Nové povzbuzení...

Asi většina z nás zná tu fázi života s Bohem, kdy se zdá, jako by Bůh byl někde jinde. Jeho působení provází jiné lidi, z přebývání v Boží blízkosti se stává spíš spaní, přinejlepším mluvení do zdi. V takovéto fázi jsem se nacházel i já, když jsem se rozhodl vypravit se na Hosín, kde se mělo odehrát druhé kolo povídání o chvále s Kájou Řežábkem. Radost ze setkání s tímto podle mne Bohem obdivuhodně požehnaným člověkem se mísila s obavou, jak budu moci prožívat společné modlitby chvály, když to zrovna mezi námi s Hospodinem příliš neklape.

A skutečně. Po příjezdu se zdálo, že se mé obavy naplnily. Přednášky byly zajímavé i poučné, lidi milí, ale jakmile došlo na modlitbu, přestal jsem se cítit ve své kůži. Stál jsem tam jako poleno, chvíli se klátil do rytmu, chvíli bubnoval prsty do stolu. Tedy navenek. Vevnitř jsem ale začal vnímat, že se cosi otvírá, a ačkoliv můj stav neschopnosti zapojit se do modlitby přetrval až do konce pobytu na Hosíně, přesto jsem odtamtud odjížděl s novou nadějí a s novým odhodláním. Velkým povzbuzením pro mě bylo společenství lidí, kteří se tam sešli, a Kájova modlitba za každého z nás na konci celé akce.

Pak přišly další a další impulsy, díky nimž se dneska cítím být „novým člověkem“, ale na začátku všeho bylo setkání s Kájou na Hosíně.