šedi, která zahaluje celou palubu. Po jejím odchodu zůstanou malý chlapec i hlava rodu sedět v úplné stejné pozici. Neříkají nic. Pak se Noe otočí a pokyne mi: „Pojď k nám, pojď sem, děvče, sedni si.“ Sedám si k jeho nohám a přemáhám se, abych se o něj lítostivě neopřela. Můj muž pracuje celý den se svými bratry u zvířat a nemá pro mé moc laskavosti. Tak jako já, nezná ani on odpověď na to, co se děje. Nemá odpověď, a tak se chová tvrdě. Potřebuje být sám, potřebuje znovu získat rovnováhu, pak k němu budu zase moct přijít. „Myslíte, otče, že se Bůh hněvá, že ho nemůže usmířit nic než taková spoušť?“ Ptám se, ale Noe neodpovídá. On i chlapec se dívají na vodu, po které plují větve stromů, zdechliny zvířat ... a mrtvoly lidí. Teď už jich je míň, jen čas od času se odněkud vynoří a zmizí. První dny to bylo strašné. Pořád je to strašné. Čekám dítě, cítím už, jak se ve mně
„Já bych řek’, že pod tou vodou se něco mění. Až ten příval opadne, bude země jiná, budou se na ní rodit jiný lidi.“
„Nesmysl! Proč by pak zachraňoval nás? Otce, matku a naše ženy? Budou to Noeho vnukové, kdo osídlí zemi, tak mu to přece slíbil!“
„Ať mu slíbil, co slíbil, nikdo jiný tu vodu stejně nepřežil.
O tom máš dost dokladů venku.“
„Nezačínejte s tím zase. To byli hříšníci! Těch není co litovat!“
„Byli to lidi, co k nám chodili posedět.“
„Ale převraceli právo, sám jsi kolikrát říkal, že horší už to být ani nemůže.“
„Jenže já je měl rád, měl jsem rád jejich děti. Sám nejsem lepší než oni.“
„Bůh si ale asi myslí, že jsi.“
„To neřekl. Jenom otec byl je-dinej, kdo ho poslouchal, a začal stavět tuhle šalupu.“
„A právě proto si počkám, co se objeví, až ty vody opadnou. Dojde na mý slova, to ještě uvidíte.“
„Až opadnou, bude všude metrová vrstva bahna a spousta komárů. A budem týdny odklízet rmut a naplaveniny. Moje žena porodí dítě a já odhrabu všechno bláto a postavím pro ní dům. A tam to dítě budu vychovávat. Bůh se nebude muset dívat na nepravost mejch dětí, na to vemte jed.“
„Přestaň se kasat a neříkej až opadnou, ale jestli opadnou. Zatím prší a tvoje žena je utrápená a bledá jak stín. Třeba v tom vlhku budem navěky ky-dat hnůj.“
„Už ani slovo o mý ženě, nebo tě - “
Začínám pospávat, ale najednou mě probudí prudký pohyb zevnitř. Rozhlédnu se, Noe zachytí můj pohled. „Už sebou šije, viď. Tak se hned nelekej.“ Jenomže mně je najednou plačtivo. „Na pevné půdě jsem nestála kolik týdnů a moje vlastní dítě mě nenechá ani spát, žije se u mě vlastní život. Uvnitř i kolem se všechno hýbe. A já nemůžu nic dělat. Jen čekat a čekat.“ Noe pošle chlapce pohybem ruky pryč. Když odejde, položí mi ruce na ramena. „Poslyš, děvče, mně se tahle spoušť nelíbí o nic víc než tobě. A není to Boží hněv, to mi můžeš věřit, je to Boží smutek nad světem. V tom smutku se teď všechno topí, ale pro mě je podlaha tyhle lodi jako Boží dlaň. Stojíme na ní celí zmoklí, a dokud se sami nevzbou-říme a neskočíme do vody, máme jistotu. Dítě si žije vlastní život, ano, ale je to dítě mýho syna a můžeš mu důvěřovat. A taky Bůh dělá, co chce, ale je to dobrý Bůh, to já musím vědět. Tak klidně breč, tak, nemusíš to přemáhat. Ale důvěřuj mu, důvěřuj všem o trochu víc, jinak z tebe bude zahořklá ženská, a to by byla škoda.“